Čas jen pro mě

My si s ní povídali mimochodem i o tom, jak vše zvládá profesně i jako matka dnes již sedmnáctileté dcery Bibiany.

Právě vyšel váš nový román pro ženy Iluze, který jste pokřtila jako své „dítě“. Můžete nám v kostce prozradit, oč v něm jde?

„Primárně jsem se asi inspirovala jedním novinovým článkem a pak debatou s blízkým psychologem. Ale téma si začalo žít samo. Jistě je v knize i mnohé z mého vlastního života a z života mých bližních. Žádný spisovatel nepíše ‚o sobě‘, pokud nepíše deníky, ale každý, a to i autor hororů, píše ze sebe. Román Iluze je o osudové lásce, o vášni, které nelze odolat, o iluzích, o snech. Také ale o životě svobodné matky, o drogách, o homosexualitě. Nastiňuje mnohá, relativně aktuální témata. Nicméně, odpovědi nehledá, je to příběh vášně, ne sociologická analýza☺. A, představte si, mám mnoho ohlasů i od mužských čtenářů!“

Je hlavní hrdina něco jako ten z románu Pohádkář, kterého čtenáři znají i ze stejnojmenného filmu, kde ho ztvárnil Jiří Macháček?

„Vůůůbec. Tady máme ryze dobrého muže. Asi až příliš dobrého. Absolutní charakter. Nelze se do něj nezamilovat. Některé čtenářky mi už dnes píší, jestli existuje předobraz takto ideálního chlapa, že by ho rády poznaly :-))).“

Zdá se, že si ráda berete na mušku muže. Jaké vlastnosti jim nejste schopna v reálném životě „trpět“?

„Já takhle lidi nekastuji. Dokonce ani moc neřeším gender. Mám lidi všeobecně ráda a u bližních bych si nikdy nedovolila akcentovat kategorii, že ‚tohle nebudu trpět‘. O věcech, které mi vadí, se snažím mluvit. Ale najít takhle v paměti rychle, kdy mi něco opravdu vadí, to vlastně vůbec nedokážu. Jsem hodně benevolentní volnomyšlenkář. A svobodu, kterou potřebuji pro sebe, nechávám i bližním.“

V televizi jste měla svou show Muži podle Nesvadbové? Doufala jste v jejich „převýchovu“?

„To byla zábavná talkshow, spíš jsme si z nich dělali legraci, než cokoliv jiného.“

A už jste našla nějaký svůj ideál?

„Ano. Našla.“ 

Chtěla jste někdy vědět dopředu, co vás čeká a nemine? Vyhledala jste třeba kartářku a vytvořila jste si díky tomu nějakou iluzi i vy sama?

„Nedávno, zhruba před půl rokem jsem byla u hvězdopravce. A pak také na automatické kresbě. Ráda obdobné věci zkoumám. Ale nijak se jimi neřídím. Možná jedině podvědomě, abych nelhala…“

Že skončíte ve funkci šéfredaktorky časopisu pro ženy Harper’s Bazaru po 17 letech jste plánovala nebo to přišlo jako „rána z čistého nebe“?

„Bylo to plánované. Poslední dva roky jsem s tou myšlenkou velmi flirtovala, nešlo mít tři profese. A tak ta, kterou mám nejraději – psaní knih – vždy končila až na třetím místě za aktivitami fondu, které jsou ale dobrovolnické, tedy neživí mě. Už jsem nemohla být dál otrokem stránek a trendů. Ještě dnes, když někdo vysloví ty slogany ‚jarní květinové vzory‘, nebo ‚top krémy proti celulitidě‘, dělá se mi lehce šoufl. Ale milovala jsem Bazaar. Byla to překrásná etapa mého života. S lidmi, kteří jsou dodnes jako moje rodina, a s Pavlínkou Saudkovou, která je takřka jako moje sestra, nicméně bylo toho dost☺.“

Jako příjemnou akční ženu a módní ikonu vás vnímáme přesto i dále. Na tom se nic nemění. Máte v rukávu nějaké patero, desatero: Jak se dostat do pohody?

