Čas jen pro mě

Erotický život slavného českého krále Přemysla Otakara II. byl – ostatně jako u všech eroticky nadsamčích Přemyslovců – od útlých let poměrně bohatý. Už jako chlapec měl milostnice z řad dvorních dam své matky, které ho zaučily „do problému“. To si užíval mladých a krásných těl zkušených souložnic, občas „přeřízl“ i nějakou tu služtičku nebo i dívenku jiné profese, která se mu zamanula. Každá si kladla za čest podržet budoucímu a později již vládnoucímu králi. A některá dokonce s láskou.

Pak se ale musel programově oženit a plodit potomky, jak se na krále sluší a patří, zejména tedy syna(y) – nástupce, takže mu dali za manželku o 23 let starší babenberskou vévodkyni Markétu, jistěže s patřičným věnem a významným rodovým územím, jež bylo sňatkem připojeno ke království českému. Jenomže paní Markéta (mimochodem sama už vdova) byla neplodná, a tak se král Přemysl Otakar obrátil v této věci na další osoby ženského pohlaví. Ale nepředbíhejme...

Nerovná svatba mladíka a stařeny

Onoho 11. února 1252 oddává pasovský biskup Berthold tehdy devatenáctiletého – zatím pouze rakouského vévodu a prince – Přemysla, syna českého krále Václava I., s dvaačtyřicetiletou Markétou Babenberskou, která je v dané chvíli dokonce starší, než sám tatíček král. Důvodem sňatku není totiž jenom výse zmíněný dynastický potenciál, nýbrž politický, protože Václav I. si tak pojistil babenberské dědictví – čili Rakousy. A jak na to svatebčané koukají, od pohledu jsou dnešní novomanželé nesourodým párem: vedle svěžího, půvabného, na svoji dobu vysokého a svalnatého mladíka, stojí jakási stařena (ženy v této těžké době stárnou mnohem rychleji, než dnes!), které se do obličeje vepsaly i drsné zážitky z předchozího manželství. O co šlo?

Markétin první muž byl šílený

Prvním manželem budoucí české královny Markéty byl podivínský syn císaře Fridricha II., Jindřich Štaufský, jemuž během poněkud traumatického manželského soužití porodila tři děti. Evidentně psychicky narušený Jindřich jí dal ovšem slušně zabrat, nehledě na to, že svůj život ukončil poměrně osobitou, do jisté míry romantickou sebevraždou: zcela úmyslně se tryskem rozjel na svém oblíbeném komoni k okraji propasti – skočil i s koněm dolů...

Paní Markéta pak, jako většina tehdejších vdov, jež měly dle církevního i světského zákona už navždy zachovat mrtvému urozenému manželovi věrnost, skončila „navždy“ v klášteře. Snad jí tam bylo i dobře..., jenomže po smrti svého bratra se stává příliš silnou šachovou figurkou na politické scéně Evropy – a tak tu nyní stojí po boku českého kralevice, před oltářem moravského hradu Schlosberk...

Děvkař na trůně se zamiloval

Neuplyne mnoho vody v českých a moravských (potažmo rakouských) řekách, český král Václav umírá, lid volá obligátní: „Král je mrtev, ať žije král!“ – a na trůn nastupuje náš mladý, nyní již dvacetiletý čerstvý ženáč jako Přemysl Otakar II., statečný a pohledný bojovník a rytíř, jenž dál láme ženská srdce a vniká do jejich snů i klínů, a to s neobyčejnou frekvencí.

Mezi jeho favoritky pak nesporně patří šestnáctiletá Anežka, Markétina dvorní dáma, pocházející z poměrně významného dolnorakouského šlechtického rodu Kuenringů. A je to dívka, která poněkud „vyčnívá z řady“, neboť nosí neobvyklý „chlapecký“ účes. Chodí ostříhaná jako páže a snad i proto má přezdívku „palcéřík“, a možná i pro svoje bojové umění, v němž ji možná vychoval její otec jako náhradu za syny, kdy se mu narodila jen tahle dcera. Asi bude i dobrá milenka, protože král je z ní úplně hotový!

Co nám o tom zanechal kronikář

Svébytné dvorní dámě však její „chlapecká“ výchova nikterak neubrala na dívčím půvabu a král se do ní úplně zbláznil. Dokonce existuje dobový kronikářský zápis od Přibíka Pulkavy z Radenína, podle něhož královna sama poslala tuhle dvorní dámu do manželovy postele: „Protože byla (královna) neplodná, připisovala hanu neplodnosti manželovi.“ Ten se však bránil (asi věděl své), a tak jí prý směle vyzval: „Dej mi jednu ze svých dívek a během roku vyzkoušíš moji schopnost či neschopnost plodit potomky.“ A královna dle kronikáře „...souhlasila a dala mu jednu z dívek, kterou milovala víc než ostatní, dceru pana z Kuenringu z Rakous...“ A král? „V prvním roce s ní zplodil syna Mikuláše, kterého později učinil vévodou opavským...“.

