Čas jen pro mě

Našla jsem, že realitní kanceláře se u nás začaly rozvíjet za první republiky, a to převážně ve velkých městech. Realitní makléř, to je tedy povolání, které dřívější generace znaly jen z filmů pro pamětníky. 

Realitní makléře jsem já znal zejména z amerických filmů. Jsem generace X, to znamená, že my jsme neměli mobilní telefony ani internet, ale měli jsme obrovský zájem o filmy, a to především americké. A právě tam se slovo makléř nejvíce používalo.

Jak byste charakterizoval realitního makléře?

Realitní makléř je částečně zahalen aurou peněz a úspěchu. Nezbytně to tak být nemusí, hlavně je to velká dřina a i odříkání, je spojeno s neustálou aktualizací znalostí, a pokud to někdo myslí odpočátku vážně, tak doživotní.  I když jsem zvědav, jak například absolvuju webinář až mi bude 80:-)

Realitní makléř je dle zákona odborná osoba vykonávající realitní činnost. Osobně bych si ještě dovolil rozdělit ho na překupníka a makléře. Překupník je člověk povětšinou vykupující nemovitosti levně a prodávající pak stejné nemovitosti za ceny tržní. Makléř je zprostředkovatel obchodu, pokud tedy makléř dělá svou práci morálně čistě a eticky, klientovi skutečně pomáhá.

Když se řekne makléř, je to pro mě někdo, kdo je částečně právník, částečně daňař, částečně obchodník, částečně psycholog, inprovizátor a aktuálně ještě navíc marketér. Někdy je i zpovědníkem. Lidé prodávají své domy, byty s nimi jsou spojeny jejich životní příběhy, důvody k prodeji, a ne vždy jsou radostné.

Pokud vím, žádná speciální střední či vysoká škola připravující makléře neexistuje. Jak jste se k této práci vlastně dostal?  

Vystudoval jsem obchodní akademii, pro mé současné povolání to ale nebylo to nejdůležitější.

Úplně nedůležitější pro mě osobně a pro osobní vývoj byl skauting a s ním mimo jiné i spojená literatura o cti, poctivosti, přátelství, důstojnosti, do kterého jsem měl to štěstí zapojit se v jeho počátcích těsně po revoluci, a operace očí.

Tyto dvě životní etudy byly zásadní pro mou následující cestu životem. A opuštěním rodinného hnízda jsem získal absolutní zodpovědnost za sebe. 

Operace očí? Tomu nerozumím.

Díky operaci jsem se přestal stydět lidem se dívat do očí a v tom pravém slově slova jsem získal v dětství ztracenou sebedůvěru.  

To ale pořád nejsme u profese makléře.

Byl jsem zkrátka mladý a jako většina mladých jsem nevěděl, co chci. 

Zkoušel jsem všechna možná zaměstnání, některá skončila den po nástupu, další zas ve zkušební lhůtě, každé mi ale dalo něco – práce ve směnárně, handling agent na letišti, zástupce vedoucího na prodejně s luxusním oblečením, kurýr v malé rodinné firmě, vše jsem stihl za rok, a poté znovu kurýr ale v americké spediční společnosti. 

Máte opravdu zajímavé pracovní zkušenosti.

Při pohledu zpět ale mohu říct, že jsem se ke svému povolání na celý zbytek života stále přibližoval. Naprostý zlom pak nastal, kdy jsem nastoupil do klasické multilevelové společnosti. Zjistil jsem, že člověk se musí rozvijet, četl jsem motivační literaturu, knihy o vyjednávání, řeči těla apod., ale nebylo mi zkrátka dáno. 

A  já si po celou dobu hrál na člověka, který má úspěch, místo toho ve chvíli samoty řešil, z čeho zaplatím nájem, večeři, pořád jsem ale věřil, že úspěch se musí dostavit.

A kdy tedy přišel ten zásadní zlom?

