Čas jen pro mě

Jde o vzpomínky nejen na dětství a mládí v socialistické Praze, ale také na mámu herečku, tátu novináře a jejich pracovní prostředí, na barvité osudy ruských prarodičů, emigrantů z Kavkazu a Petrohradu, na tragický úděl tátovy rodiny a desítek Goldscheiderů, kteří nepřežili holocaust. Ovšem nejen o knize, ale i o jeho dalších prožitcích, pocitech a plánech je tento rozhovor.

V již zmiňované knize memoárů Cílené náhody (vyd. Pointa) jste dal prostor i hledání vlastní identity. Takže máte emigraci stále pod kůží?

„Mám. Ani ne tak kvůli sobě, nýbrž kvůli všem ostatním. Do emigrace nás šlo osm, sedmapadesátiletý táta se svou druhou ženou a dvěma malými dětmi, a víceméně stejně staré dvě děti jsme měli i my. V Praze zůstala celá rodina mé ženy, moje máma a skomírající babička. Až na babičku měla další léta a desetiletí nesčetné krásné chvíle pro všechny, ale jsou momenty a věci, které si nikdy nepřestanu vyčítat. Jakoukoliv nesnadnost vlastní emigrace do toho nepočítám. Emigrace samozřejmě ovlivnila a změnila životy desítky dalších a kdoví kolik ještě následujících pokolení. V tom ostatně nejsme žádná výjimka a jako každá první generace emigrantů doufáme, že k lepšímu.“

Usadil jste se hned v Londýně nebo jste žil i jinde?

„Po celou dobu v Londýně, který jsem si zamiloval od svých osmnácti let. V prvních dvou letech jsme se nicméně desetkrát stěhovali, pak ještě několikrát. “

Stýskalo se vám? Po čem, případně po kom nejvíce?

„Velmi dobře jsem věděl, do čeho jdeme. V letech 1968-69 jsme žili s ženou v New Yorku, vrátili se, ale až do emigrace v roce 1981 jsem hodně cestoval a měl docela přesný obraz o životě na západě včetně emigrantského. Moje máma byla navíc dcerou ruských emigrantů, z tátovy strany zůstali rodiče v lágru, a tak jsem vyrůstal v úzkém sepětí s vykořeněným dědečkem z Kavkazu a babičkou z Petrohradu.

Srdce mi mohlo utrhnout, když jsem opouštěl babičku ležící paralyzovanou v nemocnici. Byla ve velmi špatném zdravotním stavu, musel jsem se utěšovat tím, že jí tak či onak nezbývá moc času, ale žila ještě další tři roky. Když jsem zpětně četl materiály, které na mne vedlo StB, včetně výslechu mámy, mohl jsem se propadnout studem, že tam nejen zůstala sama, ale ještě i v takových těžkostech. Po pár letech s námi trávila každý rok tři měsíce, manželčini rodiče taktéž a navštěvovali nás ostatně naprosto všichni.

Moje žena se stejně tak musela lecčehos vzdát, i naše děti, zejména Kryštof, který byl ve svých dvanácti velmi nadějným houslistou s výborným a jedinečným pražským zázemím. Stýskat si se musí člověk v emigraci ve vlastním zájmu odnaučit a až zatvrdnout, jinak by mu všemožné touhy a s nimi trápení přerostly přes hlavu.

Kdy poprvé jste se vrátil alespoň na skok do Prahy, případně udržoval jste s někým z republiky kontakt?

„Poprvé jsem se vrátil s naším nejstarším synem Kryštofem v podvečer Silvestra 1989. Až absurdně jsme měli uprchlický pas, který platil v celém světě s výjimkou Československa, a to proto, abychom do něj nemohli vůbec vstoupit a být tam pronásledováni. K neplatícímu pasu jsme dostali na separátní A4 straně speciální československé vstupní vízum, to vše už v době, kdy letecké společnosti nesměly vzít do letadla nikoho bez platných dokumentů. Nebyl to jediný nesnadný moment. Na ruzyňském letišti jsem byl v roce 1979 velmi nepříjemně vyslýchán, a když 31. 12. 1989 letadlo přistálo, trochu jsem váhal, zda chci opravdu vystoupit. Momenty úzkosti ve mně i v mé ženě zůstaly v té samé situaci ještě řadu let.“

Když jste rozjel na internetu ve skupině Židovské vtipy svoje úsměvné hořkosladké příběhy, byla pozitivní zpětná vazba něco jako „náplast na bolístku“?

