Čas jen pro mě

Sympatické Tereze ale jako by nic nepřišlo neřešitelné. Vždycky si dokázala v životě poradit. A také si umí užívat života – poslední dobou zejména jako cyklistka. Více nám o sobě a svém zajímavém putování po světě – ovšem výhradně na kole – prozradila v tomto rozhovoru.  

Která města, případně státy jste se svým mužem už projeli?

„Na kole jsme nejprve s kololodí projížděli chorvatská města a ostrovy. Potom jsme s Adventurou projeli na kole Londýn, Jihoafrickou republiku, respektive Kapsko a nakonec Bhútánské království.“

O zážitcích z cest jste napsala a nafotila dokonce knihu Bhútán, má láska. Co že vás napadl cyklistický „puťák“ právě do Bhútánu?

„Byla to náhoda, o Bhútánu jsme nic nevěděli, ani to, kde leží. Ale průvodkyně z Adventury o tom velmi básnila, poslala odkaz a bylo to. Kdyby se nám na to ovšem taky nesešly peníze, nemohli bychom tam jet. Je to velmi drahá země – a tím si Bhútán chytře reguluje počet turistů.“

Vyrážíte obvykle jako sehraná parta?

„Ano, my s mužem jsme spolu už 35 let sehraná parta. Jinak jsme se někteří trochu znali, jiní vůbec.“

Najali jste si i průvodce? Nešlo by projíždět Bhútán i bez jeho „navigace“?

„My jsme tam jeli s cestovní kanceláří Adventura, která pořádá tento typ zájezdů naprosto skvěle. Sami bychom to nedali ani náhodou. Náš zájezd do Bhútánu byl, myslím, teprve třetí v pořadí, který tam CK pořádala, takže náš průvodce Jaroslav Lhota tam s námi byl jako cyklista poprvé (ale byl skvěle navigován svou dcerou Kateřinou, která celý zájezd připravila). Taky se o nás starali místní průvodci. Každý, kdo do Bhútánu přijede, dostane plnou penzi i přiděleného průvodce. I proto je ta země tak drahá.“

Jaké dálky jezdíte na kole běžně doma? A měla jste natrénováno?

„Měla jsem tou dobou najeto přes dva tisíce kilometrů, ale v Bhútánu jsem byla dost nemocná, tak jsem měla jen poloviční sílu a energii. Ale nic jsem nevzdala, jen občas jsem se malinko ulila.“

Vaši tři synové jezdívají na kolech s vámi – nebo alespoň dříve ano?

„No, když byli kluci malí, bylo těžké dát dohromady tolik kol, ale později jezdili všichni. Ovšem spíš se tím přibližovali za kamarády.“

Čeho jste se před takovým dobrodružstvím, jaké zřejmě Bhútán nabízí, nejvíce obávala a jak to dopadlo?

„Obávala jsem se všeho možného a o tom všem píšu v knížce, takže tu teď na sebe nebudu víc prozrazovat. Celé to byla velká výzva. Bylo mi dvaašedesát a půl…“

Zaskočilo vás tam něco?

„Asi nejvíc to, že jsem všechno vydržela a ještě jsem tam byla moc šťastná.“

V knize přiznáváte, že trpíte závratěmi. Neobjevily se u vás třeba v horách cestou k Tygřímu hnízdu či jinde?

„Objevily. Párkrát. Ale přežila jsem to.“

Kam nejvýš jste se vlastně dostali, ať po svých, na kole či autem?

„Třetí den pobytu jsme už chodili ve výšce kolem čtyř tisíc metrů a to se mi ještě motala hlava a bolela mě. Ale pak už jsme se aklimatizovali. Na kole jsem vyjela do tří tisíc sedmi set sedmdesáti pěti metrů. Ale jen asi ze dvou a půl tisíc…“

Kolika kilometrové okruhy jste podnikali výhradně na kolech?

„My byli na kolech celý den. Zastavovali jsme ale na prohlídky klášterů a taky na jídlo. Vzdálenosti byly různé, tak třeba kolem sedmdesáti kilometrů.“

Když byste měla cestu vyhodnotit zpětně, bez čeho byste se tam bývali neobešli?

„Bez whisky.“

Můžete pro čtenáře vypíchnout jako malou ochutnávku z knihy alespoň některý z nezapomenutelných zážitků?

„Ano, to bylo mé setkání s jakem, což je veliké a nebezpečné zvíře, něco jako býk. Byla jsem na silnici sama, a jak se proti mně rozběhl…“

Jaký “dress code“ jste si vezla s sebou v batohu?

„Měla jsem s sebou dlouhou černou sukni, kterou jsem si na sebe brala, když jsme šli do kláštera. Tam to bylo povinné. Jinak nic. Na kolech toho člověk moc nepotřebuje. Tedy potřebuje jen to, do čeho se převlékne, aby mohl cyklo věci přeprat.“

Nezastesklo se vám tam i po domově, rodině, známých? Přece jenom jste byli tak daleko – a zřejmě ne všude jste měli na mobilu signál…

„Vůbec! Vždyť jsme byli na cestě celkem jen dvacet dní! A každý den byl plný okouzlení.“

Na případný stres či úzkost by si leckdo dal panáka. Jenže co v Bhútánském království? Je pravda, že tam dodržují jednou týdně „suchý den“?

„Ano, suchý den je v úterý. Ale ne vždy se dodržuje. A panák je důležitý. Když dojde, hned člověk něco chytí, jako jsem tam chytila já.“

Když je vám někdy ouvej, a to i v tuzemsku, pomáhá vám překonat složité situace nějaké životní motto, rada, zaříkávadlo…?

„V Bhútánu i doma jsem hodně vzpomínala na větu své maminky:

Nesmíš se na to tak soustředit!

Je to dobrá věta, ale ne vždy se mi daří ji naplnit.“

Kdy bude „příště“ a vznikne z toho zase další knížka?

„To je ve hvězdách.“

Plníte si cestováním některý ze svých snů?

„Ano, je to můj sen o svobodě. A do toho svoboda pohybu patří. Prvních třicet let svého života jsem prožila v ostnatých drátech téhle země.“

Prozradíte nám na závěr, jaké další, zatím nenaplněné výzvy, máte před sebou?

„O tom se teď špatně přemýšlí. Už o Jihoafrické republice na kole jsem si myslela, že nic většího a náročnějšího už s mužem nepodnikneme. Ale s jídlem roste chuť. A já bych si ještě znovu přála vidět a na kole projet nějakou zemi, která je úplně jiná než místo, kde žiju. Takže výzvy a touhy mě neopouštějí. Teď jen, aby se úplně otevřely hranice a koronavirus zmizel stejně rychle, jako se objevil.“