Čas jen pro mě

Vypjatý hédonismus, přivedený až k závratnému užívání života, byl odedávna doménou havajských králů. Absolutního vrcholu pak dosáhli moderní panovníci, kteří vládli v 19. a na počátku 20. století. Vedle prastarých tradic obžerství a nevázaného sexuálního života totiž přibrali i dva zásadní nešvary západní civilizace: alkohol a karban. Schopností vypít neuvěřitelné množství alkoholických nápojů a v kartách prohrát obrovské jmění proslul obzvláště jeden z nich.

Král „opilců král“

Havajský „král opilců“ vážil obligátních sto padesát kilogramů, neboť to je ta správná tloušťka pro zdejšího urozeného domorodce. Jmenoval se David Kalakaua (1836-1891) a vládl tu koncem 19. století.

Leccos o něm víme díky vzpomínkám slavného skotského spisovatele Roberta Louise Stevensona (1850-1894). Populární literát se v rámci svého tříletého (1888-1890) zkoumání východní a střední část Pacifiku, kde si léčil chronický zánět plic a snad i tuberkulózu, na delší dobu zastavil na Havaji. Tady je představen místnímu monarchovi. S králem se Stevenson okamžitě skamarádí. Často spolu užívají úplných alkoholických orgií. Popíjejí v honolulském baru „Union Saloon“. Pravdou ale je, že zkušený piják Stevenson vedle Kalakauy spíše jen usrkává!

„Kalakaua je příšerný pijan,“ poznamenal si Stevenson do svého zápisníku. „Láhev šampaňského je pro něj jako sklenka cherry… s naprostou lehkostí vypije za odpoledne pět-šest lahví, aby dostal tu pravou chuť na večeři.“

Uplacená volba krále

Poživačný Kalakaua byl zvolen havajským sněmem z místních náčelníků poté, co roku 1874 vymřel po meči (tedy smrtí posledního mužského následníka) tradiční královský rod Kamehamehů. Volba vyvolá veliké rozčílení mezi lidem, neboť tento nový „plebejský“ král byl dosud pouhým bezvýznamným pohlavárem.

„Cosi se šuškalo, že jeho volitelé byli podplaceni,“ píše znalec Havaje RNDr. Jiří Baum. „Vypukly nepokoje, během kterých dav napadl senátory při opouštění sněmovní budovy a jednoho z nich zabil.“ Do bouřlivého dění se vloží posádky anglických a amerických námořních lodí, které zvláštní „náhodou“ hlídkují poblíž. Námořnictvo záhy sjedná pořádek. Jakoby to celé bylo předem naplánované?! Teprve pak se totiž král může ujmout vlády.

„Kalakaua byl sympatický mladý muž, veselý a přívětivý,“ charakterizuje monarchu Baum, aby vzápětí jízlivě dodal: „dokud ovšem stačila zásoba šampaňského.“ A ještě cosi: „Vyznal se výborně ve známé hře poker.“

Karban a „cukrový král“

Ve stejném honolulském „saloonu“, kde Stevenson s Kalakauou popíjejí, se vášnivě hrají i karty. Bohémský král se však u karetního stolku neschází jen se svým přítelem Stevensonem. Přestože i spisovatel si v rámci hry opakovaně přijde na své, zásadním protihráčem korunovaného opilce se stává opravdové eso světového karbanu, německý hráč pokeru Claus Spreckels (1818-1908). A právě s ním havajský vládce postupně prohraje nejen obrovské částky z královské pokladny, nýbrž i rozsáhlé ostrovní pozemky. Na nich si později Spreckels vybuduje nesmírně výnosné impérium plantáží cukrové třtiny. Brzy ho již titulují „cukrový král“.

Havajský cukrovarnický průmysl totiž prodělává obrovskou konjunkturu poté, co Kalakaua naváže bližší styky se Spojenými státy americkými, které osobně navštívil roku 1875. O to více je zřejmé, jak obrovské jmění muselo dík karbanu padnout do rukou Spreckelse, který se stává dominantním vývozcem havajského cukru. 

