Čas jen pro mě

Po smrti Přemysla Otakara II., zvaného „král železný a zlatý“, který padl roku 1978 v bitvě na Moravském poli, je české království svěřeno do péče jeho synovce Oty Braniborského, protože v té době je následníkovi, královu a Kunhutinu synovi Václavu II., teprve sedm let.

Budoucí král je ustrašený a bojácný

Otu Branibora však v zemi nikdo nechce, a tak si musí moc prosazovat násilím. Jeho vojska v české zemi pálí a plení, královna Kunhuta a její synek Václav jsou uvězněni na hradě Bezdězu. Odtud se Kunhutě podaří utéct, leč Václav zůstává v zajetí. Ota si ho pro jistotu odveze do Branibor a tady s ním nezachází zrovna v rukavičkách: chlapec se strýčka strašně bojí, vyroste z něj ustrašený puberťák. Kunhuta se mezitím skrývá na Moravě, snaží se o synkovo propuštění. V zemi panuje bída, hladomor a neúroda.

Kdo byl onen kontroverzní Záviš?

Český šlechtic Záviš z Falkenštejna (1250 – 1290) se narodil v Hluboké nad Vltavou jako syn vévody Budivoje I. a Perchty. Pocházel z jihočeského rozrodu Vítkovců – pánů z Krumlova se zelenou růží v erbu, který vždy byl v opozici vůči vládnoucím Přemyslovcům. Jako druhý nejstarší a nejslavnější rod v zemi (po vyvraždění Slavníkovců) si také oni činí nárok na královský trůn. Historie ale ví, že marně. Záviš je každopádně odbojný a nesmírně ctižádostivý. Vedení krumlovské linie rodu převzal roku 1272, to už jako ženatý muž a otec holčičky, provdané později za Hynka Krušinu z Lichtenburka. Záviš záhy ovdoví – a zamiluje se do manželky krále.

Odsouzen ke ztrátě hrdla

Vraťme se však o pár let zpátky: napětí mezi Vítkovci a Přemyslovci, potažmo mezi Závišem a Přemyslem Otakarem jako hlavami rodů, narůstá v 70. letech 13. století, kdy král v jižních Čechách, tedy v dominiu Vítkovců, založí roku 1263 klášter Zlatou korunu a o dva roky později královské město České Budějovice. Vítkovci to považují za drzý a nevítaný zásah do své svrchovanosti. A tak se roku 1276 spojí s rakouskou šlechtou a vzbouří proti králi. Vítkovci vyplení Zlatou korunu i Budějovice a obsadí královské hrady.

Silný a mocný král však tohleto povstání krvavě potlačí a Záviš, ukrývající se na svém hradu Falkenštejnu, je v nepřítomnosti odsouzen ke ztrátě hrdla. Jenomže pak je omilostněn, když se v čele Vítkovců nečekaně přihlásí do bitvy na Moravském poli (tedy podle kronikáře Dalimila, který si ale často vymýšlel). Výsledek bitvy už známe. Tak či onak se proslýchalo, že milencem královny byl Záviš už předtím...

Nasazoval Záviš parohy už samotnému králi?

Zatímco většina kronik i historiků vkládají Kunhutino erotické sblížení s Vítkovcem Závišem až do časů, kdy je Přemysl Otakar II. mrtev, dobová lidová píseň, v níž se zpívá „...proto vyhnal bieše, že u králové na freji bleše...“, je (možná) poněkud pikantnějším svědectvím. Zpívá se v ní totiž o tom, jak prý ještě sám Přemysl Otakar vyhnal od svého královského dvora Záviše, který mu tady – nějakým způsobem – nasazoval parohy. Častěji je však zmiňována verze, podle níž se Záviš stává milencem královny–vdovy roku 1281– tedy tři roky po smrti svého krále – na Moravě, kde právě zastává funkci purkrabího. A to v Kunhutině Hradci nad Moravicí. Ale možná dostal tohle místo právě proto, že už je dávno jejím milencem. Kdoví?! Faktem je, že od té doby už se dvojice se svým skandálním vztahem netají.

