Čas jen pro mě

Zabouchla jsem si dveře

Stála jsem na chodbě a dívala se na své boty. Byly mokré od sněhu a vypadaly přesně tak, jak jsem se cítila já – opuštěné a zbytečné. Štědrý večer. Poprvé v životě úplně sama.

Ještě ráno jsem si říkala, že to zvládnu. Že si uvařím rybí polévku jen pro sebe, pustím si starou pohádku a půjdu brzy spát. Rodiče už tu nejsou, maminka zemřela před půl rokem, děti jsem nikdy neměla a manžel… ten odešel před dvěma lety i s tím pocitem, že nejsem dost. „Je to jen jeden večer,“ šeptala jsem si celý den.

Šla jsem ještě k popelnici s odpadky. A pak jsem zabouchla dveře.

Klíče zůstaly ležet na kuchyňské lince vedle rozsvíceného stromečku. Došlo mi to ve vteřině. Zkusila jsem kliku, znovu a znovu. „Ne… ne, to snad ne,“ vyhrkla jsem nahlas a cítila, jak se mi stáhne hrdlo.

Co by vás ještě mohlo zajímat

Příběh Hanky (59): Když se objeví strašidla

Můj zachránce

A tehdy se otevřely dveře naproti.

„Anno?“ ozvalo se nejistě. „Jste v pořádku?“

Stál tam Pavel. Soused. Vdovec. Věděla jsem o něm jen to, že mu před pěti lety zemřela žena a že u něj pořád ticho.

„Zabouchla jsem se,“ přiznala jsem a bylo mi do pláče. – Pavel se pousmál, ale byl to smutný úsměv. „To je letos nakažlivé,“ řekl. „Mně se podařilo připálit kapra.“

Zasmála jsem se. Poprvé ten den. „Klíče mám uvnitř.“ –„Tak pojďte ke mně,“ navrhl klidně. „Zámečník na Štědrý večer… no, jestli vám to nevadí, já se pokusím nějakého sehnat, mám známého na nostop službě.“

Štědrý večer u souseda

U něj doma voněl čaj a něco připáleného. Stromeček měl malý, ale pečlivě ozdobený. „Myslel jsem, že to letos ani stavět nebudu,“ přiznal. „Ale zítra přijdou vnoučata.“ Seděli jsme u stolu proti sobě, dva cizí lidé se stejnou samotou. –„Víte,“ řekla jsem potichu, „já jsem si myslela, že nejhorší je být sama. Ale horší je myslet si, že už to tak zůstane navždy.“

Pavel se na mě podíval. Dlouze, klidně. „Taky jsem si to myslel,“ odpověděl. „A dneska… dneska už si tím nejsem tak jistý.“

Nový život?

Rozdělil kapra, nalil víno, pustil koledy. Smáli jsme se nad drobnostmi a mlčeli tam, kde slova nebyla potřeba. Pak dorazil zámečník a otevřel mi dveře. Pavel jen řekl tiše: „Děkuju, že nejsem dnes večer sám.“

A já pochopila, že Vánoce nejsou o dokonalosti. Ani o tom, co jsme ztratili. Jsou o tom, koho k sobě pustíme, když už si myslíme, že nemáme co nabídnout.

Ten večer jsem si sice zabouchla dveře. Otevřela jsem i něco mnohem důležitějšího.