Čas jen pro mě

„Panenko Maria, zač mě trestáš,“ lomila rukama prababička Amálie a bezmocně se dívala na pendlovky odbíjející půlnoc. „To už se Fráňa na noc domů nevrátí,“ vzdychla a rozčarovaně dodala: „zas je v osidlech té staré frajle.“ Kdyby se nepovažovala za dámu, uplivla by si.

‚Protřelá‘ osoba

Amálie vychodila sice jen čtyři třídy, ale měla zdravý selský rozum. Praděda Felix padl hned na počátku první světové války a zanechal ji tu s malým Františkem samotnou. Od té doby žila vlastně jen pro syna. Fráňa dokončoval obchodní akademii, když se jí všechno nějak vymklo z rukou.

Potkal růžolící vdovu po panu domácím z vedlejšího domu a tak říkajíc mu ‚hořely kalhoty‘. Nezkušeného zajíčka si ona ‚protřelá‘ osoba omotala kolem prstu. Fráňa prý za ní běhal jako pejsek. Což o to, partie k zahození by to tak špatná nebyla, v jejím dvoupatrovém pražském činžáku jí platilo nájem šest partají. ALE byla o deset let starší a ta její pověst! Šuškala si o ní celá ulice.

Hošánku, tak tedy prrr!

A pak - prababička Amálie měla se svým synem docela jiné plány. „Fráňo,“ bouchla před ním hrnkem s bílým kafem, když se ráno jako vymačkaný citrón přišoural konečně domů k snídani. „V sobotu přijede můj bratranec Eman z Plzně s Blankou. Pamatuješ, hrávali jste si jako děti a měli jste svatbu.“ „Matko,“ zvedl obočí Fráňa, „tenkrát jsme byli mrňata a ten ‚obřad‘ jste si vymysleli vy. Ještě dnes je mi trapně. A vůbec, já doma nebudu.“ „Tak to, hošánku, tedy prrr,“ zvedla se nad ním jako hora Amálie. „Už dávno jsme se dohodli, že po škole nastoupíš k nim do obchodu. Eman nemá syna a Blanka zdědí jeho živnost.“ „Nezačínej s tím zase!“ rozčílením mu přeskakoval hlas. „Já žádný obchod ani Blanku, kterou jsem snad pět let neviděl, nechci!“

Dané slovo a útěk

„Slovo je slovo,“ rázně ukončila debatu prababička. „Rodiče nejlíp vědí, co je pro jejich děti dobré,“ sundala z kredence obrázek svého muže, „já jsem tvého tátu před svatbou skoro neznala.“ Políbila fotku a ukápla jí slza. Sedla si s rukama v klíně shrbeně na židli a pomalu se otočila na syna: „Půjdeš-li ještě jednou za tou, tou… rajdou,“ zašeptala, „můžeš tam rovnou zůstat.“ Poslední slovo jí sevřelo krk úzkostí. Fráňa chvíli seděl jako opařený, prala se v něm mužská hrdost, touha a snad i zodpovědnost. Na tvářích mu naskákaly rudé skvrny a zlostně shodil papírový kufr ze skříně. Naházel do něj pár svých věcí a práskl dveřmi.

Amálie si nakapala na kostku cukru pět kozlíkových kapek, ale moc jí to k uklidnění nepomohlo.

Nešťastná sobota

Přišla sobota a po synovi se slehla zem. Tedy ‚slehla‘ – moc dobře věděla, kde asi leží.

Za dveřmi stál bratranec Eman – sám bez dcery. „Amálko,“ bezmocně rozmáchl rukama, „utekla mi. Prý se sem nepůjde předvádět jako jalovice na trh.“

Do měsíce se Fráňa se sklopenou hlavou vrátil domů doslova jako zpráskaný pes. Před závěrečnými zkouškami ho vyhodili ze školy a paní domácí už nepotřebovala strávníka a nocležníka bez haléře. Amálii dalo hodně práce domoci se u ředitele školy toho, aby mohl opakovat ročník. Po škole nastoupil jako obchodní příručí do obchodního domu Brouk a Babka v Praze na Letné a sekal dobrotu.

Parte z Plzně

Rok na to jim přinesl pošťák obálku s tmavým pruhem. Než ji otevřeli, posadili se ke stolu, tak jak se to dřív dělávalo. Černým ozdobným písmem tam stálo: „Pan Eman T. náhle po krátké nemoci zemřel. Pohřeb se koná…“. Nasedli na první vlak směr Plzeň.

Na výloze Emanova krámu byla nalepena velká cedule ZAVŘENO. Amálie se ještě celá udýchaná posadila na lavičku před domem a František vyběhl nahoru.

Uplakaná rusalka

„Otevřela mi rusalka jako z Dvořákovy opery,“ vzpomínal děda František, „oči měla červené od pláče, nemohla ze sebe vydat asi hlásku. Byla v tom smutku tak křehká a krásná. Nepoznala mě, ani já bych tehdy nevěděl, kdo je, kdybych nešel najisto. Stála tam v rozpacích, jako by se zastavil čas. Abych prolomil to ticho a smutek, řekl jsem jí: ‚Jsem Fráňa, tvůj ženich, nepamatuješ?‘“ Kupodivu se rozesmála.

Osud se naplnil

Po pohřbu Blanka převzala krám, tatínkovi v něm dřív pomáhala, ale s papíry a obchodními smlouvami si nevěděla rady. František na to měl jednak školu, ale už i praxi. Vzali se a dva roky na to se narodil můj táta Zdeněk.

Ve dva plus jedna prožili, tátovými slovy, šťastný život – doslova jeden pro druhého.

Vidíte, a to se nad ‚domluvenými‘ sňatky ohrnoval nos. Asi ne vždycky, ale láska, zodpovědnost a vzájemná úcta se u mých prarodičů dostavila, i když k naplnění rodinné dohody došlo později a oklikou.