Čas jen pro mě

Na literární scénu jste doslova vtrhla už prvním románem Chalupa a zaujala čtenáře i literární kritiky. Proč jste si s literárním debutem počkala skoro do padesáti?

Nečekala jsem, prostě to tak vyšlo. Nikdy jsem nebyla holčička, která by s radostí psala slohovky, spíš naopak. A nepatřím k lidem, kteří už od mládí přesně vědí, čím se chtějí v životě zabývat. Možná mám jen studené starty.

Vystudovala jsem, vdala se, narodily se mi děti, rozvedla jsem se. A když se mi začaly trochu uvolňovat ruce, jak děti postupně odcházely z domova, vrátila jsem se ke své dávné lásce ke knihám a příběhům. Jenže číst mi najednou nestačilo. Chtěla jsem zkusit vytvořit vlastní příběh.

Asi jsem musela dozrát i osobnostně.

Psaní je osamělá a pomalá disciplína a já jsem se musela trochu vyklidnit. Pochopit, že když trávím čas u počítače, život mi někde venku neutíká. Naopak. Tvořím si ten svůj takový, jaký bych ho chtěla mít.

Letos vám vyšla druhá kniha Souřadnice Vegy s podtitulem Příběh o vině a mlčení. Jestliže vám kritici i čtenáři vytýkali, že Chalupa je „taková nedokončená“, tady se dočkali dost drsného konce. Hlavní hrdiny nešetříte a o překvapení tu není nouze. Měla jste pro postavy nějaké reálné vzory?

Jsem dobrý pozorovatel. Dokážu vycítit náladu ve společnosti, vnímat hierarchii, vztahy a nejrůznější hry, které mezi sebou lidé hrají.

Myslím, že umím lidi docela dobře číst. Zajímají mě jejich motivace, proč se chovají právě tak, jak se chovají, i když mi jejich jednání někdy připadá nesmyslné nebo se mi nelíbí. Samozřejmě se můžu mýlit a občas o svém úsudku pochybuji. Je to až obsese, ta snaha nahlédnout do hlav jiných lidí.

Přijde mi omezující vidět svět jen ze svého úhlu pohledu, a tak se snažím představovat si, jak by se v určité situaci zachoval někdo jiný. Zajímají mě především nenápadné momenty, někdy až detaily z obyčejného života. Chvíle, kdy se člověk nehlídá, nekontroluje. Ty jsou pro mě nejzajímavější.

Takže ano, některé moje postavy mají reálné vzory. Půjčím si určité rysy charakteru, které mi připadají zajímavé, a pak je vložím do příběhu.

Nová kniha Pavlíny Křivánkové

Příběhy jedné rodiny i dalších lidí z pomezí Karpat se zdánlivě odvíjejí nezávisle na sobě, ale postupně se odkrývá propletenec mezilidských vztahů s téměř detektivní zápletkou. V jednom domě se znovu potkávají sourozenci Magda a Petr, jejich matka Barbora a lidé z vesnice i nedalekého města. Na povrch vyplouvají skrytá zranění – ztráta dítěte, domácí násilí, vina i touha po vykoupení.

Autorka nás retrospektivně provádí osudy jednotlivých postav, skládá střípky milostných i rodinných vztahů až k tragické události, která stála na počátku příběhu a trvale ovlivnila životy hrdinů knihy, a ukazuje, jak obtížné je vymanit se z rodinného i společenského tlaku. (Vydalo nakladatelství Ikar.)

Který z vašich hrdinů (i když to jsou místy spíše antihrdinové) je vám nejsympatičtější a proč?

Mám je ráda všechny. Nebo skoro všechny. Prostě je postavím do příběhu a nechám je žít. Nesoudím je, snažím se, aby se chovaly podle své vnitřní logiky. Musí mě zajímat. Musí být živoucí, lidští, chybující, šťastní i nešťastní.

Například Petr je trochu slaboch, konfliktům se vyhýbá, ale když dojde na lámání chleba, zachová se správně. Nebo Alena. Je nepřístupná a tvrdá navenek, ale dokáže být pečující a laskavá.

Vnímám lidi jako komplexní bytosti. Každý máme nějaké otravné a nepříjemné vlastnosti a právě to mě baví.

Myslím, že naše slabosti – a nemluvím teď o žádných patologiích nebo poruchách osobnosti – nás dělají lidmi.