Nakonec jsem sám pochopil, že už to nejde, a právě v tu chvíli moje maminka přinesla Annonci a řekla: „Podívej, tady hledá realitní kancelář makléře.“

Tak dva roky předtím bych řekl, že to nehrozí, ale já odpověděl: „Proč ne.“

Byl rok 1998, skončilo Nagano a začala má cesta pokračující bez přestávky až do dnešních dnů.

Laicky si přestavuji, že jste „muž mnoha povolání“. Určitě musíte rozumět stavbám, technickým detailům, ale také trhu, jeho vývoji a marketingu, v neposlední řadě i psychologii. Kde jste se tomu naučil?

Když jsem s touto prací začínal, nebyl žádný zákonný tlak na vzdělání a znalosti. Prostě kdo chtěl, vzdělával se. V té době realitní činnost mohl vykonávat prakticky kdokoli, a to bez jakéhokoliv vzdělání.Ta doba byla šílená, když si vezmete, jací lidé nakládali s vašimi penězmi, a vlastně se dá říct i životy. 

Po nástupu do maličké realitní kanceláře, které tehdy vznikaly jako houby po dešti, jsem se soustředil jen na pronájmy. A stejně tak ve dvou dalších realitkách typu „makléř odejde a založí si svou vlastní.“ Stále jsem ale byl vnitřně nespokojen.

Kdy se to změnilo?

V roce 2000 jsem dostal nabídku k práci v nově vzniklé společnosti, jež měla být brzy jedním z velkých tahounů na realitním poli. Kancelář založil člověk, který byl původně úspěšný na multilevelové scéně. Když pak kupoval své matce byt, ověřil si, jak moc chybí na českém trhu kancelář, která dělá svou práci proklientsky. To se mně líbilo a sedělo mi to i lidsky.

Z nás, kteří jsme s ním (či pro něj) začali pracovat, pak – dovolím si říct – vychovával skutečné profesionály. Neustálá školení, zocelování se při obchodních jednáních, komunikace s klientem po telefonu i písemně a možnost být při jednání v transakci od začátku až do konce, to vše mně a většině mých souputníků dalo neuvěřitelný drive v životě a byznysu.

Tady jsem teprve zjistil, že to co dělám, mne skutečně naplňuje, a uvědomil jsem si, jaký mám bohudíky před většinou ostatních náskok. Každá z předešlých prací mi něco dala, co ostatní museli dohánět – od správné komunikace s klientem po telefonu, znalost Prahy a okolí, a to hodně detailní, až po základy psychologie, jednání s klienty na osobní bázi.

Předpokládám, že jste se dál vzdělával.

Měl jsem možnost, a bohatě to využíval, se stále na věci ptát, konzultovat se skutečnými odborníky v oblasti práva, soudními znalci ale i daňovými poradci, absorboval jsem tak postupně nadstavbu znalostního minima.  

Tady jsem také zjistil, že člověk se musí stále vzdělávat a hlavně jít s dobou, být krok před ostatními, určovat směr.

Na to jsem již nikdy nezapomněl – díky tomu jsem ještě v roce 2024 kromě několika dílčích školení usedl na půl roku znovu do školních škamen a získal tak znalostní nástavbu standardní certifikace realitního makléře, již organizovala VŠFS v Praze – M.R.E. (Master of Real Estate). To mě na chvíli skutečně uspokojilo, jak se ale poté ukázalo, nestačilo to a stačit nikdy nebude, doba jde stále kupředu.

Řekl jste, že je třeba jít s dobou a být krok dopředu. Jak tedy využíváte sociální sítě? 

Minimálně deset let jsem se vzpíral myšlence, že někam budu dávat informace o sobě, své rodině, o svých aktivitách, dávat někomu své číslo platební karty, posílat naskenované doklady. Dokonce jsem tak moc odolával, že jsem do roku 2019 fungoval na tlačítkovém telefonu Nokia.