„Už ani nevím, kdo mě do skupiny přihlásil, napsal jsem tam pár vtipů, které tam podle mne ještě nebyly, až při jednom někdo kriticky poznamenal, že tenhle už se opakuje. A tak jsem trochu z protestu napsal krátký vlastní komický příběh, který se hned tak nikomu stát nemohl, a měl velmi příjemné ohlasy. Vzápětí jsem napsal už opravdový příběh, ten už měl přes 400 lajků a šedesát komentářů s tím, ať píšu další a další, a po těch dalších s pobízeními ať z nich udělám knihu.

Časem jsem mezi úsměvné psal i závažnější a někdy až bolestné, zejména když byly spojené s židovskou tematikou a holocaustem, který strašně zasáhl naši rodinu. Téměř pokaždé jsem zvažoval, zda je mám opravdu zařadit do skupiny anekdot, často se omlouval a nabádal, ať to ti, kdo chtějí číst jen vtipy, ignorují, ale za ty tři roky a 170 příběhů byly protestní hlasy doslova jen ojedinělé. Těch děkovných a podpůrných komentářů je bezmála deset tisíc a nezastírám, že pro mne znamenaly strašně moc.

Skupině jsem také zůstal věrný a své příběhy dodnes publikuji ve čtvrtek přesně o půlnoci, ať jsem právě kdekoliv – ono to, bohužel, nelze zautomatizovat. A už mě úplně ‚dostalo‘, když jsem se ve velmi nesnadné zdravotní situaci v rámci jednoho příspěvku letos 5. března zeptal, kolik čtenářů by bylo ochotných zaplatit za knihu předem. Ta okamžitá reakce byla tak ohromná, že jsme se s nakladatelskou službou Pointa pustili do vybírání 290 000 korun a do měsíce je měli, dokonce i více. Knihu jsem v té chvíli ještě vůbec neměl dokončenou a pracoval na ní doslova jako šílený. Nakonec jsem ji udělal celou se vším všudy sám, graficky i s vysázením, za obětavé pomoci redaktorky Evy Lorencové, grafika a počítačového experta Jana Pánka a řady přátel. Druhého července šla do tisku a vyšla ještě o něco dříve, než jsme v březnu slíbili. Málem tomu ani nevěřím, a o to raději se na skoro pětisetstránkovou knihu tu a tam kontrolně dívám.“

Jste emocionální člověk nebo svoje emoce nedáváte jen tak najevo?

„Moje žena by na vás při takové otázce za mými zády významně zvedala oči k nebi. Být více očividně emocionální snad někdy ani nejde. Odráží se to i v příbězích, kde, jak se říká, nosím svou kůži na trh. Zdědil jsem to, kde jsem mohl: táta, máma i moji ruští příbuzní byli ztělesněním emocí, a jak to především u ruských duší bývá, prodchnutí chandrou. Nejtíže jsem to nesl u táty, jehož občasná melancholie měla doslova hrůzné důvody, které jsem jen tušil, a dodnes mám o nich jen neúplnou představu. Ta stejně nemůže být nikdy strašnější, než byla realita. Všichni se ale také dokázali velmi bavit!“

Co vás přesvědčilo, že jste se rozhodl svoje vzpomínky – a to i ty méně radostné, včetně zkoumání historie vašich židovských předků – vydat knižně?

„V první řadě čtenáři na Facebooku. Současně také zjištění, že jsem ve svém konstantním spěchu a nedostatku času nesrovnal své priority a nezískal od svých příbuzných včas všechny detaily z jejich života. Když postupně zemřeli a bylo najednou pozdě, chtěl jsem alespoň to, co jsem věděl sám, ponechat našim dětem a dalším generacím. A protože se mě také neptají, tak pro jistotu v písemné formě. Měl jsem při té příležitosti velké štěstí, že mám jak velký archiv rodinných fotek a dokladů, tak jsem k fotografii tíhnul od dětství sám a mám i tisíce vlastních záběrů. Zkoumat rodinnou historii však bylo víc bolestné než radostné, ať jsem se díval kamkoliv. Násilné smrti v Rusku za revoluce, za Stalina, desítky za holocaustu, koncentráky, gulag, věznice v padesátých letech, antisemitismus, následky totality v Československu, emigrace způsobená revolucí v Rusku, německým fašismem, naše vlastní – kéž se to vše někde zastaví a další generace ta tristní fakta čtou, pokud budou mít zájem, jako něco spojené jen a jen s minulostí.“

Co dál? Neuvažujete i o druhém díle?