Jedna z vašich čtenářek na Databázi knih napsala: „Dobrý to bylo. Autorka se s tím od začátku nemaže. Není to žádné lehké čtení, ale právě to se mi líbilo. Postavy nejsou černobílé, občas mě štvaly, občas mi jich bylo líto, ale působily skutečně. Chvíli mi trvalo zorientovat se ve všech vztazích, ale pak do sebe příběh pěkně zapadl.“ Taky se ve skutečném životě s „ničím nemažete“?

To si nemyslím. Navíc život mě naučil. Ke svým lidem jsem vstřícná a loajální. Chvilku mi trvá, než si někoho pustím k tělu, ale pak si vytvářím přátelství na dlouho. Myslím, že jsem takový ten člověk spíš na čaj ve dvou než do velké skupiny k pivu.

Na Ostravské univerzitě jste vystudovala jazyky. Vaše cesta ke studiu asi nebyla úplně přímočará, tedy po maturitě další studium. Uvádíte, že jste pracovala jako elévka v divadle, moderátorka v rádiu… Co děláte teď, když zrovna nepíšete?

Chodím normálně do práce. Už více než dvacet let se pohybuji v soukromém sektoru a baví mě to.

Po maturitě jsem se nedostala hned na vysokou školu, a tak jsem zkoušela, co se dalo. Chtěla jsem být herečka, ale po roce v divadle jsem pochopila, že nejsem typ na pódia.

Vystudovala jsem ruštinu a strávila dva roky v Británii. Nějakou dobu jsem učila, ale pak jsem dostala nabídku pracovat ve firmě na obchodní pozici a později na manažerské. To mě chytlo a baví mě to dodnes.

Pro Český rozhlas jste připravila četbu na pokračování Příbuzní, která byla velmi úspěšná. Vyjdou Příbuzní také jako kniha?

Nabídku jsem dostala poté, co byla Chalupa odvysílána v Českém rozhlase jako četba na pokračování. Nikdy předtím jsem nepsala nic na zadání, i když tentokrát bylo velmi volné. Jednou z podmínek byla délka, tedy kratší formát na šest dvacetiminutových dílů.

To je na knihu poměrně málo. Bylo by potřeba některé dějové linky dopracovat a prohloubit. Přitom si myslím, že příběh jako takový je zajímavý, mimo jiné i proto, že ze všech mých příběhů vychází nejvíce ze skutečnosti.

Každopádně vzhledem k tomu, že pracuji na další knize, se v současné době k dopracování Příbuzných nechystám.

Máte tedy rozepsanou další knihu.

Už jsem to vlastně prozradila v předchozí odpovědi. Ano, píšu. Mám hotovou první verzi, takže je na ní ještě hodně práce.

Navíc nejsem zrovna rychlík. Některých věcí se nedokážu vzdát. Nebo spíš, abych byla schopná soustředěně pracovat na knize, musím zároveň dělat i jiné věci. Cestovat, stýkat se s přáteli, sportovat. Potřebuji zkrátka žít i mimo psaní knih.

Musím samozřejmě zmínit, že jste rozšířila řady moravských spisovatelek. Na Valašsku žijete a na Valašsku se odehrávají vaše knihy. Neměla jste někdy pokušení přestěhovat se třeba do Brna, do Prahy nebo úplně jinam?

Netvrdím, že bych jinde žít nedokázala, ale Zlín mám ráda. Mám to tady ošahané, vím, kam jít a s kým. Navíc okolí je krásné. Je to, jak bych řekla, krajina mého srdce.

Bydlím téměř v centru města a stačí mi sednout na kolo a za deset minut jsem na kopci. Nemusím nikam dlouze cestovat. Zlín má navíc docela výhodnou polohu. Mám partu kamarádek, a když máme potřebu vyrazit za kulturou, zajedeme do Brna, Olomouce, Ostravy, občas i do Prahy. A pak se zase rády vracíme.

Zlín je prima místo k životu.

Nemáte webové stránky, informací se o vás najde málo. Co o sobě chcete čtenářům prozradit?

Byla bych moc ráda, aby mě moji čtenáři vnímali hlavně prostřednictvím mých příběhů. To bych si opravdu přála.

Ale něco ráda prozradím. Žiju s přítelem, mám tři dospělé děti. Psa Berta jsme v létě po třinácti letech pochovali a zatím se necítím na to, abych si pořídila dalšího.

Jsem holka z města a z činžáku, ale v blízké době se ze mě stane venkovanka. Bude to veliká změna a jsem opravdu zvědavá, jak si s ní poradím. Na řádky brambor se nechystám, ale jahody zasadím.