Čas jen pro mě

Astrid Anna Emilia Lindgren, rodným příjmením Ericsson, se narodila před více než 113 lety, konkrétně 14. listopadu 1907. V rodném domě, který „svítil“ do dálky, protože byl červený, vyrůstala se třemi sourozenci. „My děti jsme byly zvyklé, že tatínek maminku denně aspoň na chvíli objal a pohladil,“ pověděla slavná spisovatelka o rodičích, v jejichž blízkosti se cítila v naprostém bezpečí. Jako dívka pracovala Astrid každý den na tátově farmě ve Vimmerby, malém městečku na jihu Švédska.

Malá rebelka a svobodná matka

Ve škole byla za pilnou studentku, která si ve volném čase ráda četla, poslouchala jazz, tančila a toulala se přírodou. Milovala dobrodružství. Nosila chlapecký účes, čímž provokovala celé sousedství a bourala zažité klišé, že dívky mají mít dlouhé vlasy.

Z rodinného alba, Astrid je třetí zleva (zdroj: Wikimedia Commons)

Školu opustila brzy, aby mohla mít čas na práci v místních novinách. Dlouho tam ale nezůstala. V 17 letech otěhotněla s padesátiletým majitelem vydavatelství Reinholdem Blombergem. Jelikož byl ženatý a už tak živil sedm dětí, nepřicházelo v úvahu přiznat otcovství, natož se rozvést! Aby Astrid předešla pomluvám, přestěhovala se do Kodaně. V osmnácti zde porodila a stala se svobodnou matkou. Aby sebe a syna Larse (†59) uživila, začala dojíždět do Stockholmu, kde si našla práci jako stenografka. Lars byl umístěn do pěstounské péče. Po třech letech, kdy už se Astrid dokázala postavit na vlastní nohy a provdala se za svého zaměstnavatele Sturea Lindgrena, jí byl coby „seriózní“ mladé paní Lars do péče navrácen. V roce 1934 se manželům narodila dcera Karin.

Ze sekretářky spisovatelkou

Než se stala spisovatelkou na plný úvazek, psala pro Královský automobilový klub a posléze pracovala jako sekretářka u jednoho švédského kriminalisty. Literárním debutem autorky byla kniha Britt-Mari se svěřuje (1944). Následuje ji ve své době velice kontroverzní Pipi Dlouhá punčocha (1945), kniha, kterou napsala na popud své dcery Karin, která si od Astrid nechávala před spaním o Pipi vyprávět. Z pohádky na dobrou noc se stal postupem času bestseller. Kromě knih pro děti i dívky psala Lindgren také filmové a divadelní scénáře, fejetony i povídky. Podle jejích knih bylo natočeno více než 40 filmů –  kromě Pipi Dlouhé Punčochy stojí určitě za zmínku Bratři lví srdce a Děti z Bullerbynu.

Vstup do politiky

Po většinu svého života se Astrid veřejnému životu vyhýbala, své soukromí si chránila a do politických a společenských diskuzí se moc nevrhala. Všechno se změnilo v roce 1976, kdy publikovala pohádku s názvem Pomperipossa v Monismanii. Lindgren se v satirickém příběhu postavila proti nové švédské daňové reformě. Od té doby se začala také vyjadřovat k dalším společenským debatám a její názory ovlivňovaly veřejné mínění. Politicky byla nezařazená, ale sympatie projevovala spíše levicovým stranám.

Stop násilí na dětech

Při přebírání Mírové ceny německých knihkupců v roce 1978 využila Lindgren situace, kdy na ni byla upřena pozornost, a v děkovné řeči se vyjádřila k palčivému tématu – násilí na dětech. Podstatou jejích slov bylo, že pokud jsou děti vychovávány násilím, je pravděpodobné, že se budou chovat násilně, až vyrostou. A pokud z nich vyrostou lidé mocní, mohou být pro lidstvo nesmírně nebezpeční. Projev vyvolal velkou diskuzi jak v Německu, tak i ve Švédsku. Spisovatelčino poukázání na tuto problematiku napomohlo k tomu, aby se Švédsko stalo první zemí, která v roce 1979 zakázala děti tělesně trestat.

Medializace přinesla své ovoce. Například dva týraní chlapci vychovávaní v pěstounské péči v Německu s kufry a nadějí v lepší budoucnost přicestovali za Astrid do Stockholmu a zaklepali u ní na dveře s prosbou o pomoc. Autorka je sice poslala zpět do jejich domoviny, ale zajistila jim právní ochranu a sociální podporu.

Lex Lindgren

Lex Lindgren není jméno jejího syna, ač to tak opravdu může znít, jde o název zákona, který po ní byl pojmenován. Astrid se totiž také angažovala v otázce životních podmínek hospodářských zvířat, konkrétně za klíčové považovala zrušení velkochovů a prevenci týrání zvířat. „Sama nebyla vegetariánkou, ale věděla, že pokud má lidstvo přežít, musí s úctou zacházet s ostatními živými bytostmi,“ říká Lena Törnqvist, znalkyně spisovatelčina života a tvorby. U příležitosti Astridiných 80. narozenin vešel v platnost výše zmíněný zákon na ochranu zvířat.

Cena i za kojení

Za svůj přínos dětské literatuře obdržela roku 1958 cenu Hanse Christiana Andersena a roku 1971 Zlatou medaili od Švédské akademie. „Je těžká jako láhev piva,“ zažertovala spisovatelka na slavnostním ceremoniálu. Nebylo to však poprvé ani naposledy, co byla Astrid Lindgren poctěna medailí nebo diplomem. Za svůj život získala více jak 100 ocenění, a to nejen za svou literární tvorbu. Snad nejneobvyklejší byla cena za propagaci kojení, kterou obdržela, když jí bylo osmdesát let.

Přestože byla Astrid celosvětově známou a uznávanou autorkou, úspěchem nezpychla. Ve vší skromnosti žila prakticky celý život ve stejném bytě na ulici Dalagatan ve Stockholmu. Část svého jmění pravidelně darovávala na charitu. Její dny se naplnily 28. ledna 2002 ve věku 94 let krátce poté, co oslepla. Jejího pohřbu se zúčastnil i tehdejší švédský král Karel XVI. Gustav.

Co se o ní ještě napsalo?

⇒ Měřila pouhých 144 centimetrů.

⇒ Byl po ní pojmenován asteroid – 3024 Lindgren.

⇒ Jejích knih se po celém světě prodalo na 165 milionu kusů. Přeloženy byly do 95 jazyků.

⇒ Během 2. světové války si psala deník. Zmínila se v něm i o vypálení Lidic.

⇒ Po její smrti vznikla Cena Astrid Lindgren udělovaná spisovatelům dětské literatury.