Magazín pro ženy, které už vědí, o čem je život
Příběh Báry (44): „Manželství“ ve třech
freepik.com
Příběhy ze života

Příběh Báry (44): „Manželství“ ve třech

datum: 14. 9. 2019 0:05 autor: podle příběhu Báry S. napsala Lada Sychrovská
Přísloví ‚Všechno špatné je k něčemu dobré‘ je při odhalení manželovy nevěry přinejmenším přitažené za vlasy. Ale jiné pořekadlo praví ‚Všechno chce svůj čas‘. A můj život dává za pravdu oběma.

„Edita je manželova bývalá milenka, ale po třech letech společného soužití by se hodilo spíš označení druhá partnerka,“ pomalu rozkrývá svoji netradiční rodinu Bára. „Co dnes znamená pro mne?“ překvapivě dodá: „přítelkyni.“

Kdyby mi ale před lety někdo řekl, že se ta tehdy z mého pohledu slizká zmije stane mou důvěrnou kamarádkou, poslala bych ho někam... Nenáviděla jsem ji!

Nečekané těhotenství

Měla jsem dobrou práci, nabídku založit pobočku v zahraničí, před sebou poslední dva semestry dálkové ekonomie a najednou neplánované těhotenství. „To snad ne,“ propadala jsem panice, „zrovna teď!“ Pravda, bylo mi ‚už‘ sedmatřicet, ale dítě se mi prostě nehodilo. „Báro, všechno zvládneme. Jsme na to přece dva,“ byla manželova slova, která rozhodla.

Šok! Má milenku?

Když jsem se s malým Mikuláškem vrátila z porodnice, přece jen se ve mně vzedmula mateřská pýcha. Před první procházkou s miminkem jsem seběhla dolů připravit novotou vonící kočárek. Narovnala jsem podložku a něco pod ní leželo. Mužův mobil. „Ten trulant.“ Zvedla jsem ho a z displaye na mě vyskočila jeho fotka. Nedalo mi to a nakoukla jsem do zpráv. „Editko, lásko, mám kluka! Jsem zmatený, ale pořád tě miluju! Adam.“

Kajícné přiznání

V rozrušení jsem promačkávala další zprávy. Chvíli mi trvalo, než jsem pochopila, že mobil patří nějaké Editě a ten kočárek kupovali nejspíš spolu. Jak jinak by se dostal pod matraci. Vyběhla jsem nahoru a podala ho Adamovi v naději, že se to snad nějak vysvětlí.

Zbělel jako stěna a po dlouhém mlčení z něj vypadlo: „Prostě se to stalo. Nebudu ti lhát. Miluju ji,“ a vzápětí dodal: „tebe a Mikyho mám ale taky rád.“

Mám ustoupit?

Hrůza! Roztočil se uragán výčitek, proseb, ultimát, které vystřídalo hrobové ticho. V té temné době jsem neměla tušení, že by mě mohlo potkat ještě něco horšího, ale pěkně po pořádku.

Měla jsem se jako každá druhá dát rozvést? Naservírovat jí ho jako na tácku? Tak to ne! „Časem se jí nabaží a přejde ho to!“ radily kamarádky. Nepřešlo!

Adam zmizel

Takhle neuvěřitelně jsme to táhli tři roky. Až to sklouzlo do jakéhosi stereotypu – středy a čtvrtky byl s NÍ, ostatní dny s námi. A pak se to stalo! V pátek odpoledne nás čekal velký nákup a v sobotu výlet s Mikym do zoo. Odbila pátá, šestá, osmá i desátá, venku tma jako v pytli a Adam nikde. Tohle se nikdy předtím nestalo. V sobotu se mnou cloumal vztek a nasupeně jsem JÍ zavolala. „Báro, Adam tady není,“ vyrazila mi dech.

Autohavárie

Ticho mezi námi by se dalo krájet. „Že by další ženská?“ vypadlo ze mě. Do zoologické jsme jeli autobusem. V pavilonu goril mi pípla esemeska: „Pan Adam S., byl přijat v nemocnici. Autonehoda…“. Popadla jsem vzpouzejícího se Mikyho a naskočila do taxíku.

„Přivezli ho včera ráno, už je po operaci,“ podával mi ruku jeho ošetřující lékař. V pátek ráno Adama oslnilo vycházející slunce, nevybral zatáčku a sjel do kukuřičného pole. Tam se auto převrátilo. Výsledek – zlomená páteř, žebra, zápěstí, lýtková kost a natržená slezina. „No jasně, jel od NÍ,“ bylo první, co mi zlostně prolétlo hlavou. Ale přes všechna příkoří, která mi nadrobil, je to přece jen Mikyho táta.

