Čas jen pro mě

Nejdřív byl „jen“ zloděj. Jako převaděč pomáhal za úplatu převádět lidi, většinou ženy, z východu na západ. Měl k tomu ideální podmínky, protože pracoval u pohraniční stráže v Dolním Sasku, v tehdejším západním Německu.

Malý pašerák zboží

Rudolf Pleil se narodil 7. července 1924 v Bärensteinu, v německé části Krušných hor. Když se k moci dostal fašistický režim, Rudolfův otec byl jako komunista na nějakou dobu zatčen, pak raději přestěhoval rodinu do nedalekého Československa, do Vejprt. 

Rodiče i starší sestra nemohli sehnat práci, Rudolf se už jako školák zapojil do pašování zboží, aby domů přinesl nějaké peníze.

V patnácti odešel z domova a nastoupil do učení k řezníkovi. Dlouho tam ale nezůstal. Nechal se najmout jako strojník na obchodní loď plující do Jižní Ameriky.

Z armády musel odejít

Během druhé světové války sloužil u námořnictva, ale za drobné krádeže strávil rok ve vězení. Vzhledem k častým epileptickým záchvatům byl nakonec z armády propuštěn. Někdy v té době se stal otcem nemanželského dítěte, které si ale vzala do péče jeho sestra.

Chvíli se živil jako číšník, pak se stal kuchařem v pracovním táboře. Tam ho prý sexuálně uspokojoval pohled na trpící ženy. Před koncem války se vrátil do rodné vesnice jako pomocný policista. Tehdy zabil a okradl sovětského vojáka – a vraždění se mu zalíbilo.

Převaděč uprchlíků

Přestěhoval se na západ Německa do města Zorge. Oženil se, ale manželský život ho neuspokojoval, tak začal sexuálně napadat mladé ženy. Později přiznal, že během této doby spáchal první vraždy. Důkazy ale chybějí.

„Každý má nějaké hobby. Někdo vyrábí píšťalky, já dávám přednost zabíjení lidí.“

Jako pracovník pohraniční stráže si nechával platit za pomoc při přechodu z východního do západního Německa. Za pomoci dvou kompliců, Karla Hofmanna a Konrada Schüßlera, znásilnil a zavraždil nejméně 12 žen. Nacházel zvláštní uspokojení v jejich týrání.

První obětí byla Eva Mieheová, kterou Pleil znásilnil a pak jí sekerou prorazil lebku.

Ucházel se o místo kata

Osudným se mu stala loupežná vražda hamburského podnikatele Hermanna Bennena, jehož rozřezané tělo bylo nalezeno v Zorgbebachu. Stopy vedly k Pleilovi. Byl odsouzen k dvanácti letům vězení za zabití. Tam se ucházel o místo kata.

Ve své žádosti se Pleil pochlubil, že má zkušenosti se zabíjením. Popsal místo, kde schoval těla dvou žen – v nedaleké studni. Teprve když tam byly skutečně nalezeny lidské ostatky, policie se na něj zaměřila.

Vraždy ho sexuálně uspokojovaly

Podařilo se nalézt i svědka – Lydia Smidtová jako jediná přežila vražedný útok a Pleila bezpečně poznala. Navíc popsala, jak ji udeřil, a ona raději předstírala smrt, aby se zachránila. Pleil ji mezitím brutálně znásilnil.

Rudolf Pleil. (zdroj: murderpedia.org)

U soudu Pleil hrdě popsal své činy. Usmíval se a tvrdil, že spáchal 40 vražd. Rozhodně popřel, že šlo o loupežné vraždy. Uvedl, že „...vraždy byly z důvodu jeho sexuálního uspokojení“. „Se všemi těmi ženami jsem se dobře pobavil,“ dodal. Novináři mu dali přezdívku „mistr smrti“.

„Podceňujete mě, jsem největší německý zabiják. Jsem lepší než ti ostatní doma nebo v zahraničí.“

V průběhu soudního jednání se stále dožadoval, aby byl souzen i za vraždy obětí, jejichž pozůstatky se nikdy nenašly.

Stejně jako jeho dva komplici byl Pleil odsouzen k doživotnímu vězení. Tam napsal vzpomínky s názvem „Mein Kampf“ (!). Podepsal se jako „Rudolf Pleil, obchodník se smrtí v důchodu“. Zemřel v roce 1958, kdy se oběsil ve své cele.