Magazín pro ženy, které už vědí, o čem je život
Příběh Amálie (narozené roku 1901): Babiččina ztracená a znovu nalezená sestra
archiv autorky
Příběhy ze života

Příběh Amálie (narozené roku 1901): Babiččina ztracená a znovu nalezená sestra

datum: 27. 7. 2019 0:05 autor: podle příběhu Amálie H. napsala Lada Sychrovská
Rodiny skrývají různá tajemství. Mnohá upadnou, díky desítkám uplynulých let, v zapomnění. Souhra náhod je může opět vynést na světlo. Tak jako šťastná náhoda „otevřela oči“ babičce Haně.

„Kdes to našla?“ máma mi vytrhla z rukou dvě zažloutlé fotografie a bez dechu padla vedle mě na gauč. „Co tě bere? Holčičky a porcelánový kýč zvířátek?“ Smála jsem se jejímu nadšení. „Tolik jsme se jich nahledali.“ – „Hm, byly přilepené na dně šuplíku s doklady. Tobě ty obrázky něco říkají?“ – „Jasně! Představ si, že stály na počátku prolomení obrovského tajemství a tragédie naší rodiny.“ – „Cože?“

Rodinné tabu

Babička Hana na něj narazila v osmdesátých letech. Tehdy jí bylo jen o trochu víc, než je dnes tobě. „Já měla krátce po svatbě,“ zamyslela se máma, „tvůj táta tehdy vyklízel léta nepoužívaný sklep a nahoru přinesl zapadlou obálku s fotkami. Vidím to jako dneska.“

„Pro pána Jána,“ spráskla ruce babička, „tak to nebyl jen sen.“ Zašla do svého pokoje a přinesla porcelánovou figurku kočky. Byla úplně stejná jako ta na fotce. „Hm,“ kroutila hlavou, „a co ten pes? Vídala jsem ho ve snu.“ – „Víš, kdo jsou ty děti?“ ptala jsem se jí. Seděla jako omráčená, krčila rameny a začala vzpomínat.

„Moje dětství bylo jedno velké tabu. Žila jsem jen s maminkou, tátu jsem neznala, a tak aby mi nebylo samotné smutno, vysnila jsem si kamarádku. Když jsem o ní mluvila, maminka se zlobila,“ mluvila tiše a upřeně pozorovala děti na fotce.

„Když ne teď, tak už nikdy… V tom je nějaký šlendrián!“ rozhodla najednou rázně a zavelela: „Jede se do Beřkovic!“ V psychiatrické léčebně se tam rok před smrtí starali o tvoji prababičku Amálii.

Alzheimer odhaluje oponu

Vpluli jsme k ní jako velká voda. Pan Alzheimer už měl u Amálie hodně našlápnuto. Když měla dobré chvilky, pamatovala si i jména svých spolužaček, ale co snídala, byste z ní nedostali.

„Haničko,“ usmívala se na svoji dceru. Babička Hana před ní položila tu fotku. „Hanička a Gerda,“ hladila něžně ukazováčkem děti po hlavě. Oči se jí zalily slzami. „Já a Gerda?“ vyskočila babi Hana, jako když ji uštkne had. „A přivedli jste Otu?“ zeptala se stařenka. „Jakého Otu?“ divili jsme se jednohlasně. „No Otíka, vašeho tátu,“ dívala se na nás jako na blázny.

Gerda a Hana

„Byly to krásné časy, ale pak se to nějak zvrtlo,“ vyprávěla jako by to bylo včera. „V osmadvacátém jsme se přece s Otou brali. Procházeli jsme se na břehu Olše a…,“ trochu zbrunátněla, „obdivoval tu obrovskou sochu se třemi orly. Já jsem se jich bála,“ přikrčila se. „Ota byl chebský Němec a já Češka. Tak jsme vás pojmenovali po Otově matce Gerda a po mojí Hana,“ přitiskla si na prsa fotku holčiček. Hana nevěřícně zírala před sebe. „Ne, to přece není možné,“ nervózně se kousla do rtu. „Celý život mám ty divné představy… a ony jsou to skutečné vzpomínky? Proč by je přede mnou tajila, to nedává žádný smysl.“

Porcelánové figurky, které měly svůj příběh. (zdroj: archiv autorky)

Roztržení rodiny

„Po narození Haničky to začalo ve městě i doma houstnout. Ota se dal do nějakého spolku, který založili Němci a Češi tam nesměli. Utahovali si z něj, že jsem Češka. Nejdřív to byla spíš legrace, se všemi jeho kamarády jsem se znala, byli nám za svědky na svatbě, chodili jsme do jedné školy, na zábavy… Když ale jednou přišel domů v kožených kalhotách s kšandami a na dveřích jsme měli křídou ‚Böhmisches Sau‘, věděla jsem, že je zle. Ota nebyl proti Čechům, ale tady by nevydržel s Němci ani s Čechy. Vzal starší Gerdu a odjeli do Hannoveru k jeho tetě. S Haničkou jsme se za nimi měly vydat později. Tehdy jsem je viděla naposledy,“ rozkašlala se. „Jak naposledy?“ vykřikla Hana a zatřásla s ní. „Byla válka. Češi nás prodali, Němci nenáviděli, neměly jsme kam utéct a Ota zmizel,“ rozrušeně lapala do dechu.