Zbraslavská kronika to pokládá za „ďábelské mámení“

Píše se v ní: „...jeden šlechtic z Čech, jménem Záviš … po smrti krále Otakara, navštívil královnu Kunhutu pobývající na Moravě a začal jí býti nad ostatní rytíře ne tak ve službách ochotnější, jako v rozmluvách důvěrnější... Ale že mysl ženy tak snadno podléhá změnám, královna, jak říkají, ošálena od něho jakýmisi úskoky kouzelného umění, milujíc jej velmi prudce, brzy se snažila mu zalíbiti, odpustila mu ze srdce jeho provinění proti královi a ustanovila ho v denní družině svého dvora přednějším před ostatními... Záviš pozoruje, že nalezl v očích královniných milost, zatoužil po vyšších věcech a vzbudil v srdci královnině lásku k sobě, obelstiv ji nějakým černokněžnickými pokusy...“. 

Bylo to však asi mnohem prostší: mladičká a živočišná Kunhuta s divokou maďarskou krví zatoužila po chlapovi – a mocný a prý i krásný Záviš nebyl chlap ledajaký! Vítkovec zase chtěl být králem. Nejspíše se ale také zamiloval.

Mají i syna z levého boku královnina

O rok později se Kunhutě narodí syn Jan zvaný Ješek, kterého Závišovi porodila na moravském hradě Svojanov. A do toho se domů vrací – roku 1283 – následník trůnu Václav II., kterého konečně braniborský Ota propustil ze svého vězení. Království České je zpustošené, země spálená, lid vyhladovělý a nespokojený.

Mladičký a stále ještě vyděšený král Václav potřebuje někoho moudrého a mocného, kdo by mu pomohl s vládou. A právě toho mu přivede na pražský královský hrad jeho matka Kunhuta spolu s nevlastním bratříčkem. Záviš je opravdová osobnost, a tak si ho mladičký král brzy zamiluje. To naopak česká přemyslovská šlechta ho k smrti nenávidí a kuje proti němu pikle. Nemá však zpočátku šanci. Král svého otčíma miluje natolik, že dokonce souhlasí se svatbou své matky a Vítkovce. Tato takzvaná „morganatická“ svatba Ješkových rodičů se uskuteční bohužel jen pár měsíců před smrtí Kunhuty: zemřela v září roku 1285, podle všeho na tuberkulózu.

Na královny-vdovy se nesahá

Král je zatím pořád ještě Závišovi nakloněn, svému nevlastnímu bratříčkovi Ješkovi připisuje jako dědictví po matce královské město Poličku, hrad Lanšperk, město Lanškroun a další majetky. Později se Ješek stane komturem řádu německých rytířů... Záviš se znovu ožení. Jenomže „zhanobení královny“ se neodpouští, jak ostatně také zapsal zbraslavský kronikář: „...Záviš čistou Kunhutu takto zhanobil a poskvrnil lože zesnulého českého krále.“

Po čase opoziční šlechta namluví králi Václavovi, že Záviš z Falkenštejna proti němu chystá spiknutí (no – ani to se nedá vyloučit!), král nechá Záviše uvěznit, Vítkovci se vzbouří a králův strýc vévoda Mikuláš objíždí se Závišem v řetězech jeden jihočeský hrad za druhým a vyhrožuje: „Pokud se nevzdáte, padne hlava vašeho čelního velmože!“ Hrady se vzdávají jeden za druhým...

Podivná poprava

A pak se královské vojsko zastaví pod hradem Hluboká, který drží Závišův bratr Vítek. Ten hrozbě neuvěří. „Nevzdám se!“ vzkáže Vítek královu vazalovi Mikuláši, „nikdy si nedovolíš vztáhnout ruku na mého slavného bratra, ty přemyslovský parchante!“ On totiž Mikuláš je také nemanželským synem předminulého krále. Jenomže to se Vítek přepočítal! Příliš podcenil divokou a krutou přemyslovskou krev, pulzující v tepnách a žilách vznětlivého levobočka, který prahne po pomstě za zhanobení rodu.

A tak hned druhého dne, 24. srpna 1290, na louce u Vltavy před Vítkovým hradem Hluboká, padne pyšná a pro mnohé příliš „drzá“ hlava někdejšího milence přemyslovské královny. Vznikl tak historický precedens: na královny–vdovy se nesahá. Nikoliv tedy oficiálně. Dodnes se polemizuje, jak „tomu Závišovi vlastně usekli tu hlavu“: prý „prknem“, čteme v kronikách. Opravdu? Mohlo jít o špatně napsané slovo, kdy kronikář mínil „plkno“, čili dobový typ popravčího meče. Historikové se ale domnívají, že možná šlo opravdu o naostřené „prkno“, to aby akt pomsty byl drsnější.