Nic nevnímal

„Paní, na Jipku s dítětem nemůžete,“ zatarasila mi cestu sestra. Ale to jsem už viděla, že u postele plné přístrojů a hadiček stojí ONA – Edita. Jen mě zahlédla, vyšla ven, vzala Mikyho do náruče a pokynula mi hlavou, ať jdu dál. Adam nevnímal, byl pod sedativy. Bylo mi na omdlení. „Nemá přerušenou míchu,“ uklidňovala mě sestra. „Bude chodit. Teď musíte být silná. Chce to jen čas a velkou trpělivost…“

Editino vyznání

Z nemocnice jsem šla za Editou jako ovce. Převzala iniciativu a odvezla nás domů. Postarala se o Mikyho a uložila ho do postýlky. Ve mně jako by se zastavil čas. Tu noc jsme se spolu opily. Hráz nenávisti se pomalu bortila. Omlouvala se, že nechtěla ničit rodinu. Sama žila od dětství jen s matkou, která jí loni zemřela. „Pomáhala jsem mu vybírat výbavičku na malého. Ano, i ten kočárek. Byla to pro mě taková pohádka, víš, já mít děti nemůžu,“ řekla plaše. „Nemám vůbec nikoho, jen Adama a… vás s Mikuláškem,“ špitla. Netuším, v jaké fázi našeho rozhovoru jsme v obýváku usnuly.

Spolu to zvládneme

Ráno mě pusou probudil už oblečený Miky: „Mami, jdeme s tetou do školky.“ „A co snídaně?“ „Teta udělala palačinky.“ „Máš je v kuchyni,“ zamávala Edita a zaklapla dveře. Odpoledne jsme se zase sešly v nemocnici.

Za měsíc Adama pouštěli domů. „Zpočátku bude ležet jen na zádech v korzetu. S vaší pomocí a berlí si může opatrně dojít na záchod,“ instruoval mě doktor. Nedovedla jsem si představit, jak to budeme dělat. Hlavou mi probíhalo: „To se musím podruhé v životě vzdát svých plánů.“ S Mikyho nástupem do školky jsem se totiž vrátila do práce, oprašovala znalosti z ekonomie a čekaly mě jen závěrečné státnice. „Spolu to nějak zvládneme,“ uslyšela jsem podruhé v životě ta povzbuzující slova, i když tentokrát od Edity.

‚Jako švagrová‘ Edita

„Švagrová pomůže vašemu pánovi dolů,“ říkaly sestřičky, když jsem přebírala jeho věci. Edita nenápadně pokrčila rameny a pošeptala mi: „Něco jsem musela říct, aby mě sem pouštěly.“

Přiznávám, že bez ní bychom to asi nedaly. Během půlroční péče a následné rehabilitace, jsem mohla chodit do práce, ona si vzala neplacené volno. Miky, Adam i byt byli jako ze škatulky a já jsem po tolika letech zvládla i ty zpropadené státnice. Pro diplom, který jsem dostala vlastně ke svým dvaačtyřicátinám, jsme šli všichni čtyři. Adam, ‚švagrová‘ Edita, to označení jí pro zvědavé sousedky raději zůstalo, a Miky.

Zvláštní soužití

Netvrdím, že je to vždy ideální, ale za první půlrok společného soužití jsme se hodně sblížily. Snad i tím, že tu nehrál roli sex, ale jen skutečně obětavá láska. ‚Švagrová‘ u nás zůstala i po manželově uzdravení. Zvykly jsme si. Domácnost i péči o Mikyho, kterého ‚teta‘ skutečně miluje, jsme si rozdělily a máme tak víc času samy na sebe. A Adam? Kterému muži by to nevyhovovalo? Ale netuší, že dají-li se dvě ženské dohromady, nemá sebemenší šanci s něčím nesouhlasit.


Čtete rádi skutečné příběhy ze života? Znáte i vy zajímavý příběh, který chcete sdílet s ostatními? Pište na redakce@casjenprome.cz. Za každý zajímavý námět, který zpracujeme a uveřejníme, pošleme knihu jako dárek!

Zaujal vás tento článek? Pokud chcete mít jistotu, že vám žádný další neunikne, sledujte nás na Facebooku!

Další články z rubriky

Příběh Renáty (51): Damoklův meč – exekuce

Příběh Renáty (51): Damoklův meč – exekuce

Autor: podle příběhu Renáty P. napsala Lada Sychrovská, Datum: 20. 10. 2019 0:05
Příběh Nory (65): Změnila jsem závěť

Příběh Nory (65): Změnila jsem závěť

Autor: podle příběhu Nory C. napsala Lada Sychrovská, Datum: 19. 10. 2019 0:05
Příběh Marie (narozené v roce 1902): Grunt je grunt aneb Bratrská výpomoc

Příběh Marie (narozené v roce 1902): Grunt je grunt aneb Bratrská výpomoc

Autor: podle příběhu Marie H. napsala Lada Sychrovská, Datum: 13. 10. 2019 0:05
Příběh Vlasty (46): Nabízím práci!

Příběh Vlasty (46): Nabízím práci!

Autor: podle příběhu Vlasty K. napsala Lada Sychrovská, Datum: 12. 10. 2019 0:05
Tip šéfredaktorky

Ken Follett: Muž, který rád vypráví příběhy

10. 10. 2019 0:05 autor Markéta Vavřinová