Čas jen pro mě

Pro Soňu:

Při běhu jste se seznámili, při běhu vzali, ale vaše setkání byla tak trochu náhoda. Vím, že nejsem první, kdo se tě na to ptá, ale proč jsi vyměnila lodičky na podpatku za tenisky?

„Běhat jsem začala úplnou náhodou. V časopise, kde jsem kdysi pracovala, kdysi na poradě padl dotaz, kdo si vyzkouší běh s trenérkou a napíše o tom. Nikdo se tenkrát v redakci k tomu neměl, a tak jsem kolegyně chtěla ‚zachránit‘ a ‚obětovala‘ jsem se.

O běhání jsem nevěděla nic, od základní školy jsem ho nenáviděla, a pokud to bylo možné, tak jsem se mu vyhýbala obloukem. Při běhání mě totiž vždycky píchalo v boku a bylo to pro mě pokaždé utrpení.

Jenže nikdy neříkej nikdy – na té poradě jsem tenkrát ani netušila, jak moc mi toto rozhodnutí, že půjdu běhat a napíšu o tom článek, změní život.“

Co se musí stát, aby redaktorka, která se zabývá trendy líčení a novými vůněmi, „skončila“ v propoceném tričku a stala se závislá na běhání?

„Díky odbornému a správnému vedení a radám od trenérky jsem jistila, že běhání je zábavné a že mi moc dělá dobře. Že mi čistí hlavu, mám po něm dobrou náladu, problémy se pak zdají být menší a řešitelné, běhání výborně zlepšuje kondici a krásně formuje tělo. Navíc jde běhat sám i s někým, když se rozhodnete, můžete běhat kdekoliv a kdykoliv. Je to opravdu flexibilní sport, ke kterému toho ani moc není potřeba – chce to hlavně kvalitní běžecké boty.“

Jak reagovalo tvoje okolí? Rodiče, kamarádky, kolegyně?

„Všichni byli nejprve překvapení, protože nebyli zvyklí, že bych se nějakému sportu tak intenzivně věnovala. Když ale viděli, že to s běháním myslím fakt vážně, tak mě všichni podpořili a vždycky mi fandili.“

Pro Michala:

Jaká je vaše profese? A jak jste se dostal k běhání vy?

„Dříve jsem se živil jako IT konzultant na velkých projektech pro banky a automotive. Před třemi lety jsme ale s kamarádem založili úspěšný zdravotnický start-up a teď vyvíjím zdravotnické přístroje pro praktické lékaře pro děti i dospělé.“

Běhal jsem od dětství na vcelku vysoké úrovni. Jenže v pubertě jsem se sportem praštil a málem se ze mě stal gaučový povaleč.

Teprve po zjištění, že vyjít do druhého patra je pro mě nadlidský výkon, jsem se znovu do sportu opřel.“

Pro oba:

Když občas sleduji váš blog, mám dojem, že vás nic jiného, než běh nezajímá☺…

„Okolo běhání se točí celý náš život – běháme tak šestkrát týdně, dvakrát týdně připravujeme o běhání články na blog, píšeme o běhání články do různých časopisů, napsali jsme o něm knížku, dáváme rozhovory o běhání a také několikrát týdně vedeme běžecké výběhy. Při běhu jsme se seznámili i vzali. Je to náš velký koníček, který je teď i naší prací.

Samozřejmě ale také ‚normálně‘ žijeme a děláme věci, jako ostatní lidi☺. Milujeme i jiné sporty, od jógy, windsurfingu až po skialpy.

V zimě často Sonička tvrdí, že pro samé skialpy nemá Michal čas na běhání, ale milujeme je oba, protože je to ta nejlepší příprava na letní horské závody.“

Běháte každý den: A jaký je váš běžný denní režim?

„Běháme tak šestkrát týdně. Většinou večer, protože přes den pracujeme a nejsme úplně ranní ptáčata. Každý máme své tréninky a také několikrát týdně vedeme běžecké výběhy, kam chodí naši fanoušci a běžecká komunita. Když se připravujeme na nějaké závody, běháme podle tréninkových plánů sestavených nám na míru.“

Napadá mě, co děláte ve volném čase, když zrovna neběháte?

