Čas jen pro mě

Když přejde zamilovanost...

Když jsme zamilovaní, vidíme partnera v ideálním světle. Rozdíly mezi námi přehlížíme, nebo je vnímáme coby užitečné. Podvědomě totiž očekáváme, že partner/ka vyváží naše slabé stránky, abychom společně vytvořili funkční celek. Jeho jiný způsob myšlení i chování můžeme dokonce vnímat jako velkou inspiraci.

Jenže jakmile zamilovanost přestane zkreslovat naše vnímání a myšlení, začnou nám partnerovy původně atraktivní vlastnosti vadit. Co s tím? A kde se „stala chyba“?

Zamilovanost po nějaké době pomine a přichází každodenní soužití a s ní spousta situací, na které máme jiný názor nebo se zachováme zcela protichůdně. Proto je normální, že nám na partnerovi něco vadí. Jak mu to ale sdělit?

„Můžeme si stěžovat na určité partnerovo chování, vyjádřit své pocity a potřeby, ale neměli bychom útočit na jeho osobnost či charakter. Místo „Jsi normální?“ řekněme spíš „Je mi nepříjemné (rozzlobilo mě apod.), že (jsi něco udělal/neudělal), a chci tě poprosit, abys…“,“ popisuje pár možností psycholožka Šárka Miková, autorka teorie osobnosti nazvané Teorie typů. „Můžeme také uvést důvod, proč je to pro nás problém nebo jaké důsledky pro nás partnerovo chování mělo. Určitě bychom se měli vyhnout větám začínajícím frázemi „ty vždycky” nebo „ty nikdy“.“

Co by vás ještě mohlo zajímat

5 tipů, jak si užít Valentýna, i když nejste v páru

Proč si lezeme na nervy? 

Chování, které nám na partnerovi či partnerce vadí, může mít důvod v jeho odlišném typu osobnosti. A přestože všichni podepíšeme, že každý je jedinečný, ve skutečnosti očekáváme, že to, co vyhovuje nám, bude i ostatním. Jenže jsme se narodili s různými vrozenými potřebami, a proto jsme různé osobnosti.

Podle osobnostní typologie C. G. Junga je spojujeme do 4 skupin, tzv. typů temperamentu. Definujeme je vrozenými potřebami, které ukazují, k čemu přirozeně tíhneme, co nás motivuje. Určit typ temperamentu si můžete zde.

Co by vás ještě mohlo zajímat

Konfliktům můžete předejít vhodně zvolenou komunikací

Čtyři typy

Když chcete dát někomu zpětnou vazbu na jeho chování, zohledněte typ jeho temperamentu. Jak na to?

„Zkusím a uvidím!“ Vrozené potřeby: AKCE TEĎ A TADY, SVOBODA, OKAMŽITÝ DOPAD

• Nápad chceme realizovat, ne spekulovat „co by, kdyby“. Nechceme váhat, ale prostě to zkusit a potom opravit, když to nebude ok.
• Nejlépe se poučíme z vlastních chyb. Přirozeně neseme důsledky vlastních činů a příp. to zkusíme jinak.
• Neúspěch nás neodrazuje. Může nás ale odrazovat vaše reakce na náš neúspěch. Vaše výčitky či nepochopení našeho přirozeného způsobu reagování „pokus – omyl“. Může nám to být líto a můžeme se postupně přestat snažit. Nebo nás to naštve a půjdeme do opozice. Nebo něco uděláme za vašimi zády.
• Nementorujte. O chybách víme a sami se z nich poučíme. Nemusíte nám říkat, že jsme si „nabili hubu“. Když nám říkáte, jak jinak jsme to měli udělat, my vás stejně nebereme moc vážně a vypínáme. My jsme totiž reagovali na situaci, tedy tak, jak nejlépe jsme v dané chvíli mohli.

