Čas jen pro mě

Městečko Tuscumbia v Alabamě je místem, kde se 27. června 1880 narodila Helen Adams Keller. Typicky jižanská rodina Kellerů tu vlastnila farmu a velké pozemky a dříve patřila mezi bohatou otrokářskou elitu. Po občanské válce však přišli o dost peněz a museli žít relativně skromně.

Rodinné kořeny

Helenin otec Arthur byl významným redaktorem místních novin North Alabamian, jeho kořeny sahají do Švýcarska, odkud přišel do Ameriky Arthurův pradědeček. V kontextu budoucích událostí je zajímavé, že jeden ze švýcarských předků byl prvním učitelem neslyšících v Curychu a vydal knihu o jejich výuce.

Po smrti první ženy Sarah, s níž měl dva syny Jamese a Williamse, se Arthur oženil s o dvacet let mladší Kate – její rodina byla příbuzná s druhým americkým prezidentem Johnem Adamsem.

Helen byla prvním společným dítětem tohoto páru, pak přišli na svět ještě dcera Milred a syn Philip.

Zákeřné onemocnění

Helen se narodila jako naprosto zdravé a bystré dítě, brzy začala mluvit. V 19 měsících vážně onemocněla, zřejmě šlo o meningitidu nebo zarděnky. Lékař nedával rodičům velké naděje. Dívenka se nakonec k překvapení všech uzdravila – úplně však ztratila sluch a zrak!

„V úplné tmě a tichu, které mě oddělují od světa, mi ze všeho nejvíc chybí přátelský zvuk lidského hlasu. Slepota odděluje člověka od věcí – hluchota od lidí.“

A to ji na dlouho vyřadilo z kontaktu s vrstevníky. Problém byl i s dorozumíváním s nebližšími. Ve své autobiografii později uvedla, že žila jako „sama v husté mlze na širém moři“. Částečně komunikovala jen s Marthou, o dva roky starší dcerou černošské kuchařky, která chápala její gesta a posunky. Nakonec si vytvořila svůj vlastní „jazyk“ asi šedesáti znaků, kterými sdělovala rodině, co chce. Lidi kolem sebe dokázala rozlišovat podle vibrace jejich chůze.

Co s ní?

Postižení v kombinaci se žárlivostí na mladší sestru Milred se projevovala hysterií a záchvaty vzteku. Arthur s Kate pochybovali o možném začlenění dcery do normální společnosti a vážně uvažovali o jejím umístění v domově pro zdravotně postižené.

Když bylo Helen šest, doslechl se Arthur o očním specialistovi v Baltimoru. Vypravili se za ním. Odborník dívku vyšetřil a potvrdil zdrceným rodičům, že zrak jejich dceři už nikdo nevrátí. Poradil jim ale, aby vyhledali Alexandera Bella, který měl zkušenosti s výukou postižených dětí. Ten je odkázal na Perkinsovu školu pro nevidomé v jižním Bostonu. Arthur překonal typicky jižanskou nedůvěru ke školám na severu a požádal ředitele školy o pomoc.

Zázrak jménem Ann

Ta přišla v březnu roku 1887 v podobě Ann Sullivan. Dvacetiletá dívka, která částečně ztratila zrak po infekčním očním onemocnění v pěti letech, byla absolventkou Perkinsovy školy pro nevidomé. Tam také podstoupila několik operací, po nichž se jí výrazně zlepšilo vidění.

Těžko si můžeme představit, že učitelka s oslabeným zrakem naučila hluchou a slepou žačku číst Braillovo písmo! Jejich „konverzace“ nejprve probíhala tak, že Ann se snažila Helen naučit prstovou abecedu. Do rukou jí vkládala různé předměty a pak jí do dlaně „napsala“, co to je. Malá Helen ale nechápala význam slov, nedovedla si je představit.

Voda!!!

Zlom nastal, když Ann podala holčičce do ruky hrnek s vodou. Voda přetekla a tekla jí po ruce. Ann jí do dlaně napsala W-A-T-E-R (voda). V tu chvíli si Helen rozpomněla na nějaký zážitek z ranného dětství – pochopila, co jí Ann napsala do dlaně, protože si vodu uměla představit!

