Čas jen pro mě

„Měly jsme s babičkou moc hezký vztah,“ napsala nám do redakce Petra (41). „Možná to bylo i proto, že jako nejmladší ze čtyř vnoučat jsem u ní trávila nejvíc času. Krátce po mém narození šla do důchodu, tak mě hlídala, abych nemusela jít do jeslí,“ vysvětluje Petra. „Ráda se se čtenáři podělím o její příběh.“

Štěstí přerušila smrt

Byla jsem milovaný jedináček. Maminka s tatínkem chtěli velkou rodinu, ale po teprve deseti letech manželství jsem se narodila já. Bydleli jsme v menším městečku na jihu Čech, kde měli rodiče obchod. Takový ten se vším – a když něco chybělo, tatínek to pro zákazníka objednal.

Dařilo se jim celkem dobře, i když pracovali od rána do večera. Oba byli moc oblíbení, občas přimhouřili oči a dali něco na dluh. Idylka skončila po pár letech. Maminka onemocněla. Tuberkulóza byla tehdy nevyléčitelná. Nebylo mi ani šest let, když zemřela.

Tatínek se z toho nemohl vzpamatovat. Maminku moc miloval a život bez ní si nedovedl představit. Jenže domácnost potřebovala ženskou ruku a taky jsem tu byla ještě já – a obchod. Sám to zvládnout nemohl.

„Josefe, takhle se uštveš,“ zaslechla jsem tetu Annu, tatínkovu sestru. „Já ti Marušku pořád hlídat nemůžu, taky mám svou rodinu. Stejně tak není možné, abych zaskakovala v krámě. Ten můj už na mě bručí. Zkrátka si musíš najít ženskou!“

Vnutila se mu

A teta od slov přešla k činům. Den co den mu dohazovala různé vdovy nebo svobodné ženy z okolí. Kličkoval do té doby, než jsem onemocněla. To sobotní odpoledne, kdy jsem ležela doma v horečkách a tatínek neustále odbíhal z obchodu mě kontrolovat, teta „náhodou“ přivedla do krámu Ludmilu. Vdova po sedlákovi z vedlejší vesnice držela za ruku dceru Jarmilu, která byla v mém věku.

Jakmile zjistila, že jsem nemocná, usmála se na tatínka a řekla: „Jestli vám to nebude vadit, podívám se na ni.“ Matně si vzpomínám, jak přišla k mé posteli, převlékla propocené povlečení a udělala mi zábal. Pak se zeptala tety, jestli mi může uvařit čaj a kde ho máme.

Druhý den se objevila zas, v ruce držela sáček s bylinkami. „To té chuděrce uleví,“ řekla tatínkovi. „Tedy, pokud byste s tím souhlasil, mohla bych se na Marušku podívat a uvařit ty bylinky? A pro vás tu mám pár buchet.“ 

Docela pravidelně začala docházet – tu s polévkou pro mě, tu zase s něčím pro tátu. „Nepotřebujete zaskočit v krámě?“ zeptala se ho jednou. – „No, jestli opravdu chcete... Musím pro zboží – a to pak krám zavírám.“

Za pár měsíců byla svatba. Ludmila byla rozhodně podnikavá žena. Na grunt si najala správce a pomáhala v obchodě. Tatínek byl po dlouhé době šťastný. Nedělal rozdíly mezi mnou a Jarmilkou, až jsem někdy žárlila. „Přece bys nežárlila, Maruško, ty jsi tu doma. Jarmilka se musela odstěhovat z místa, které měla ráda. Tak jí to chci usnadnit.“

Ke mně se Ludmila chovala sice hezky, ale cítila jsem v tom něco, co dětská dušička ještě neumí popsat. Dneska bych řekla faleš, vypočítavost, žárlivost…

Velká tragédie

Uběhly dva roky, po které byl můj život na první pohled normální. Pak přišla ta strašná tragédie! Soused poprosil tatínka, jestli by mu z lesa odvezl dřevo. Při nakládání na valník se jedna kláda uvolnila a tatínek byl na místě mrtvý.