Kronikář pak dále uvádí, že se stejnou dvorní dámou má pak Přemysl Otakar ještě tři dcery, takže zjevně nešlo jen o zkoušku, jako spíše elegantní legalizaci mimomanželských styků a potomků – levobočků. Jenomže levoboček Mikuláš se nemohl stát následníkem trůnu (dokonce sám papež Alexandr IV. to králi zamítl), stará královna je neplodná, tak co udělá schopný politik? Nezbývá než neplodnou královnu zapudit – a najít si novou. Ale Palcéřík to nebude, milé děti! Tak to chodí jenom v pohádkách...

Vyděšená královská dcera a jeho zamilová vnučka

Situce se nakonec – byť poněkud svérázně a dobrodružně – vyřeší po krvavém boji u Kresenburgu, kde roku 1620 český král Přemysl Otakar II. porazí vojsko uherského krále Bély IV., složené z divokých Maďarů, Kumánů, Chorvatů, Srbů a dokonce i děsivých šikmookých Tatarů. Přemyslovský král proti nim s úspěchem nasadil své železné těžkooděnce v mohutném brnění a s přílbami. Byl to děsivý, krvavý masakr...

Vítězný Přemysl Otakar teď velmi touží po spojení s Uhry a poražený Béla mu v této souvislosti nabízí sňatek se svou dcerou, uherskou princeznou (pro změnu?!) Markétou. Jenomže dívka o tom „krutém a divokém Přemyslovci“ slyšela takové hrůzy, že teď raději prchá do kláštera – na dnešní Margaretin ostrov, na který narazíme v centru Budapešti. Ani to by jí zřejmě nepomohlo, protože když se „král železný a zlatý“ k něčemu rozhodne... – a Přemysl přesně věděl, co chce. Jenomže náhoda mu právě v tom okamžiku přivedla do cesty překrásnou sedmnáctiletou Kunhutu z rodu Arpádovců a Rurikovců v doprovodu vládce Bély – jeho vnučku.

Nová královna na místo zapuzené stařeny

Král Přemysl Otakar se zase jednou bláznivě zamiluje, na princeznu Markétu okamžitě zapomene – a již 25. října Léta Páně 1261 se v Prešpurku koná slavná svatba. Ptáte se, jak se může konat svatba, když král je už ženatý a jeho manželka, „stará“ královna Markéta ještě žije? Pravda: bylo třeba se zbavit legitimní manželky. Na to si český král najal zkušené právníky, využil situace, kdy právě zemřel papež a nový ještě nebyl zvolen – a pražskému arcibiskupovi Janu z Dražic přikázal, aby ho rozvedl.

Bylo třeba najít pádné důvody: především královninu údajnou neplodnost, ale právníci teď přišli i s „hříšným krvesmilstvem“, neboť se („překvapivě náhle“) zjistilo, že Markéta je s Otakarem příbuzná do čtvrtého kolena, přičemž zákony katolické církve povolují sňatek králů až od „kolene osmého“; a navíc doboví advokáti přidali Markétino „porušení slibu čistoty“, k němuž prý došlo tím, že porušila závazek vůči Kristu potažmo Bohu, když po manželově smrti „navěky“ vstoupila do kláštera ve Wuzburgu. Co na tom, že z kláštera byla účelově politicky odsvěcena, aby si mohl přemyslovského krále vzít?! Jako vždy má pravdu ten, kdo aktuálně vládne!

A pozor: český král nejenže manželku vrátil do kláštera, kde pak dožila, ale bez nejmenších skrupulí si nechá její rakouská babenberská území.

Vášnivá královna rodí konečně legitimní potomky

V onu dobu nejvýznamnější a nejdůležitější král Evropy Přemysl Otakar II. je tedy znovu ženat a dne 25. 12. 1261 na Pražském hradě korunován i s novomanželkou Kunhutou Uherskou nebo také Haličskou či Mačevskou, vášnivou milenkou, kterou oplodní záhy a zjevně rád. Má s ní hned několik dětí. Posledním je dlouho očekávaný syn a následník trůnu, budoucí český král Václav II.

Přemysl Otakar je nyní zcela bezkonkurenčně nejmocnějším králem Evropy. Pak ale přichází rok 1278 a s ním fatální bitva na Moravském poli či u Suchých krut, kde je král „železný a zlatý“ podle všeho zrazen – a zabit.

Nový milenec a skoro „král“

Živočišná Kunhuta, která rozhodně do kláštera neodejde, si ale záhy najde za něj náhradu, a to mocného a politicky obratného Vítkovce Záviše z Falkenštejna, který se časem stane poručníkem mladého prince Václava a nekorunovaným českým králem, jemuž nakonec královna Kunhuta porodí (na moravském hradě Svojanov), nelegitimního „královského“ potomka. Dokonce prý se vzali, ale o tom se dodnes vedou spory.

Jenomže: Záviš má mnoho mocenských odpůrců mezi českou šlechtou, je zajat – a nakonec dramaticky popraven pod jihočeským hradem svého bratra. Holt – na královny se nesahá! Ani jako na vdovy. Zlé jazyky dokonce tvrdí (a zpívá se o tom i v dobové kramářské písni), že Záviš býval Kunhutiným milencem ještě za života nesporného proutníka Přemysla Otakara, který ho za to tehdy vyhnal ode dvora: „...proto vyhnán bieše, že u králové na freji bleše...“.

A jak to dopadlo s královnou Kunhutou? Dožila na královském dvoře svého syna Václava II., zemřela na tuberkulózu a je pohřběna v Anežském klášteře na pražském hradě.