Čas jen pro mě

Vypráví to o Julkovi pamětníci. Jistěže až po roce 1989, kdy už se směla o ikonách říkat pravda. S pokrokovou manželkou Gustou měl Julius velice volný vztah. Manželství jako instituci tito dva revolucionáři neuznávali. Sezdaní byli jen papírově, prý hlavně kvůli sociálním dávkám. 

Autor Reportáže psané na oprátce

Kdo by neznal nejslavnější komunistickou ikonu Julia Fučíka a jeho autentickou „Reportáž psanou na oprátce“ z nacistického vězení?! 

Fučík se narodil 23. února 1903 na Smíchově, který tehdy ještě nebyl součástí Prahy; popraven nacisty pak 8. září 1943 v Berlíně – Plötzensee. Nebylo to ale gilotinou, jak se po léta tradovalo, nýbrž provazem: Julius Fučík byl totiž oběšen na obyčejném háku na zdi. Vlastně jen shodou náhod, protože krátce před jeho popravou prodělalo vězení destruktivní nálet a tradiční popravčí komora byla nakrátko odstavena.

Nechme však jeho smrt spát a podívejme se, jaký vedl život: bohémsky veselý, bohatý na smyslové požitky a nesporně též hambatý. Každý ví, co znamená, když se o někom řekne: „Byl to děvkař.“ Julius Fučík byl děvkař. A jaký!   

Milovník na „prknech, co znamenají svět“

Fučíkovic rodina se roku 1913 stěhuje do Plzně, neboť Julkův tatík získal angažmá v tamním Městském divadle. Přestože je původním povoláním soustružník, odedávna vyznával divadelní múzy a hrál do té doby ochotnicky. Po jeho boku pak v Plzni malý Julius (jméno dostal po strýčkovi, vojenském hudebníkovi, skladateli pochodů a dílka „Perpetuum mobile“) hraje od útlého mládí na prknech, co znamenají svět. Je to hezký chlapeček, později mladík – a má talent. Však se také zanedlouho stává středem zájmu místních žen a dívek. Těžko říci, která ho jako první uvedla do tajemství lásky, ale umím si představit zkušenou subretu zdejšího divadla. Následovala řada zamilovaných fanynek. Do Prahy na studia už Julek přichází jako zkušený milovník.

Umí to patřičně podat

Po maturitě Fučík externě studuje na Filozofické fakultě univerzity Karlovy, pracuje jako pomocník v kanceláři, ale především se věnuje své největší lásce – psaní (slavná je třeba Juliova esej o někdejší erotické bohyni Boženě Němcové). Zejména novinařina ho baví. Hodně mu v tom pomohl roku 1921 jeho vstup do moderní ultralevicové komunistické strany (z katolické církve vystoupil už předloni), kam tehdy v Praze vstoupili snad všichni pokrokoví umělci. Mnozí časem odcházejí, jenomže Fučík, když něco dělá, dělá to se zanícením a pořádně: nadšeně píše o komunistickém Sovětském svazu a jeho vůdcích, přestože právě probíhá Stalinova hrůzovláda. A pokud zmíní nějaký palčivý problém, například v hospodářství, omluví ho pozitivním revolučním procesem. A jak jen to umí podat! Zejména tedy levicově orientovaným volnomyšlenkářským dívkám, které mu doslova leží u nohou.

Strmá kariéra

Fučík začínal jako literát v pražském Devětsilu, ale už roku 1929 zakládá Levou frontu (je rád vůdcem, to se děvčatům líbí!), v období let 1928–1938 působí jako šéfredaktor Tvorby a od roku 1929 pracuje v Rudém právu, po dva roky jako jeho dopisovatel přímo v sovětské Moskvě. Fučíkův soubor reportáží ze Sovětského svazu je velice angažovaný a tendenční, kdy nesmírně oslavuje Zemi, kde zítra již znamená včera či Zemi milovanou. Už samy názvy mluví za sebe. Nezanedbatelným důvodem těchto jeho aktivit je ale i fakt, že moderní levicové organizace přitahují spoustu krásných a svobodomyslných dívek, které se vůbec nebrání aktivní erotice. A tu Julius miluje. Užívá si poddajných ženských těl jak jen to jde.    

Kreativní Fučík se rád převlékal

O sugestivním novináři Fučíkovi říká publicista Josef Chuchma, že „jeho dar“ spočíval ve „...smyslu pro dramatičnost, pro dobře prodejné, emocionální sdělení. Podával sugestivní zprávy nejen o předmětu svého psaní, nýbrž i o sobě samém – a Reportáž psaná na oprátce je vyvrcholením této sebeprezentace“. Je vidět, že kreativní Julek měl talent „od Boha“ nejen na herectví a na svádění žen. Nicméně: jako herec tělem i duší se mnohdy výborně bavil i v rámci setkávání či výletů s přáteli z levicové umělecké fronty. To se často zálibně převlékal za nejrůznější postavy a postavičky, kdy jeho oblíbenou byl právě onen později slavný „profesor Horák“, rolička potrhlého fousatého, brýlatého a navíc kulhajícího profesůrka. Však mu také kamarádi přezdívali „děcko s plnovousem“.

