Čas jen pro mě

Vydala jste sedmnáct knih a většina z nich se vztahuje k první republice – nebo se jí alespoň tak lehce dotýká. Proč a čím vás tahle éra tak fascinuje?

„Ta doba je už docela vzdálená, ale zase ne tak moc, aby si člověk neuměl představit, jak v ní lidé žili. Navíc jsem měla dědečka a babičku prvorepublikového střihu a tatínka narozeného v roce 1921. A ten mi o těch časech rád vyprávěl.“

Křest knihy o Oldřichu Novém. Foto Martin Pochman.

Ve vaší poslední knize První republika. Jak žily hvězdy kromě těch „notoricky“ známých osobností přinášíte i portréty pro mnoho čtenářů neznámých lidí, například řezníků Beránka a Macešky.

„Přitahují mě především ti, o jejichž osudech se příliš neví. Zrovna tihle dva vinohradští konkurenti se od uzenin dostali až k podnikání v hotelnictví, měli také své biografy a všech úspěchů docílili jen poctivou prací. V gastronomii najdete spoustu osobností, které jsou zajímavé a inspirativní. V knížce se věnuji třeba i slavné autorce kuchařek Marii Sandtnerové…“

Určitě aspoň jedna z postav, o kterých píšete, je vám nejbližší. Můžete prozradit, kdo to je?

„Hned první kapitolu věnuji primabaleríně Národního divadla madam Zabylové. Říkalo se jí madam i za socialismu a svou baletní školu vedla od dvacátých let prakticky až do smrti v roce 1983. Jako malá holka jsem do jejích kurzů začala chodit, úplně mě okouzlila, jenže vzápětí mi lékaři balet zakázali kvůli skolióze páteře. A najednou, po několika desetiletích, ke mně přišel její příběh. Dokážete si představit tu radost zvlášť poté, kdy se mi potvrdilo, že to byla skutečně úžasná žena?“

Křest knihy o radovi Vacátkovi. Foto Jana Pertáková.

A je tam naopak člověk, který vám osobně není sympatický a o zařazení jeho portrétu do knihy jste dlouho váhala?

„Nerada bych někomu křivdila, ale moc pozitivně nevyzní příběh herečky Vlasty Matulové, vyprávěný pamětnicí, paní Alenkou. Ocitla se u ní jako dvanáctiletá dívenka za protektorátu a zřejmě pro obě to bylo velmi těžké. Ten příběh mě stále dojímá a myslím, že nenechá chladným ani čtenáře.“

Nahlížíte do životů mnohých osobností, které už dávno nejsou mezi námi. To určitě svádí k zveřejnění nepodložených a zjednodušených závěrů.  O vás se ale ví, že vše pečlivě ověřujete.  Můžete přiblížit, jak sháníte informace? Předpokládám, že je po takové době těžké některá fakta ověřit.

„Dnes se tomu říká orální historie – to je asi moje nejoblíbenější disciplína. Vlastně po celou svou novinářskou dráhu nedělám téměř nic jiného, než že poslouchám vyprávění druhých, především různých hereckých legend nebo jejich příbuzných. Nejsem historik, a tak se samozřejmě může stát, že při zpracování se někdy dopustím nepřesností. Ostatně i sami vypravěči mohou mít některé věci po letech zkreslené. Naštěstí jsem posbírala už dost zkušeností, abych tyhle momenty eliminovala. Nejvíc si vážím očitých svědků, byť by mi svěřili třeba jen nepatrný postřeh. Vždyť z maličkostí se skládá celek. Vše doplňuji informacemi z dobového tisku, archívů a často i ze svých dávných rozhovorů, poznámek a podobně.“

S Valentinou Thielovou při křtu knížky Herecké balady. Foto Martin Kubica.

Nedávno jste v jednom rozhovoru řekla, že jdete za příběhem jako lovec nebo detektiv. U které z vašich knih jste si nejvíc „zalovila“ a zahrála na detektiva?

„Asi právě u dvou knížek o detektivech ze Čtyřky, kteří se stali předobrazy hrdinů seriálu Hříšní lidé města pražského. To byla krásná pátrání! Podobně jsem si připadala, když jsem skládala dohromady osud adoptivní dcery Oldřicha Nového. Nyní jsem si něco podobného vyzkoušela i ve vlastním soukromí. Vydala jsem se po stopách svého dědečka a pradědečka. Zřejmě nastal čas vrátit se ke kořenům…“

Stává se vám také, že pracně vypátráte a „ulovíte“ osobu, která je důležitým zdrojem informací, a dotyčná nebo dotyčný s vámi nechce mluvit?