 „Udržíme věci v chodu.“ Vrozené potřeby: STABILITA, PŘEDVÍDATELNOST, SPOLEHLIVOST

• Úkol chceme splnit, a to co nejlépe. Proto chceme vědět, co se po nás chce.
• Potřebujeme upřesnit zadání. Místo „nakresli cokoliv“ alespoň „nakresli cokoliv, co je v bytě“. Co když totiž nakreslím kolo a vůbec jsem ho kreslit neměl! Vynaložil jsem zbytečně úsilí a teď musím dělat něco jiného.
• Když jsme úkol odevzdali, potřebujeme potvrdit, že je to to, co jste po nás chtěli, abychom to mohli uzavřít.
• Chceme taky zhodnocení, jak jsme to udělali. Nevadí nám kritika konkrétní věci s potenciálem udělat to lépe. Rádi zapracujeme opravy. A nevadí nám, když nás postrčíte správným směrem.
• Pozor, bereme věci vážně a doslova – takže ironie a fórky do zpětné vazby nepatří. Mluvte přesně, konkrétně, přímo k věci. Nenaznačujte!

 „Chci být sám sebou, ale nebýt sám“ Vrozené potřeby: HLUBŠÍ SMYSL, JEDINEČNOST, HARMONIE

• V tom, co děláme, musíme vidět smysl. Tím je pro nás pomáhat druhým a zlepšovat vztahy a společnost.
• V zadáních potřebujeme tvůrčí volnost, jít vlastní cestou, ale zároveň cítit, že rozumíte našim záměrům a chápete naše pocity a nápady.
• Potřebujeme oceňovat za to, že jsme, a nemusíme to dokazovat nějakými výkony. Bereme to tak, že každý je v něčem úžasný a chceme tak být druhými i vnímáni.
• Kritiku vnímáme jako potvrzení vlastní nedokonalosti a spojujeme si ji s tím, že se tím naruší naše vztahy. A to i tehdy, když je to kritika věcná.
• Rádi bychom, kdybyste byli max. upřímní a otevření, ale přitom milí a laskaví. Z vaší neverbální komunikace (mimiky, gest, tónu hlasu) si totiž snadno domyslíme, jak to myslíte. A zpravidla si to bereme osobně.

 „Všechno se dá zlepšit“ Vrozené potřeby: ROZUMĚT A PROVĚŘOVAT, KOMPETENTNOST, ZDOKONALOVÁNÍ

• Věci se zlepší, když jim člověk porozumí, pak má teprve smysl hledat řešení. Takže šetříme čas tím, že si věc dobře rozmyslíme a najdeme vlastní způsob.
• Nechceme dělat to, co nedává smysl – nemá to logiku a nikam mě to neposune.
• Nemáme rádi servilitu a citově zabarvenou zpětnou vazbu.
• Oceňujte naše schopnosti a promyšlenost našich řešení, ale říkejte to jasně, stručně a bez emocí. Vyjádřete podstatu a nezacházejte do zbytečných detailů.
• Kritiku nepotřebujeme, máme v sobě vlastního vnitřního kritika. Chybu vnímáme a štve nás, že jsme na to nepřišli sami. Možná se tváříme nepřívětivě – ale to se nezlobíme na vás, nýbrž sami na sebe.
• Když kritika zazní, měla by být od kompetentních lidí a dostatečně podložená argumenty. Neraďte nám ale, jak to máme dělat lépe. Chceme na to přijít sami.

Co by vás ještě mohlo zajímat

Krize ve vztahu: Jak poznat, jestli to má ještě smysl?

Vztahy narušuje i neschopnost zpětnou vazbu přijmout

Možná si říkáte, že je pro vás těžké kritiku přijímat, i když druhý výše uvedené zohlední. Že vám jakékoliv poukázání na chybu brnká na struny vaší sebehodnoty, kterou narušila výchova nebo negativní zkušenosti. Přesto se můžete snažit přijímat zpětnou vazbu otevřeně a s pokorou. Může vám pomoci ve vašem osobním rozvoji i zlepšování vztahů. Jak tedy přijímat zpětnou vazbu?

Buďte na příjmu a snažte se nesklouznout do obranného postoje, tzn. navenek, ale ani vnitřně se vůči tomu, co vám druzí říkají, nevymezujte. Jen dobře poslouchejte a snažte se co nejlépe porozumět. Poté poděkujte a přestaňte mluvit. Především nevysvětlujte své chování a nesnažte se korigovat jeho „dezinterpretace“.

Myslete na to, že to, jak vaše chování lidi vnímají, není objektivní hodnocení vaše osoby, ale to, jak na určitého člověka působíte. Nakonec se zeptejte, co byste měli dělat jinak, co by lépe fungovalo. Přemýšlejte nad tím, co se dozvíte. Pokuste se pak hledat způsoby, co byste mohli příště udělat lépe.