Čas jen pro mě

Krajky vyrábět nechtěla

Patří k ženám, které překonávaly běžné stereotypy a lámaly rekordy. V době, kdy její vrstevnice často ještě ani nesnily o tom, že by mohly vykonávat mužská povolání nebo aktivně sportovat, závodila na motocyklu. Ve všem, co dělala, byla vždy mezi nejlepšími.

Hélène se narodila 10. července 1877 v Tournai, městě ležícím na belgicko-francouzské hranici. Otec byl důstojníkem belgické armády. Později se přestěhovali do Lille v severní Francii.

Bylo jí teprve čtrnáct, když do té doby poměrně zámožná rodina upadla do finančních potíží. Na chod domácnosti musela přispívat Hélène. Pro mladou dámu z „lepších“ kruhů se nabízela například výroba krajek. To ale nebylo nic pro Hélène.

Domácí liberální prostředí ji umožnilo živit se tím, co ji nejvíce bavilo – sportem. Její starší bratr Eugen závodně jezdil na kole a na konci 19. století patřil mezi nejlepší evropské cyklisty. Není divu, že cyklistika učarovala také Hélène.

V letech 1893 až 1899 závodila za tým anglického výrobce jízdních kol Simson Lever Chain. Hélène se do všeho vrhla naplno a s velkým nasazením. I proto se stala držitelkou několika světových rekordů, vyhrála mj. ženský závod v jízdě na kole na mistrovství světa v Ostende v roce 1897 a o rok později Grand Prix d´Europe. Belgický král Leopold II. ji pak vyznamenal křížem sv. André.

Lidská šipka

Na přelomu století si chvíli pohrávala s myšlenkou podnikat v čistě ženském odvětví, a tak si v rodném městě otevřela módní salón. Na poli módy se jí nedařilo, proto se vrátila k tomu, co jí šlo nejlépe – k jízdě na kole. Nastupuje do divadla Dejazet v Paříži, kde dostala několik drobných komediálních rolí a především předvádí kaskadérské kousky na kole i motocyklu.

I v této práci se rychle vypracovala na soudobou špičku. Slavný byl její skok Lidská šipka („La Flèche Humaine“ ), kdy sjela po úzké a strmé rampě, aby vyletěla do vzduchu a přistála o 15 metrů dál! Osudným se jí stalo vystoupení v Berlíně v roce 1904, kdy se poranila a půl roku se dávala dohromady.

Pilotka bez průpravy

Odvážné a podnikavé mladé ženě se zalíbila vůně motorů. S vervou sobě vlastní se začala věnovat motocyklovým a automobilovým závodům. Profesionálně závodila pro společnost Clèment-Bayard de Levallois. Tato firma jí také nabídla, aby se stala zkušební pilotkou prvního letounu, který postavili.

Pilotní průkaz neměla a do té doby za kniplem letadla nikdy neseděla. Jedinou průpravou před letem byla rychlá konzultace a instruktáž od mechanika. Hélène poprvé na obloze trochu zpanikařila a krátce poté havarovala. To jí ale nebránilo se pilotování dál věnovat.

Dívka–jestřáb

Měla štěstí, že si ji povšimli bratři Maurice a Henri Farmanovi, francouzští konstruktéři letadel. Ti vycházející královnu nebes začali sponzorovat, především se postarali o její letecký a pilotní výcvik. Hélène Dutrieu se tak stala první belgickou ženou-pilotkou.

Investice do Hélène se bratrům Farmanovým rozhodně vyplatila. Už v roce 1910 na sebe Hélène upoutala pozornost 45 kilometrů dlouhým nepřetržitým letem s jedním cestujícím – šlo o jejího mechanika.

Následoval jeden rekord za druhým – zatímco v roce 1910 trval její nejdelší let 45 minut, o rok později to byly skoro 3 hodiny, během kterých uletěla 254 kilometrů.

Vysloužila si přezdívku „Girl Hawk“ – dívka jestřáb.

Skandál! Nemá korzet!

Do letectví vnesla ženské prvky. Nechala si například navrhnout a ušít speciální oblečení do kokpitu, které bylo sice vysoce módní, ale zároveň pohodlné. Šlo o kostým, kde byla tzv. rozdělená sukně, dnes bychom řekli kalhotová sukně. V té době také vyšlo najevo, že Hélène nenosí při létání korzet! Některé noviny o ní dokonce psaly, že je „chlípná“ žena.

Největší slávu zažívala Hélène před 1. světovou válkou. Ta její kariéru pilotky přetrhla a ukončila. Hélène nastoupila do služeb Červeného kříže a řídila sanitku. Pak byla pověřena vedením vojenské nemocnice Campagne à Val-de Grâce.

Nové povolání: novinářka

Svým snům a plánům a touze po adrenalinu obětovala všechno, tedy hlavně osobní život. Děti nikdy neměla a vdala se až v pětačtyřiceti letech (roku 1922). Jejím manželem se stal novinář Pierre Mortier, redaktor tehdy populárního časopisu o kultuře Gil Blas. A Hélène se po vzoru manžela vydala na dráhu novinářky.

Relativně klidné období jejich života narušila druhá světová válka. Pierre pocházel z židovské rodiny, proto raději odešli do amerického exilu. Když se vrátili zpátky do Paříže, Pierre onemocněl a v roce 1946 zemřel na rakovinu.

Po jeho smrti se Hélène pustila do propagace letectví a stala se viceprezidentkou ženské sekce Aero-Club de France. Od roku 1956 udělovala poháry Coupe Hélène Dutrieu-Mortier s finanční odměnou 200 000 franků pro francouzskou nebo belgickou pilotku, která toho roku uskutečnila nejdelší přímý let.

Zemřela 26. června 1961v Paříži; jen pár týdnů před 84. narozeninami.

Je velká škoda, že tato pozoruhodná žena dnes upadla v zapomnění...

Zdroje informací: biography.com, history.com