Čas jen pro mě

Říkáte, že nejlíp se vám píše o tom, co sama prožijete a „nacítíte“. Témata knih si tedy vybíráte podle toho, jaký máte vztah k lidem, kteří jsou hlavními postavami?

Určitě si osobnosti dopředu nijak nelustruji, zajímá mě v podstatě každý příběh a jediným vodítkem při výběru je, abych měla dostatek důvěryhodných informací a aby mě příběh domu i jeho obyvatel samotnou bavil. Přednost však dávám těm, které jsem mohla osobně vyzpovídat a kde jsem mohla poznat i jejich autentické bydlení. Kolikrát o člověku vypoví víc než pouhá slova.

Spisovatelka Blanka Kovaříková se svými knihami. (zdroj: archiv Blanky Kovaříkové)

Vaše publicistická a spisovatelská cesta je nejvíc spjata s herci a dalšími osobnostmi i místy především z Prahy. Kdy jste se začala zajímat o historii Prahy, jejich míst, domů a lidí?

Úplně odmalička. Nejdřív mě za ruku po Praze vodil Kája Novotný, náš soused v Podskalí, člen Vltavanu a moc zábavný člověk, který mi tak trochu suploval bráchu. Později mě inspirovaly procházky s tatínkem, který byl výborný vypravěč, a nakonec i s prvními láskami. Jako ryze romantická duše jsem je vodila na Vyšehrad anebo na tajemný Albertov, jehož genius loci právě mizí spolu s novou výstavbou. Zmizela prvorepubliková studentská kolej a o kus dál také legendární kuželna.

Autorka opět mapuje domy slavných osobností i těch neprávem pozapomenutých. V knížce vedle sebe defilují herci Dana Medřická, Jan Tříska, Milena Dvorská, Irena Kačírková, Jana Rybářová, Jaroslava Tvrzníková, Truda Grosslichtová, Eva Gerová, Světla Svozilová, Jiřina Šejbalová, Leoš Suchařípa či Jiří Lábus, zpěváci a hudebníci Petr Novák, Judita Čeřovská, Rudolf Rokl, Václav Talich, krasobruslařka Hana Mašková, režiséři Jiří Krejčík, Alfréd Radok, Zdeněk Svěrák, spisovatel Ladislav Fuks a mnoho dalších. Všechny je spojují neviditelné nitky osudů, jejichž vzájemné vazby jsou někdy až fascinující. (Vydává nakladatelství Brána.)

Příběhy ve vašich knihách vyvolávají lehkou nostalgii po „starých“ časech, přinášejí spoustu zajímavých informací a doslova pohladí po duši. Máte k některým domům hlubší vztah než k jiným?

Nejraději mám staré domy. Vyrůstala jsem v secesním činžáku v Podskalí a dnes žiju v podobném v Petrské čtvrti. Tam vnímáte na každém kroku, co všechno se v nich za posledních sto let odehrálo. I když se snažím pohladit po duši, jak říkáte, rozhodně nezamlčuju i smutné a tragické momenty, protože život je už zkrátka takový.

Mě osobně asi nejvíc zaujal dům ve Škrétově ulici, kde žila Dana Medřická a kde se na ji lidé stále ještě pamatují. Přihodilo se vám něco podobného častěji?

V centru Prahy je to už opravdu vzácnost. Starousedlíci mizí. Nedávno jsem ale našla dům v ulici Anny Letenské s pamětníkem, který mě doslova zasypal silnými příběhy. A dokonce se v něm odehrála vražda, známá z případů kapitána Exnera…

Blanka o své práci také ráda vypráví. (zdroj: archiv Blanky Kovaříkové)

Dnešní doba bohužel nepřeje klasické novinářské práci, kdy nestačí jen u stolu dávat dohromady informace z internetu, ale čerpat z autentických rozhovorů v terénu, jako to děláte vy. Jaký vztah máte k AI (umělé inteligenci) a využíváte ji?

Umělou inteligenci používám při rychlém vyhledávání nějaké základní informace, ale ona si možná časem načte mé knížky, a ještě se budu divit, co všechno z toho vyplodí.

Setkala jste se s tím, že na vás někdo parazituje, tedy využívá ve svých textech informace z vašich knih bez udání zdroje?

Setkávám se s tím často a mohu vznést jen jediné přání: Kéž by různí kompilátoři opisovali správně, a šířili tak pravdivé informace. Jenže oni většinou knihy nečtou a stačí jim internet a jejich bujná fantazie. A různé bludy šíří i někteří průvodci po Praze, což je smutné. Slyšela jsem třeba vyprávět o Hugo Haasovi, ačkoli šlo o dům jeho jmenovce Otto Haase.

S Alešem Cibulkou a Michalem Jagelkou mají podobný vztah k retru. (zdroj: archiv Blanky Kovaříkové)

Po přečtení vaší knihy Příběhy domů slavných a zapomenutých jsem získala dojem, že jde o nikdy nekončící práci, že jeden příběh se doplňuje druhým, na něj navazuje další. Mohou se čtenáři těšit na pokračování?

Příběhy ke mně stále přicházejí, ale nevím, zda už jim zase nemám dát trochu jinou podobu. Budu se muset zeptat právě čtenářů, protože jejich ohlasy jsou pro mě cenné a nejednou mě i přivedli k nějakému zajímavému tématu.