Porcelánové figurky, které měly svůj příběh. (zdroj: archiv autorky)
„Po narození Haničky to začalo ve městě i doma houstnout. Ota se dal do nějakého spolku, který založili Němci a Češi tam nesměli. Utahovali si z něj, že jsem Češka. Nejdřív to byla spíš legrace, se všemi jeho kamarády jsem se znala, byli nám za svědky na svatbě, chodili jsme do jedné školy, na zábavy… Když ale jednou přišel domů v kožených kalhotách s kšandami a na dveřích jsme měli křídou ‚Böhmisches Sau‘, věděla jsem, že je zle. Ota nebyl proti Čechům, ale tady by nevydržel s Němci ani s Čechy. Vzal starší Gerdu a odjeli do Hannoveru k jeho tetě. S Haničkou jsme se za nimi měly vydat později. Tehdy jsem je viděla naposledy,“ rozkašlala se. „Jak naposledy?“ vykřikla Hana a zatřásla s ní. „Byla válka. Češi nás prodali, Němci nenáviděli, neměly jsme kam utéct a Ota zmizel,“ rozrušeně lapala do dechu.
„Vzpomínám si, jak jsme se v pětačtyřicátém držely za ruce a dívaly na odstřel těch děsivých orlů,“ hladila ji po ruce Hana. „A co po válce? Proč se nevrátili?“ – „Slehla se po nich zem. Já jsem byla ta s cejchem – manželka Němce a nechtěla jsem ničit život ještě tobě.“
Cestou z léčebny babička Hana nepromluvila ani slovo. Otřesení jsme byli všichni. Jak a kde hledat po tolika letech pravdu? „Rozjeli jsme pátrací akci,“ pokračovala máma, „ale to víš, na Západ to tehdy nešlo. Po sametové revoluci jsme poslali fotky holčiček a keramických figurek do novin v Hannoveru. A po pár měsících přišel dopis od Frau Gertrudy s fotkou, kde držela toho samého keramického psa. Pak už šlo všechno ráz na ráz. Babi Hana se konečně setkala se sestrou Gerdou. I přes vyšší věk se pak, až do Gerdiny smrti, navštěvovaly.“
Čtete rádi skutečné příběhy ze života? Znáte i vy zajímavý příběh, který chcete sdílet s ostatními? Pište na redakce@casjenprome.cz. Za každý zajímavý námět, který zpracujeme a uveřejníme, pošleme knihu jako dárek!
Zaujal vás tento článek? Pokud chcete mít jistotu, že vám žádný další neunikne, sledujte nás na Facebooku!
Soňa, která jako zdravotní sestřička na interním oddělení pomáhala druhým, musela v roce 2020…
Petrovi bylo 17 let, když jako nejistý kluk vstoupil do programu Samsung Tvoje šance #futureskills.…
„Nezůstalo mi skoro nic, jen oči pro pláč,“ začíná svůj smutný dopis paní Lída, která popisuje…
Méně je někdy více. Nemá cenu se obětovat pro všechny za cenu vlastního zdraví. O tom ví své naše…
Mohla jsem tomu zabránit? O tom stále přemýšlí naše čtenářka Edita. Od smrti jejího bývalého…
„Vždycky jsem si představovala, že můj život bude podobný tomu mých rodičů. Tedy vdám se z lásky,…
Euforii z narození vytouženého dítěte může zkomplikovat poporodní deprese. Moc se o ní nemluví,…
Prodloužený víkend v Římě nebo v Paříži, dovolené po celém světě, cestování třeba jen tak… To, co…
Komentáře