„Děkuji za hezká slova! Ale, bohužel, vůůůbec žádné nemám. Já jsem extrémní penerka (vysvětlivka Báry: někdo, kdo ‚peneří‘, sní například čokoládu a zají to kyselými okurkami☺), můj životní styl je dost děsivý. Nicméně, jsem vážně ráda na světě. Jsem pokorně vděčná za všechny zážitky a prožitky. Tak možná tohle přesvědčení vyvolává ten nekonečný smích.“

Založila jste vlastní módní značku Bibloo, která má svůj podtext. Jaký?

„To byla pouze jedna kolekce pro Elenku Szymanskou, Bibloo je značkou OC Kotva. Dělala jsem takhle i návrhy pro La Novestu – to byly boty, nebo pro Tonak kloboučky. Každá tahle práce má vždy konkrétní charitativní podtext a výtěžek jde některému z ‚našich‘ dětí.“

Pomáháte postiženým dětem a celým rodinám. Co vás k tomu vede?

„Štěstí, že mohu. – Také jsem si předsevzala změnit kapku vnímání charity. Náš fond přerozděluje postiženým každičkou korunu, kterou získá. Jsme maximálně transparentní. A v první řadě vidím výsledky, že důslednou, byť nesmírně drahou rehabilitací opravdu lze rozchodit dítě, o kterém říkali, že bude ‚ležák‘. A že když handicapovaní dostanou práci, absolutně se jim změní každý den, najednou mají reálný smysl života.“

Pomáhá vám i dcera Bibiana? A fandí vám, chce být novinářka či spisovatelka jako maminka nebo přemýšlí o jiné cestě?

„Bi je skvělá, je moje nejbližší přítelkyně. Pomáhá mi, když může, třebas s bazárkem, který máme každoročně na Žofíně. To je úžasná akce, která pokaždé vydělá milion korun a ještě potěší tolik žen, které mají rády módu.“

V čem je po vás a za co byste jí naopak občas dala pohlavek?

„Takhle o ní vůbec neuvažuji. A nikdy bych nikoho neuhodila. To už spíš některá z mých koček praští mne☺. Bi má ale povahu po mně. A také dost velký sklon k melancholii jako já. Také ráda čte, píše. Těší nás spolu cestovat, chodit do galerií a divadel. Mám na své dítě obrovské štěstí, sama nevím, jak bych to asi dělala s chlapečkem, pochopitelně bych ho jistě milovala, ale lodičky by se mnou asi nevybíral☺.“

Děláte si spolu třeba „holčičí den“?

„My jsme spolu takřka pořád, takže neorganizujeme žádné speciální dny. Ale, jak jsem zmínila, moc rády spolu cestujeme – nejčastěji do Londýna. A minulé léto jsme měly kouzelný trip po Toskánsku. Půjčily jsme si fiátka bez střechy, poslouchaly Lanu de la Rey a jezdily mezi Siennou a Volterrou, což bylo úchvatné.“

Co plánujete v nejbližší době, na co se těšíte ať profesně, tak v soukromí?

„Pracujeme na filmu podle mé novely Přítelkyně. Pak nás s Be Charity čeká golfový a tenisový turnaj, takže organizace. A přidaly se k fondu dvě skvělé české firmy: Dermacol a Alo diamonds, tak budu poprvé navrhovat šperk. Na to se nesmírně těším.“

Čím relaxujete, když už máte všeho tzv. nad hlavu?

„Já pořád čtu. A, když je nejhůř, uteču se psy do lesa. Les má vůbec magickou sílu.“

Hodně žen se vrací k pletení a háčkování, nebo k bylinkám a zahradničení. Jak to máte vy?

„Nejsem moc šikovná. Nicméně s etapou viru jsem se vrátila k reálnému vaření. Poslední dobou už jsme žili takřka jen na polotovarech a takových těch rychlých jídlech – špagety, salát. Tak teď zase vyvářím a nesmírně mne to baví.“

Pomáhá vám v překonávání složitých situací i nějaké životní motto, rada někoho blízkého, zaříkávadlo…?

„Nepomáhá, ale často si ho zopakuji. Mám jedno z učebnice němčiny z gymplu ‚Lieber ein Ende mit Schrecken als ein Schrecken ohne Ende‘. Takže v překladu ‚Lepší hrůzný konec, než hrůza bez konce‘. Ale řídit se podle toho neumím…“