„Se mnou je jich pět!“

Se svým mazaným havajským protihráčem, který vzhledem k nikdy nekončící opilosti mávl často rukou nad sebe absurdnější prohrou, to ale neměl ani Spreckels vždycky jednoduché. Suverénní panovník Havaje totiž občas své monarchistické manýry vtáhl i do hry. Traduje se okřídlená příhoda, kdy Spreckels během hry vyloží na stůl čtyři esa s logickým přesvědčením, že vyšší karta už není. Kalakaua ho obratem přesvědčí, že na Havaji ano:

„Ne tak zhurta, Clausi!“ zavrčí, když si protivník sahá pro výhru. „To ty jsi prohrál!“

„Ale veličenstvo, vždyť mám čtyři esa…?!“

Král vyloží svoje karty – má čtyři krále – načež ukáže prstem na sebe a prohlásí: „A se mnou je jich pět!“

Návrat ke starým erotickým obřadům

Král Kalakaua znovuzavedl i některé staré zvyky, pro svůj erotický kontext dávno zakázané prudérními křesťanskými misionáři. Suverénní monarcha prohlásil, že mu nemají co přikazovat: „Jsou to naše tradiční obřady!“

A hned také uspořádá premiéru, kdy jako vládce sedí pod velkým stromem, před sebou veliké prostranství, kam právě vchází proud hudebníků hrajících na typické místní nosové flétny. Za nimi jde patnáct adeptů na nejvznešenější muže království. Ti se pak posadí do půlkruhu před krále a každý z nich před sebe položí malou kamennou plastiku bohyně lásky.

Všichni jsou oblečeni do vzácných plášťů „manu“, vyráběných po generace z drobných ptačích pírek. Přijetí mezi šlechtu se zde ale řídí podle úplně jiných pravidel, než v Evropě.

Vzývání těla

Flétnisté skončí a nastoupí bubeníci. Svými stále divočejšími údery přivolají roztančenou skupinu nejkrásnějších ostrovanek. Jejich erotický tanec má vzrušit přítomné muže.

Pak i ony usednou čelem ke králi. Před sebe položí kamennou sošku boha plodnosti. Na to král Kalakaua vstává, odkládá šat a uchopí vydlabanou dýni, v níž má klubka liánových vláken „olona“. Pronáší obligátní řeč „halala“, která má povzbudit přítomné muže k erotickým činům.

Všichni odkládají šat a tančí, aby se král mohl na vlastní oči přesvědčit, zda plamenné „halala“ vyvolalo žádoucí účinek. Kdo není vzrušen, nemá právo stát se aristokratem! Král potom vyndá první „olona“, a zatímco jeden konec pevně drží, druhý mrští do hloučku dívek. Ta, u níž se zastaví, přitančí ke králi. Obejmou se a mizí spolu v paláci. Pak jsou na řadě další.

Exotický panovník v Evropě

Suverénní vládce Kalakaua však nebyl jen pustý opilec, hráč a sexista bez jakýchkoliv idejí. Měl i své politické záměry a dokonce se roku 1881 rozhodl poučit svět, jak má žít.

„Kalakaua byl poctivě přesvědčen, že polynéská etika činí lidi šťastnějšími než viktoriánská morálka, která pronikala všude a vším,“ píše americký vědec Joe Burton. „Odebral se proto na cestu kolem světa, aby obhajoval svoje názory.“

Kalakaua vyráží v době vrcholící alžbětinské prudérnosti obhajovat životní styl, postavěný na prastarých havajských zvycích, erotice a užívání života. Stává se záhy exotickým zpestřením evropských dvorů, kam přijíždí oblečen ve své oblíbené honosné důstojnické uniformě. Přijali ho nejrůznější státníci, ale jeho mise nemá valný úspěch. Snad i proto, že král a jeho svita jsou po celou dobu zpití pod obraz.

Operetní mise

„Družina havajského působila poněkud operetně,“ uvádí český etnograf Miloslav Stingl. „Korunu tomu nasazoval neustále na mol opilý komorník.“ A navíc se po evropských dvorech rozšíří fáma, že dvořané jsou královi potomci. Tím se „spořádaní lidé“ prudérního světa evropských křesťanů definitivně odvrátí od „toho nechutného divocha“.

Kalakaua se vrátí domů do Honolulu a pije víc než předtím. Když roku 1891 odplul do USA, aby dořešil nerovné podmínky v rámci obchodu s cukrem, v honolulském přístavišti se prý objevily podivné červené ryby – magické znamení.

„Král je mrtev!“ mají hned domorodci jasno. A je to tak: Kalakaua opravdu zemřel v San Francisku, kde den před svým skonem zanechal na voskovém válci Edisonova fonografu první větu svého chystaného testamentu: „Vyřiďte mému lidu, že jsem se snažil…“.