Horáka hrál hravý Julek nejraději

S oblibou tuhle roli používal i prakticky, když třeba zrovna prchal před jednou velice umanutou milenkou, která prý toho mladého a krásného chlapíka stíhala jak zběsilá. Snad aby ženatého (a věděla to vůbec?!) Fučíka dohnala k rozvodu a následně dotáhla k oltáři? Po tom však Julek rozhodně netoužil! „Jak bylo zvykem v té době, říkal, že se ukrývá před policií, když prostě prchal před milenkou, která ho omrzela,“ píše v této souvislosti ironicky Ferdinand Peroutka, v onu dobu také vězeň nacistů na Pankráci.

Postavičku „profesora Horáka“ užívá Fučík i jako krytí za okupace. Kolegové z ilegality mu nicméně vyčítali, že tímto způsobem spíše jen přitahuje pozornost. Julek se bavil – a pak na to i dojel: byl zatčen, uvězněn, bit i jinak mučen a nakonec popraven. Ale to už zase zabíháme... Mimochodem: identitu starého profesora vzal na sebe poprve roku 1933, kdy po trestním stíhání odešel do ilegality. Učinil tak údajně „...pro pobavení svého okolí“. Takto pak nějakou dobu každodenně řídil redakční porady komunistických Haló novin z pražské kavárny Roxy.

Dobrodruh každým coulem

„Julovo zalíbení v dobrodružství a sklon k hazardu vedlo k tomu, že rád vyhledával a vytvářel efektní příhody, jako by počítal s tím, že je bude moci někde literárně využít,“ napsala Fučíkova manželka Gusta, která ho důvěrně znala od roku 1923. Vždycky prý měl mimořádně vyvinutý smysl pro hru a mystifikaci. I svoje působení v ilegálním odboji bral jako dobrodružství. Však tam byl jen pár měsíců a jeho zatčení je vlastně osudovou náhodou. Mnozí někdejší Fučíkovi kumpáni se prý lekli, když z něj komunistická propaganda stvořila hrdinu, prototyp všech ctností. To „jejich Julek“ byl přece především lvem levých uměleckých salonů první republiky: kdykoliv přišel, ovládl hovor, očaroval svými vizemi … a zůstal s hostitelkou přes noc nebo se vytratil s některou ze svých půvabných posluchaček.

Manželka jako krytí vůči vdavkuchtivým milenkám

Nepříliš pohlednou Augustu Kadeřičovou, známou později jako ikonální Gustu Fučíkovou, si bral Julius roku 1938, kdy jim za svědky šli pozdější vysocí komunističtí funkcionáři Jan Šverma a Bedřich Reicin. A když byl nakonec Reicin v padesátých letech ve vykonstruovaných procesech obviněn a popraven, Gusta si ještě kopla do jeho mrtvoly s tím, že byl „...udavačem gestapa a má na svědomí Julkovu smrt“. I tak se dělá propaganda: Reicin byl totiž celou válku v Sovětském svazu, takže mohl těžko někoho udat. A proč se ti dva vlastně vzali? „Jejich manželský svazek byl oběma pojímán spíše volně: manželství pokládali za buržoazní přežitek, a jako sezdaní navíc mohli žádat úřady o penzijní příspěvek,“ vzpomínají pamětníci. Navíc Julius potřeboval krytí spolehlivé ženy bez nároků před invazí vdavekchtivých milenek. A že jich bylo! Umím si představit, že Augustě s gustem vyprávěl „veselé příhody“ ze svých mileneckých eskapád. Taková holt byla.

Kam sahá pravda a kde začínají fámy?!

O mileneckém životě Julia Fučíka, jako ostatně o všech ikonách, se vypráví spousta nepodložených příhod: jak prchal okny od milenek, zatímco předčasně se navrátivší manžel si v předsíni zouval boty – a často prý šlo i o jeho kolegy či kamarády. Jak si se svými volnomyšlenkářskými soudruhy střídavě vyměňovali manželky. A dokonce i o nejrůznějších orgiích... Ale tady bude pravda asi někde uprostřed. I když: kdo ví?! Ani Gusta nám to už neprozradí, neboť zemřela roku 1981 ve svých třiaosmdesáti letech. Stářím.

To slavný český herec Zdeněk Štěpánek otevřeně přiznal, že nalezl doma in flagranti svou ženu právě s Juliem Fučíkem. Inzultoval ho, či po našem „...dal mu do držky“ a srazil Fučíka ze schodů. Však s tím měl Štěpánek za komunistů problémy s představiteli státu, ale stejně se tu a tam mezi přáteli a při sklence oblíbeného alkoholu znovu pochlubil s příhodou, jak napráskal pozdější ideologické ikoně.