Najednou vzala hrnek a podávala ho Ann, která okamžitě do dlaně vepsala toto slovo. A tak to pokračovalo…

„Víte, co je horší než být slepý? Mít v pořádku zrak a nevidět.“

Dveře se jí otevřely...

Jakmile se Helen naučila Braillovo písmo, byla unesena četbou. Krátce poté se naučila používat tužku a psát krátká slova, časem začala i mluvit! Byla schopná si vychutnávat i hudbu, protože cítila rytmus.  

To byl začátek téměř půl století dlouhého přátelství mezi Ann a Helen.

Poté, co Ann otevřela dívce dveře ke komunikaci s okolním světem, začala Helen navštěvovat Perkinsův institut, pak nastoupila na Cambridge School pro mladé dámy a roku 1900 studovala literaturu a historii na Radcliffe College, což byla ženská vysoká škola svobodných umění.

Houževnatá mladá žena

Mezi obdivovatele této houževnaté dívky patřil i spisovatel Mark Twain, který ji představil bohatému majiteli Standard Oil Henrymu Rogersovi a jeho ženě Abbie. Setkání s mladou nadanou ženou vzdorující všem životním překážkám je natolik nadchlo, že se rozhodli zaplatit její studium. Na Radcliffe musela Helen zdolávat mnohé problémy – učební pomůcky nebyly v Braillově písmu, učebny byly přeplněné a nikdo se jí nemohl mimořádně věnovat.

Přesto se nevzdávala. V roce 1904 se Helen Keller stala prvním hluchoslepým člověkem, který na Radcliffu získal titul „bakalář umění“. V té době už byla schopná normálně mluvit a kromě rodné angličtiny zvládala i němčinu, francouzštinu a latinu.

Nikdy se nevzdává

Dál se zdokonalovala v technikách komunikace, využívala například vibrační metodu Tadoma, hmatové čtení mluvené řeči, při které se hluchoslepý dotýká obličeje a krku mluvící osoby.

„Sami toho zvládneme tak málo, ale když se spojíme, zvládneme cokoli.“

Již na vysoké škole udržovala korespondenci s mnoha významnými lidmi a začala psát články do novin. S velkým ohlasem se setkala její autobiografie Příběh mého života, která vyšla v roce 1903 a byla přeložena do 50 jazyků!

Helen navštívila více než 25 zemí, kde přednášela o podmínkách neslyšících. Obhajovala lidi se zdravotním postižením, ale také vystupovala proti rasismu.

Má spoustu přátel

Přátelila se s mnoha významnými lidmi své doby – Alexanderem Bellem, Charlie Chaplinem či Markem Twainem. Podporovala aktivity Margaret Sanger, zastánkyně plánování rodiny a antikoncepce.

Setkala se se všemi prezidenty USA, kteří za jejího života pobývali v Bílém domě – od Grovera Clevelanda po Lyndona B. Johnsona.   

Nějakou dobu se angažovala v politice, vstoupila do Socialistické strany a vedla kampaň na podporu dělnické třídy.

Láska jí zůstala odepřena

Přestože toho hodně dokázala, v osobním životě jí zůstaly nesplněné sny a přání. Helen žila společně s Ann a jejím manželem Johnem Macym. Když se manželé v roce 1914 rozešli, zůstala bydlet jen s Ann.

Pak se zamilovala a v roce 1916 tajně zasnoubila s levicovým novinářem Peterem Faganem. Jejich vztah však skončil poté, co rázně zasáhla Helenina matka.

„Můj optimismus spočívá v dobré víře, že dobro převažuje.“

V pozdějších letech se aktivně věnovala získávání finančních prostředků pro Americkou nadaci pro nevidomé. V roce 1961 prodělala několik mrtvic. Prezident Lyndon B. Johnson jí roku 1964 udělil Prezidentskou medaili svobody – jedno z nejvyšších civilních vyznamenání USA. Zemřela ve spánku ve svém domě v Connecticutu 1. června 1968 jen pár týdnů před 88. narozeninami.

Za svůj dlouhý život publikovala kolem 475 článků a esejů o socialismu, náboženství, prevenci slepoty, kontroly porodnosti apod. Část jejího archivu byla bohužel nenávratně zničena při teroristickém útoku na New York 11. září 2001.