Zlom v chování macechy nastal už v den pohřbu. Jak bylo zvykem, uspořádala Ludmila pohoštění pro příbuzné, kteří dorazili. „Mařka, běž obsluhovat hosty,“ houkla na mě. Jarmila seděla u stolu a já běhala s talíři.

„Mařka, kde to zase trajdáš?“ křičela na mě, když jsem si někde hrála. Vždyť mi bylo teprve devět! „Prase jsi už nakrmila? Prádlo čeká na vyžehlení! Jarmilce není dobře, uvař jí čaj!“ To bylo pořád.

Krám asi slušně vydělával, z gruntu Ludmila vozila mléko, máslo a někdy maso. Na mě ale nikdy nezbylo. Postupně mě vystrnadila z pokoje, kde jsem spala s Jarmilou, do malého kumbálku pro služku – bez oken. Elektřinu k nám sice už zavedli, ale v kumbále nebyla. Do školy jsem se připravovala při svíčkách.

Byla jsem jako Popelka

Snad každý večer jsem prosila pánaboha, aby si mě k sobě vzal – za maminkou a za tatínkem. Vstávala jsem za svítání, zatopila v kamnech, připravila všem snídani, poklidila, co bylo třeba, a utíkala do školy. Pak nastala druhá směna – praní, žehlení, vaření. Kromě macechy mě komandovala i Jarmila. Přesně jak v té pohádce o Popelce.

„Teta, vemte si mě k sobě, moc prosím,“ plakala jsem u tety Anny. – „Holka, vždyť víš, že bych ráda,“ povzdechla si, „ale chalupa je malá a dětí mám jako smetí.“

Dobře jsem se učila, ale to macechu nezajímalo. „Má talent, měla byste jí pak nechat studovat,“ říkal jí pan učitel, když přišel do krámu. – „Pch, talent!?“ zasyčela. „K čemu jsou holce študia. Hlavně ať se brzy vdá.“

Pak přišla válka. Macecha se rychle zorientovala a tajně kšeftovala s jídlem ze statku. Peníze se k ní jen kutálely. Dokonce občas dokázala pro Jarmilu sehnat i novou látku na šaty, já jsem musela nosit všechno jen přešívané.

Myslela jsem, že po škole budu stát za pultem jako kdysi moje maminka. Ale to jsem se spletla. „Nemáš talent na obchod,“ rázně rozhodla Ludmila. Tak jsem nastoupila do práce k místnímu sedlákovi. V obchodě zůstaly macecha a Jarmila.

Dřela jsem od rána do večera – nejdřív u sedláka, pak doma. Ty dvě byly v krámě a já musela převzít starost o celou domácnost.

Před zlem se oči nezavírají

Není divu, že pár měsíců po skončení války jsem se vdala. Chtěla jsem vypadnout z domova. František, tvůj děda, mi pořád nadbíhal. Nebyl to sice princ z pohádky, ale vyučený tesař – a hlavně člověk s dobrým srdcem. „Určitě máš nárok na nějaké věno nebo dědictví po tatínkovi,“ přemýšlel po svatbě František. Nevím, jak to macecha zařídila, ale všechno bylo přepsané na ni.

Odešla jsem s prázdnou. Ani prstýnek na památku po mamince jsem si nesměla vzít. Zbyla mi po ní jedna jediná fotka. Krásná žena s laskavýma očima se na ní usmívá.

„Maruško, já tě uživím, nebudeme se doprošovat,“ rozhodl František. Odstěhovali jsme se do pohraničí, kde jsme našli domov a kde se narodily naše děti. 

A víš, Petruško, že už jsem se s macechou nikdy nepotkala? V mé rodné vesnici jsem se byla podívat až po mnoha a mnoha letech, to už byla Ludmila po smrti a Jarmila někde vdaná.

Chtěla jsem na všechno zapomenout. Jenže jak se blíží i můj konec, uvědomila jsem si, že o zlu se nemá mlčet a zavírat před ním oči. Zlí lidé bohužel byli, jsou a budou pořád, jen kulisy se mění.