Doba mne však dohnala. To, čemu jsem se bránil, mě stejně dostihlo. Stále platí pravidlo „jít s dobou“. Dnes mám již rodinu, obrovskou zodpovědnost za ni a nemůžu si dovolit jít proti proudu.

Navíc, a to musím přiznat, když jsem se rozhodl ke konci roku 2025 ten pro mne obrovský krok udělat, velmi mě to baví. Je to však časově velmi náročné, nebýt členů své rodiny, nikdy bych tak velký tlak neustál.

Musím poděkovat mé paní, je mi režisérkou, do jisté míry scénaristkou a marketingovou ředitelkou, já jsem jen obyčejný herec a producent. A pak máme děti, které pomáhají jako střihači, grafici, influenceři.

Na sociálních sítích je stejně snadné sledující najít jako je ztratit. Jak si je udržujete?

Když jsem se rozhodl začít být aktivní i v tomto směru, všem okolo sebe jsem říkal: nechci být za šaška, nechci věci dělat jako ostatní, chci se vyhnout plytkým tématům, a hlavně chci být svůj.

Myslím, že nyní jsem svůj styl našel, a je mi v konečném důsledku jedno vlastně jedno, jestli to zhlédne 100 nebo 10 000 lidí (viz Instagram; TikTok a Facebook).

Pro mne je důležitá vlastní autencitita a kvalita. Cílím na inteligentní lidi, kteří jsou na mé vlně.

Jsem nadšen z každého sledujícího a každého, kdo mi dal like, prý je to skvělé pro jakýsi algoritmus, ale detaily jsem zatím nepochopil a možná ani chápat nechci.

Prostě mám radost a beru to jako odměnu za úsilí.

Vím, že vydáváte pravidelně newsletter. Co vás k tomu vedlo?

Od roku 2006 posílám všem svým klientům, kteří o to stojí, novoroční přání, nutno říct ne nějaká. Žádné nebylo vytvořeno na koleni, horkou jehlou, každé v sobě neslo a dál ponese nějakou myšlenku, někdy vtipné zamyšlení.

Některé byly tvořeny vnukem slavného českého loutkaře, který se mimochodem od grafiky úplně odklonil a kráčí ve stopách slavného dědy.

Tato péefka jsem začal posílat, abychom o sobě s klientem věděli, každý rok jsem se snažil všem koncem roku zavolat. I přesto mi pak v polovině roku jeden klient zavolal a zeptal: Ještě děláte v realitách? 

No a Zpravodaj je odpovědí na to, co mne k jeho vzniku vedlo. A protože funguje, už se mne dva roky nikdo neptá, jestli ještě dělám v realitách.

Ve společnosti, kde jsem pracoval od počátku tisíciletí, jsem kdysi zaučoval nové makléře – tak jsem koneckonců poznal svou paní. Učím a vysvětluju rád, s kdysi začínajícími nováčky v oboru jsem měl skvělý vztah a na stejném principu vlastně funguje Zpravodaj. Klienti vědí, že za mnou mohou přijít s čímkoli v rámci realitní problematiky. Navíc je stále platné rčení člověk se nejvíc naučí, když sám učí. To je druhý důvod.

A ten třetí je, že zůstávám se svými klienty v těsném spojení.

Co vás na vaší práci nejvíc baví?

Práce s lidmi, rozmanitost  a hlavně pocit naprostého naplnění a samozřejmě možnost uživit rodinu. Každý den děkuju za to, že ráno nevstávám s pocitem marnosti, že nemusím někam, kde to nemám rád.   

Je to pro mne povznášející pocit, když mi zavolá po 20 letech klient, že jsem mu kdysi prodal byt a že by rád mou pomoc. Víte, co to je? Věří člověku, kterého tak dlouho neviděl!

A v neposlední řadě i pocit naplnění v případě pomoci člověku ze spárů lichvářů či jiných gaunerů.

Více na Instagram; TikTok a Facebook nebo reality-sykora.cz