„Moc rádi cestujeme. Jsme pořád někde, letos jsme byli v zahraničí už třináctkrát. Máme rádi hory, baví nás umění, rádi si zajdeme do divadla, do kina a oba rádi čteme.“

Kdo u vás vaří? Předpokládám, že stravování podřizujete sportu.

„Vaříme oba a střídáme se. Jíme tak, abychom tím podpořili náš aktivní životní styl. Ale vše musí být vyvážené, takže i rádi zhřešíme nějakým dobrým zákuskem nebo kvalitním italským gelattem. Michal je velkým milovníkem kávy, a tak to u nás doma v kuchyni vypadá jako v profesionální kavárně. Soňa je zase velkou milovnicí čajů.“

Soňa a Michal provozují blog running2.cz a o svém běhání napsali knížku Manželé v běhu. Vydalo ji nakladatelství Ikar a koupit ji můžete mj. na booktook.cz.

Co vám běh dal a vzal?

„Dal nám krásný vztah, cestování, přátele, poznání nových míst a poznání sebe sama. Vzal nám volný čas, veškerý věnujeme jemu, ale nelitujeme, protože nás to moc baví a naplňuje. Michalovi vzal také pěkných pár kil, protože kdysi měl 120 kilo.“

Kdo vymyslel vaši běžeckou svatbu a bylo to těžké zorganizovat?

„Mít svatbu při běhu bylo logické rozhodnutí. Jsme oba běžci a běhání k nám patří. Na pražském půlmaratonu jsme se seznámili, a tak jsme ji chtěli mít tam. Šéf závodu, Karel Capalbo, náš nápad posvětil. Ano, bylo velmi těžké ji zorganizovat, protože byla na začátku dubna venku a různé městské části v Praze nám to buď nechtěli povolit kvůli místu (že bychom jim tam pošlapali trávu) nebo že ještě tak brzy na jaře venku neoddávají. Nakonec se Michal na úřady vydal osobně a pomohli nám kamarádi a Praha 7. Takže vše nakonec klaplo a skvěle dopadlo.“  

Běžecká svatba. (zdroj: Šárka Martinů)

Co na to říkali rodiče? Přece jen si většinou svatbu svých dětí představují trochu jinak.

„Rodiče byli překvapení a mysleli si, že si děláme legraci. Čekali totiž něco ‚klasičtějšího‘. Pak ale řekli, že svatba byla opravdu krásná, originální a že si ji také moc užili.“

Kam jste jeli na svatební cestu? A běhali jste i tam?

„Na svatební cestu jsme cestovali daleko – až na jih Indie, do Keraly. Byli jsme tam už předtím na dovolené a zamilovali jsme si to tam, navíc tam máme přátele. Ti nám tam vystrojili ještě jednu svatbu: pravou hinduistickou v keralském stylu. Tedy v tradičním oblečení pro nevěstu – sárí – a ženich měl na sobě mundu. Okolo krku jsme měli věnce z květin, hrála nám živá hudba a brali jsme se ve svatostánku nedaleko moře plném živých květin, ovoce a nádherných vůní.“

Indická svatba. (zdroj: archiv Soni a Michala Hrabcových)

Jakých největších běžeckých úspěchů jste dosáhli?

„Pro Soňu to byl asi 70 km ultra závod Lemkowyna Ultra Trail v Polsku a Michal, ten si na stejném místě zaběhl 150 km. Na stejnou úroveň řadíme třeba i londýnský maraton. Tam Michal i přes ne úplně ideální podmínky dokázal stlačit čas pod 3hodiny 30 minut.“

Soňa a Michal „v civilu“. (zdroj: archiv Soni a Michala Hrabcových)

Máte běžecký sen?

„Ano, pro Soňu je to například legendární trailový závod v Francii, který startuje z Chamonix – UTMB, a pak několikadenní závod na Fuerteventuře – Half Marathon des Sables. Michal, i když má nejraději trailové závody, tak jeho sny jsou tři a z toho dva silniční: Spartathlon 250 km z Atén do Sparty, bostonský maraton – nejstarší maraton na světě, a Marathon des Sables – 250 km na Sahaře. Ne všechny sny jsou ale o závodech. Milujeme také osobní výzvy – přeběh republiky severní stezkou, přeběh Alp, nebo v Lake District v Anglii Bob Graham Round.“

A co sen soukromý?

„Věříme, že když něco opravdu chceme, tak se to splní. A my si své sny plníme neustále.“