Čas jen pro mě

Jardu jsem poznala hned po maturitě, když jsem si našla místo v účtárně jedné místní firmy. On tam pracoval jako servisní technik. Když mě o tři roky starší pohledný kluk pozval do kina, byla jsem štěstím bez sebe. Všechny holky mi ho záviděly.

Nedělní obědy

„Musím tě představit našim, budou mít radost,“ řekl mi jedno odpoledne. A tak jsem absolvovala nedělní oběd. Při odchodu jsem měla pocit, jako bych se s nimi znala odjakživa! Jardův otec František byl na první pohled laskavý a milý člověk, matka Věra energická a rázná dáma. Chovali se ke mně úžasně.

Nedělní obědy se staly pravidelností. S radostí jsem přijala, když mi po pár týdnech nabídli tykání. Stejně jako já k nim, zapadl i Jára do naší rodiny. Všechno se zdálo zalité sluncem. Jarda se přestěhoval do mého podnájmu 1+1 a plánovali jsme svatbu.

Nečekaná tragédie

„Blaničko, Blaničko…, nemůžu se dovolat Járovi,“ vzlykala do telefonu Věra, „stalo se něco hrozného…táta…František… umřel!“ Byl to takový šok! Ještě večer jsme s ním mluvili a ráno se chystal do práce, upadl a zásah mozkové mrtvice byl rychlý a fatální.

Františkova smrt nám zasáhla do života. Věra se nemohla vzpamatovat a ztratila smysl života. Svatbu, kterou jsme plánovali velkou a veselou, jsme odložili. Rok po pohřbu jsme se vzali jen za přítomnosti svědků a rodiny. Tedy hlavně mé rodiny, protože ze strany Járy byla jen Věra. Těžce to nesla.

Celkově se neuvěřitelně změnila. Z příjemné dámy se stala mrzutá, nervózní a někdy i zlá ženská. Našlapovali jsme kolem ní po špičkách. „Měla by jít doktorovi,“ říkala jsem Jardovi, „možná by jí prospěla nějaká antidepresiva.“ – „Znáš mámu,“ mávl rezignovaně rukou Jarda, „řekne nám, že není žádný blázen.“

Byt místo domku

Brzy po svatbě jsem otěhotněla. „Máma bude šťastná, uvidíš,“ zářil Jarda. „Konečně bude mít zase pro co žít!“ Měl pravdu, Věra se těšila. Na můj vkus ale chvílemi až moc. „Ten byt je malý,“ prohlásila jedno sobotní odpoledne, když u nás byla na návštěvě. „Vyměníme si to.“ Podívala se na naše udivené obličeje. – „Víš, Věrko, my jsme mysleli, že budeme stavět…,“ opatrně jsem reagovala.  – „Jo, ještě se zbytečně zadlužíte,“ mávla rukou.

„Je báječná, Blani,“ říkali mi všechny kamarádky i naši. „Ušetřila vám peníze za hypotéku.“ Tak jsme se zatím vzdali snu o domečku se zahrádkou a přestěhovali se do krásného a prostorného stometrového bytu.

Je u nás víc než doma

„Uff, to jsi ty, to jsem se teda lekla,“ vykřikla jsem zděšením, když jsem po příchodu domů zaznamenala nějaký pohyb v kuchyni.  – „Buď opatrná, ať neublížíš děťátku,“ řekla Věra a vytírala skříňky. – „Nevěděla jsem, že máš klíče,“ pípla jsem. A polkla pokračování, že my od jejího, tedy našeho bývalého bytu už klíče nemáme.

Věra se opravdu vzpamatovala a ožila. Ale za jakou cenu! Každý den jsem ji našla doma. „Blaničko, uvařila jsem knedlíky,“ vesele volala z kuchyně. „Jára má raději ty ode mě.“ – „Blani,“ vystrčila hlavu další den z budoucího dětského pokoje, „pustila jsem se do malování, aby to tu ten šmudlík měl čisté.“ – „No, Věrko, to jsme chtěli dělat o víkendu. Už jsme si koupili barvy,“ zděšeně jsem se dívala na sice krásně bílé a čisté, ale jiné stěny, než jsme chtěli my dva. – „Dítě má mít vymalován pokoj bíle,“ nekompromisně odpověděla a šla vařit večeři.

Chci žít podle sebe!

„Járo, já to nevydržím,“ brečela jsem pozdě večer, když konečně Věra odešla. „Já vím, že je hodná a že nám chce pomoct, ale já chci žít po svém!“ To jsme se poprvé pohádali. – „Co by za to jiná dala,“ nechápavě se na mě díval. „Máma tě má ráda, pomáhá nám…“ – „Jenže nemůže žít náš život!“ uraženě jsem odsekla a otočila se na druhou stranu.

Po narození malé Natálky se situace vyhrotila. Po návratu z porodnice se k nám Věra nastěhovala. „V šestinedělí se musíš šetřit, co já bych bývala dala za to, kdyby mě někdo tenkrát s Járou pomohl!“ V dobré víře mi neustále radila, jak mám kojit, jak a co mám Natynce oblékat, kdy mám jít a ven a kdy koupat. Vydržela jsem to měsíc. „Kdy se vrátíš domů, Věrko?“ zeptala jsem se. – „Ty mě snad chceš vyhodit?“ nechápavě se na mě podívala. – „Ne, jen si myslím, že by ses měla taky trochu věnovat sama sobě, odpočinout si a tak…“ – „To jsem se dočkala vděku,“ rozkřičela se. „Já tu být nemusím! Já jdu!“ práskla dveřmi.

Nová pravidla

„Bylo to nutné?“ ptal se večer Jarda. „Mámě je to líto, moc se snažila nám pomáhat.“ – „No právě! Ty to nechápeš? My jsme rodina, musíme si nastavit svůj řád a režim. Tvoje máma je hodná, ale nesnesitelná,“ křičela jsem. Několik dní jsme spolu nemluvili.

Naštěstí Jarda je a vždycky byl rozumný chlap. Co Věře řekl a jak reagovala, to nevím. Ale za týden přinesl klíče. „To ti posílá máma,“ řekl jen. „A ptá se, jestli se může přijít podívat na Natálku,“ dodal. Se sebezapřením jsem přikývla. Přišla druhý den, sice vypadala trochu uraženě, ale snažila se. Pohrála si s Natálkou a za hodinu odešla.

Od té doby už uplynulo dvacet let. Vztahy se zase postupně srovnaly a Věra naštěstí přestala žít náš život. Časem si našla přítele a zase se z ní stala ta báječná ženská!