„Vzpomínám si, jak jsme se v pětačtyřicátém držely za ruce a dívaly na odstřel těch děsivých orlů,“ hladila ji po ruce Hana. „A co po válce? Proč se nevrátili?“ – „Slehla se po nich zem. Já jsem byla ta s cejchem – manželka Němce a nechtěla jsem ničit život ještě tobě.“

Setkání po půl století

Cestou z léčebny babička Hana nepromluvila ani slovo. Otřesení jsme byli všichni. Jak a kde hledat po tolika letech pravdu? „Rozjeli jsme pátrací akci,“ pokračovala máma, „ale to víš, na Západ to tehdy nešlo. Po sametové revoluci jsme poslali fotky holčiček a keramických figurek do novin v Hannoveru. A po pár měsících přišel dopis od Frau Gertrudy s fotkou, kde držela toho samého keramického psa. Pak už šlo všechno ráz na ráz. Babi Hana se konečně setkala se sestrou Gerdou. I přes vyšší věk se pak, až do Gerdiny smrti, navštěvovaly.“


Čtete rádi skutečné příběhy ze života? Znáte i vy zajímavý příběh, který chcete sdílet s ostatními? Pište na redakce@casjenprome.cz. Za každý zajímavý námět, který zpracujeme a uveřejníme, pošleme knihu jako dárek!

Zaujal vás tento článek? Pokud chcete mít jistotu, že vám žádný další neunikne, sledujte nás na Facebooku!

Další články z rubriky

Příběh Mariany (36): Před svatbou utekl!

Příběh Mariany (36): Před svatbou utekl!

Autor: podle příběhu Mariany L. napsala Alžběta Morávková, Datum: 26. 9. 2021 0:05

V dálce už slyšela zvonit svatební zvony, všechno bylo zajištěné a objednané a termín důležitého…

Příběh Edity (46): Manžel spáchal po rozvodu sebevraždu

Příběh Edity (46): Manžel spáchal po rozvodu sebevraždu

Autor: podle příběhu Edity K. napsala Alžběta Morávková, Datum: 25. 9. 2021 0:05

Mohla jsem tomu zabránit? O tom stále přemýšlí naše čtenářka Edita. Od smrti jejího bývalého…

Příběh Dagmar (56): „Dokonalé“ manželství

Příběh Dagmar (56): „Dokonalé“ manželství

Autor: podle příběhu Dagmar F. napsala Alžběta Morávková, Datum: 18. 9. 2021 0:05

Někdy už mě to věčné předstírání vadí a jsem z něj unavená. Myslím si, že děti to dávno ví. Já si…

Příběh Katky (40): Posedlost uklízením

Příběh Katky (40): Posedlost uklízením

Autor: podle příběhu Kateřiny V. napsala Alžběta Morávková, Datum: 12. 9. 2021 0:05

Určitě znáte nějakou ženu, která neustále doma běhá s prachovkou nebo vysavačem a rovná třásně u…

Příběh Hanky (57): Vlastní hloupostí jsem si zničila manželství

Příběh Hanky (57): Vlastní hloupostí jsem si zničila manželství

Autor: podle příběhu Hany E. napsala Alžběta Morávková, Datum: 11. 9. 2021 0:05

„Za pár měsíců oslavím osmapadesáté narozeniny. Tedy pokud bude s kým,“ začíná své vyprávění Hanka.…

Příběh Terezy (41): Chtěla jsem jen dítě, ne manžela

Příběh Terezy (41): Chtěla jsem jen dítě, ne manžela

Autor: podle příběhu Terezy H. napsala Alžběta Morávková, Datum: 5. 9. 2021 0:05

Věk nikdo nezastaví a s přibývajícími lety klesá možnost najít toho pravého – a hlavně mít děti! To…

Příběh Jany (58): Tu zradu mu nezapomenu!

Příběh Jany (58): Tu zradu mu nezapomenu!

Autor: podle příběhu Jany S. napsala Alžběta Morávková, Datum: 4. 9. 2021 0:05

„Nikdy jsem nebyla žádná úchvatná krasavice. Ani hezká, ani ošklivá, prostě taková úplně normální…

Příběh Milady (64): Tajemství fotografie ve starém albu

Příběh Milady (64): Tajemství fotografie ve starém albu

Autor: podle příběhu Milady C. napsala Alžběta Morávková, Datum: 29. 8. 2021 0:05

Dneska nám to připadá nepravděpodobné, ale ještě za první republiky běžně existovala manželství…

Tip šéfredaktorky

Příběh Katky (40): Posedlost uklízením

12. 9. 2021 0:05 autor podle příběhu Kateřiny V. napsala Alžběta Morávková