Čas jen pro mě

Historie jejich společného života se začala psát v Paříži roku 1905. Mladá (ještě) Anna Vlčková tam navštěvovala na Sorbonně přednášky francouzštiny, historie a literatury. Budoucí prezident – tehdy Eduard – studoval politické vědy.

Seznámili se prostřednictvím společných přátel. S dívkami to Eduard moc neuměl, dalo by říct, že se jich stranil. Chytrá a akčnější Anna musela mladíka, který se jí líbil, tak trochu „postrčit“, aby došlo k zásnubám. Do té doby společensky neohrabaný mladý muž se pod nenápadným vedením inteligentní dívky pomalu měnil v dobře oblékaného a vždy upraveného džentlmena se znalostí společenské etikety.

Štěstí v podobě bohaté tety

Anna Vlčková pocházela z rodiny železničáře. Narodila se 16. července 1885 v Domaslavicích na Teplicku. Otcova nevlastní sestra Eva Šulcová byla dlouhá léta hospodyní u bohaté paní. Ta jí po smrti odkázala poměrně slušný majetek. A Eva pak udělala dobrý skutek, když se rozhodla peníze vložit do studia neteře Anny, která se za ní přestěhovala do Prahy.

Anna chodila do rodinné školy na Alšově nábřeží a pak se s kamarádkou vypravily do Paříže naučit se dobře francouzsky a vzdělávat se v literatuře a historii.

„Podivně starý mladý muž“

Tak podle jednoho z historiků mladý Beneš působil na své okolí. Eduard se narodil 28. května 1884 v Kožlanech u Plzně do chudé rodiny. Nadaný chlapec si musel na studia přivydělávat. Po maturitě na gymnáziu na pražských Vinohradech se zapsal na filozofii, zajímaly ho ale společenské vědy i románské jazyky. Proto odešel studovat právě do Francie. Odtud příspíval jako korespondent do různých novin, aby se uživil.

Po zasnoubení pokračoval Eduard ve studiích v Londýně, Berlíně a na právnické fakultě v Dijonu, kde dovršil právnické vzdělání získáním titulu doktora práv. Z pražské univerzity si pak odnesl i titul doktora filozofie.

Svatba a změna jmen

V listopadu 1909 se po třech letech zasnoubení oženil s Annou Vlčkovou. V té době však Anna začala používat jméno „Hana“. Údajně na přání snoubence, který ještě v Kožlanech prožil nešťastnou lásku s prostou dívkou Annou. A Eduard také přijal jiné jméno, a to Edvard.

Finanční situace mladého páru se postupně zlepšovala, když Edvard začal jako docent přednášet na univerzitě i na technice.

Haně se nedařilo otěhotnět, tak veškerou lásku a péči dávala svému „Edíčkovi“. Starala se o to, aby měl zázemí a pohodlí pro svou práci. Zároveň je nutné upozornit, že Hana nebyla žádná obyčejná hospodyňka. Byla svému muži partnerkou v diskuzích, opisovala jeho texty, pořádala archiv.

Z exilu až na Hrad

Idylu narušila první světové válka. Edvard, který se již z univerzitních kruhů znal s T. G. Masarykem, se zapojil do odboje. Dobře pochopil, že monarchiie se rozhodně rozpadne a případný nový stát bude potřebovat vzdělané lidi. Emigroval v roce 1915 do Švýcarska a Hana byla v Praze zatčena a skoro rok držena ve vazbě. Manželé prožili tři roky v odloučení.

Po manželově návratu Hana konečně po létech čekání otěhotněla. Bohužel téměř v polovině těhotenství potratila. Děti jim nebyly dopřány.

Po vyhlášení Československa se teprve čtyřiatřicetiletý Edvard Beneš stal ministrem zahraničních věcí nového státu. Oporou mu byla Hana, jemná a decentní dáma, která uměla mlčet, když se to slušelo, a uměla mluvit, když to bylo třeba.

Po abdikaci již nemocného Masaryka byl Beneš zvolen druhým prezidentem Československa. Kultivovaná inteligentní žena po jeho boku vytvořila instituci první dámy.

„Máme nového prezidenta, na kterého můžeme být hrdi, ale zároveň jsme získali první paní ve státě, jak říkají Američané, která je hodna lásky a úcty nás všech,“ napsal v roce 1935 Karel Čapek.

Přišel Mnichov, exil v Londýně, druhá světová válka a pak triumfální návrat domů. Benešovi se ale vrátili do jiné doby. K moci se drali komunisté a Beneš prodělal několik záchvatů mrtvice. Hana se stala – řečeno dnešní terminologií – celebritou. Lidé ji milovali a obdivovali.

Únor 1948 a jeho důsledky Benešovu chatrnému zdraví nepomohly. Abdikoval, aniž podepsal novou, už nedemokratickou ústavu. 3. září 1948 zemřel Haně v náručí.

Život po „Edíčkovi“

Hana svého Edíčka přežila o šestadvacet let. Stáhla se do ústraní, v létě žila ve vile v Sezimově Ústí, na zimu se vracela do Prahy, kde jí kupodivu noví mocipáni nechali byt na Loretánském náměstí. Pobírala důchod, který jí umožňoval zachovat si přiměřený standard. Hanu často poznávali lidé, když jela tramvají nebo chodila na procházky. 

Rozhovory médiím neposkytovala. Výjimku udělala v květnu 1968, kdy vyšel rozhovor ve Svobodném slově. Známý je také její dopis, který poslala po tragédii mamince Jana Palacha.

Hana Benešová zemřela 2. prosince 1974 ve svém bytě. Pohřeb, který se konal o pět dní později, se stal manifestací proti soudobému režimu. Státní hymnu zazpívali Eduard Haken spolu s Danou Medřickou, k nim se pak přidali ostatní účastníci posledního rozloučení s opravdovou první dámou. Hana tak navždy odešla za svým Edíčkem.