Čas jen pro mě

Divné sny

Nikdy jsem na sny příliš nevěřila. Většinou se mi zdály obyčejné nesmysly, které se po ranní kávě rozplynuly. Jenže ve Valencii to bylo jiné.

S manželem Janem jsme si tam vyjeli k mým šedesátinám. Přes den jsme se procházeli mezi pomerančovníky, ochutnávali paellu a obdivovali modré moře. V noci však přicházely sny.

Viděla jsem úzkou prašnou ulici, po níž utíkali vojáci v pomačkaných uniformách. Z dálky zněla střelba a ve vzduchu visel kouř. Mezi muži se pokaždé objevil jeden mladík. Měl tmavé vlasy, výrazné obočí a zvláštně smutné oči.

Co by vás ještě mohlo zajímat

Příběh Evy (57): Zachránily kukačky moje vnuky?

Proč volá Marii?

„Marie!“ volal. „Marie, čekej na mě!“ Budila jsem se s bušícím srdcem a přemýšlela, jakou Marii ten voják ve snu volal. Marie se jmenovala i moje babička z maminčiny strany.

„To budou ty večerní tapas,“ uklidňoval mě Jan. „Nebo jsi někde zahlédla dokument o španělské občanské válce.“

Chtěla jsem tomu věřit. Jenže sen se vracel každou noc. Pokaždé byl delší. Viděla jsem mladíka, jak si tiskne k ústům fotografii dívky. Potom se ozval výstřel a on padl na zem.

Poslední noc před odjezdem se ke mně ve snu otočil. „Najdi mě,“ řekl česky.

Kufr vzpomínek

Po návratu domů jsem na Valencii nedokázala přestat myslet. Maminka Anna zemřela před sedmi lety a o svém dětství téměř nemluvila. Věděla jsem jen, že její otec, můj dědeček Václav, vlastnil několik obchodů a zemřel, když byla ještě malá.

Jednoho deštivého odpoledne jsem vystoupala na půdu. V koutě stál maminčin starý kufr, který jsem po její smrti nedokázala otevřít. Tentokrát jsem odsunula rezavou přezku a nadzvedla víko.

Pod šaty a zažloutlými ubrusy ležela dřevěná krabička. Uvnitř jsem našla několik dopisů ve francouzštině a španělštině, fotografii mladého muže a medailonek s usušenou snítkou levandule.

Co by vás ještě mohlo zajímat

Příběh Báry (36): Živý sen o babičce mi zachránil život

Muž z mých snů!

Když jsem spatřila jeho tvář, podlomila se mi kolena. Byl to muž z mých snů.

Na zadní straně fotografie stálo: Juan, Paříž 1937.

Dopisy patřily mé babičce Marii. Z jejich překládání se stal téměř detektivní úkol. Postupně přede mnou ožíval příběh, který naše rodina ukrývala bezmála devadesát let.

Krátká vášnivá láska

Babičce bylo v létě roku 1937 devatenáct. Pobývala u příbuzných v Paříži a tam se seznámila se španělským studentem Juanem. Pocházel z Valencie, studoval práva a mluvil o spravedlivějším světě. Zamilovali se do sebe rychle a bezhlavě.

„Až válka skončí, přijedu za tebou,“ napsal v posledním dopise. „Vezmu tě k moři a ukážu ti město, kde voní pomerančové květy.“

Juan se vrátil do Španělska a odešel bojovat. Padl několik měsíců poté. Babička mezitím zjistila, že čeká dítě.

Tip na romantickou knihu

Přátelé z dětství. Dvě zlomená srdce. Spontánní roadtrip jako útěk od všeho. Další příběh z městečka Chestnut Springs od bestsellerové autorky Elsie Silver.

Fanoušci v Jasperu Gervaisovi vidí pohledného a talentovaného hokejistu. Pro Sloane však vždy bude ztraceným chlapcem se smutnýma očima a srdcem ze zlata. A hlavně mužem, kterého celý život tajně milovala. Když se Sloane v den její svatby rozpadne život, dává smysl, že ji zachrání právě Jasper. Jenže čím více času spolu tráví, tím méně jejich vztah připomíná pouhé kamarádství. (Vychází v nakladatelství Ikar.)

Zachránil ji Václav

Rodina chtěla Marii uchránit před ostudou. Provdala ji za Václava, o dvacet let staršího vdovce, který vlastnil několik obchodů. Podle dopisů věděl, že dítě není jeho. Přesto dal Anně své jméno a staral se o ni jako o vlastní.

„Byl to dobrý člověk,“ stálo v jednom babiččině zápisku. „Annu miloval. Nikdy se neptal, proč má tak tmavé oči.“

Václav však zemřel brzy a tajemství zůstalo pohřbené. Maminka se patrně pravdu dozvěděla až po babiččině smrti – a rozhodla se, že ji už nikomu nepoví.

Můj dědeček pocházel z Valencie

Když jsem všechno ukázala Janovi, dlouho mlčel.

„Takže tvůj skutečný dědeček byl Španěl,“ pronesl nakonec. „A pocházel právě z Valencie.“

Přikývla jsem. Vtom z otevřeného kufru vypadla poslední obálka. Uvnitř byl lístek s adresou domu, kde Juan vyrůstal.

Byla to tatáž ulice, kterou jsem vídala ve snech.

Od té doby se mi o vojákovi už nezdálo. Jen někdy v noci zaslechnu vzdálenou střelbu a mužský hlas, který šeptá:

„Děkuji, že jsi mě našla.“