Čas jen pro mě

Divné věci

Musíte si o mně myslet, že jsem blázen, ale já jsem jinak úplně normální. Jen se mi občas ději (nebo spíš dřív děly) nepochopitelné věci.

No, co byste řekli tomu, že spadl obrázek ze zdi právě ve chvíli, kdy jsem měla vstávat na důležitou pracovní schůzku a nezazvonil budík?

Nebo tomu, že kvůli zařizování instalatéra na nečekaně prasklou trubku v koupelně mi ujel autobus, který o několik hodin později havaroval?

Ale nejvíc mi asi maminčin duch pomohl sundat si z očí klapky a vidět tehdejšího přítele v pravém světle.

Boj s faxem

Před téměř třiceti lety jsem nastoupila jako asistentka do inzertního oddělení tehdy velkého vydavatelství. Dneska to zní komicky, ale tenkrát jsem nejvíc času trávila posíláním a přijímáním objednávek a faktur prostřednictvím faxu. Fax se občas zadrhl, zakousl, zamotal se papír nebo dokument neprošel. No, prostě hrůza.

Často jsem čekala až všichni odejdou, abych na tuhle nezáživnou práci měla klid. A hlavně večer nebyly přetížené telefonické linky a byla větší naděje, že všechno hladce projde.

Už tehdy jsme pracovali ve velkém open space, jen náš šéf Mirek, ředitel inzerce, měl prosklenou kancelář – kukaň, jak jsme říkali. Pokud ale neměl důležitý telefonní hovor nebo jednání, nezavíral.

Dlouhá večeře

„Všimnul jsem si, že tu skoro každý den pracuješ přesčas,“ poznamenal Mirek jednou kolem sedmé večer, když odcházel domů a já ládovala fax potvrzenými objednávkami. „Nemáš hlad?“ zeptal se. „Já teda strašný! Tak toho pro dnešek nech, zvu tě na večeři!“

Byl to krásný večer! Pozorně poslouchal, když jsem vyprávěla o maminčině dlouhé nevyléčitelné nemoci a o tom, jak jsem se těžko vyrovnávala s její smrtí. „Nikdy mě nenapadlo, že jsi měla tak těžký život,“ tiše pronesl Mirek. „Musí být moc smutné zůstat sám,“ pokračoval. „Já jsem vlastně ale taky takový osamělý.“

Je osamělý!

Dozvěděla jsem se, že po deseti letech manželství se rozvádí. „Už si nerozumíme, snažil jsem se to udržet kvůli dceři, je jí teprve sedm, ale nejde to. Pochopil jsem, že si našla někoho jiného.“

Tohle byl první večer z mnoha, které jsme spolu strávili – většinou v mém malém bytě. Vůbec mi nedošlo, že se mnou téměř nikam nechodí, ta první večeře byla výjimkou. Víkendy jsem byla pořád sama, Mirek se přece musel věnovat dcerce.

„Na dovolenou jedu letos za kamarádem do Řecka, dělá delegáta v cestovce. Potřebuju si po tom rozchodu vyčistit hlavu. Co kdybychom si pak naplánovali nějaký prodloužený víkend? Paříž, Řím, Londýn…,“ usmíval se na mě.

Dva dny před odletem se u mě ještě zastavil. „Musel jsem si ještě vyzvednout letenku,“ vysvětloval. „Vůbec nevím, jak to těch čtrnáct dnů bez tebe vydržím… teď už vím, že jsem měl letět i s tebou.“

Mohla za to maminka?!

Přestože bylo venku bezvětří, neočekávaný prudký poryv větru shodil ze stolu Mirkovu tašku, ze které se vysypaly papíry. Zvedla jsem je z podlahy a s údivem a překvapením uviděla tři letenky a voucher pro tři osoby do řecké Leptokárie. Kromě Mirka tam byla jména jeho manželky Evy a dcery Karolíny!

„To není tak, jak si myslíš, já ti to vysvětlím,“ koktal Mirek. „Jedou taky, ale budeme bydlet zvlášť… Karolínka potřebuje moře…“ – „A proč jsi mi to úplně normálně neřekl dřív?“ – „Bál jsem se, že budeš žárlit.“

Když odletěl na rodinnou dovolenou, přišel mu do práce fax z kanceláře známého architekta. Byl to návrh projektu na rodinný dům. Dole bylo připsáno: „Pozdravuj Evu, zakomponoval jsem její připomínky, snad se jí to bude líbit.“

Tehdy jsem pochopila, že mě mrtvá maminka varovala.

Změnila jsem zaměstnání a potkala úžasného chlapa! S Honzou máme dvě prima holky a nedávno jsme oslavili dvacáté výročí svatby. A věříte, že už více než dvacet let se maminčin duch neobjevil?