„Už ho mám rozepsaný s pracovním názvem Mluví k vám robot. Je to jak podle písničky, kterou jsme napsali s Michaelem Žantovským v roce 1979, a nazpíval jsem ji jako robot, tak dle o pět let později založené počítačové firmě Romantický Robot v Londýně s Ondřejem Kořínkem. Cílené náhody skončily mým návratem z New Yorku v roce 1969, druhý díl pokračuje sedmdesátými lety v Praze a životem v emigraci.“

A co muzika? Nemáte v téhle oblasti také nějaké plány, případně nesplněné sny?

„Tušíte správně, mám. Plánoval jsem vydat letos ke svým sedmdesátinám i 4-CD své hudby jako průřez vším, co jsem dělal a dělám, od písniček, přes elektronickou hudbu až k vážné. Ale jeden velký nesplněný sen mě tíží jako snad nic jiného. V prosinci 1995 se při magnetické rezonanci nečekaně našel problém, který se jevil jako velký, ne-li zásadní. Velmi rychle jsem napsal stominutové Requiem pro filharmonický orchestr, sbor a sólisty. Je to, naštěstí, dlouhý příběh, naštěstí proto, že zásadní problém se nakonec změnil na životní diagnózu, dlouhý proto, že jsem zcela paradoxně a zpětně až stupidně natočil nejprve Pražský filharmonický sbor a pět skvělých sólistů, ale nedokázal k nim nahrát Symfonický orchestr FOK. Snažím se ho už přes dvacet let natočit sám, nosím však v hlavě tak přesnou zvukovou představu, že tu zatím nejsem s to realizovat elektronickou a počítačovou cestou. A že bych na to získával lety větší sílu, se říci nedá…“

Když máte všeho nad hlavu, čím relaxujete, jak odpočíváte?

„Odpočívat neumím vůbec. Čím jsem starší, tím jenom víc a náročněji pracuji. I naše dovolené, letos ostatně vůbec žádná, jsou tak všemožně nabité, že se z nich vracím spíš vysílený než cokoliv jiného. Zásadní charakterová vada.“

Nelze vynechat ani dopady koronavirové epidemie. Není to pro vás paradoxně období, které se dá využít i kreativně? Jak tuto dobu prožíváte?

„Já vlastně nežiju o moc jinak. Můj poustevnický život se tím, že kvůli Covidu-19 v kombinaci s roztroušenou sklerózou dost dobře nemohu do Česka a už přes půl roku žijeme v naprosté izolaci, jen o to více zúžil na aktivitu mezi hudebním studiem a počítačem v pracovně. Rodina a Praha – ta i v pracovním kontextu – mi citelně scházejí a o to intenzivněji a nadevše rád se věnuji hudbě a psaní. Chronicky málo spím a kromě dvou denních procházek a jídel jsem zavřený veškerý čas dole u počítače nebo o dvě patra výše v půdním studiu, kde se v pět ráno rovnou svalím do šikovně umístěné postele. Idiot.“

Pomohlo vám někdy při překonávání složitých situací i životní motto, zaříkávadlo, rada blízkých…?

„Do tátovy smrti pro mne platila závěrečná věta z interview, které jsem dělal v osmnácti letech s Frankem Zappou v New Yorku: všechno je možné. Když se tátu v šestašedesáti nepodařilo uchránit před zničující leukémií, musel jsem se spokojit s tím, že nejde všechno. Není to ani tak kapitulace, jako reálné uvědomění si vlastních možností. Ty ale ještě stále spatřuji nadějně – i když už nejde všechno.“

Patří psaní knih k plnění vašich snů?

„Dost nečekaně ano. Psaním, tedy hudební publicistikou, jsem se živil od svých devatenácti let, ale v pětadvaceti přešel k hudbě. Ta nás v emigraci neuživila, deset let jsem byl zapojen do vyvíjení a prodeje počítačového softwaru a hardwaru, v podstatě velmi šťastně a produktivně, ale hudba, na kterou nezbyla ani minuta, mi strašně chyběla. Vrátil jsem se k ní, jenže pokud člověk nevystupuje na koncertech, není mladý a neumí se komerčně prosadit včetně právě i hudbou samou, tedy komerčně úspěšnou, tak má mizivou šanci. To, že třeba v mém případě už vlastně nemá odbyt, i když jsem napsal celou řadu písní a na stará kolena je i sám zpívám, posouvá celou aktivitu do sféry koníčka. Naproti tomu fakt, že mé literární výtvory mají okamžitý ohlas, člověka zpětně inspiruje a píše o to raději. Tyto odpovědi jsem nicméně spěšně napsal, když jsem si odskočil z hudebního studia…“