„Samozřejmě, že stává, ale to by nebyl život. Člověk je v tu chvíli strašně zklamaný, ale pak si řeknu, že to asi tak má být a všechno se zkrátka odhalit nepodaří.“ 

Co mě na knize První republika na první pohled zaujalo, je bohatý fotografický doprovod. Jak a kde se vám podařilo sehnat tolik zajímavých fotografií?

„Většina snímků pochází ze soukromých archívů a já si velice vážím každého, kdo mi umožní fotografie naskenovat. Dlouho jsem pracovala v týdeníku pro ženy, kde byl obrazový doprovod tím nejzásadnějším.  Zpočátku mi vadilo, že obrázky dominují nad písmenky, ale časem jsem to přijala za své. Dobře zvolené fotografie mnohdy vypoví tisíckrát víc než sebelépe napsaný text.“

Psát jste prý chtěla od tří let. Fakulta žurnalistiky a dráha novinářky a později spisovatelky je pro vás přirozenou životní cestou. Dovedete si ale představit, že byste měla jiné povolání?

„Dovedu. Bavila by mě historie umění, práce v muzeu, obchod s uměleckými díly, výstavnictví. Ostatně moje babička Bertička měla do roku 1920 prodejní galerii a přátelila se s malířskou Osmou, speciálně pak s Antonínem Procházkou a jeho ženou, rovněž malířkou Linkou Procházkovou Scheithauerovou.“

Knihu Blanky Kovaříkové První republika Jak žily hvězdy vydává nakladatelství Universum. Koupit ji můžete u svého knihkupce nabo na booktook.cz.

Zkuste našim čtenářům popsat, jak vypadá úplně obyčejný den spisovatelky literatury faktu?

„Touhle otázkou jste mě pobavila. Můj den je totiž opravdu úplně obyčejný. Nakupuji, vařím, uklízím, chodím na hřiště s vnoučaty nebo vyrážím na nějaký rozhovor. V noci píšu nebo studuju nějaké materiály. A mnoho víkendů věnuji výjezdům za nějakým tématem nebo osobností. Mým skvělým doprovodem je přitom můj muž – povoláním lékař, který nejen, že řídí a fotí, ale také se o vše doopravdy zajímá.“

Když jsem se začetla do popisu prvorepublikové gastronomie, dostala jsem chuť na oběd u Šroubka nebo si zajít do některého z tehdejších pražských lahůdkářství. Inspiruje vás osobně první republika i v kuchyni?

„Řekla bych, že se mi hlavně líbí podniky, které v duchu první republiky fungují dnes. Před lety jsme objevili právě takový hotel Panorama v Rychnově nad Kněžnou, kde najdete rodinnou atmosféru, přitom vynikající kuchyni a večeře při klavíru. Podobně v Luhačovicích v butikovém hotelu Radun cítíte doslova prvorepublikovou atmosféru i jednání personálu. Noblesní prostředí, zážitková gastronomie a citlivě opravená funkcionalistická vila, navržená architektem Bohuslavem Fuchsem…“

Před pěti lety při křtu Příběhů domů slavných i zapomenutých. Foto Martin Pochman.

A co vy sama, vaříte ráda?

„Nejsem žádná mimořádná kuchařka. Vařím většinou klasická česká jídla nebo odlehčenou italskou kuchyni, peču pár druhů moučníků a vše přizpůsobuji chutím svých vnoučat. Musela jsem si pořídit velké hrnce na polévky a omáčky, ale nějaké zvláštní ambice u sporáku nemám. A upřímně obdivuji všechny hospodyňky i muže, kteří zavařují zeleninu a ovoce, to vůbec neumím.“

Umíte odpočívat?

„Moc ne. Jednou se mě lékárník, když jsem u něj nakupovala spousty doplňkových preparátů, optal, kdy jsem byla naposledy jen tak v lese. Musela jsem upřímně odpovědět, že to si ani nepamatuju. Ale ráda spím, a to se snad do odpočinku počítá?“

Co byste vzkázala nebo doporučila mladým adeptům novinařiny?

„Novinařina se ohromně proměnila. Mnoho médií přešlo do virtuálního světa. Ale základ toho řemesla zůstává: je to poctivá práce jako každá jiná. Spoléhejte se na svůj vlastní instinkt a na své schopnosti.

Nevěřte, že vše se dá najít na internetu. Hledejte v lidských duších.

A nenechte se nikým a ničím odradit.“