Čas jen pro mě

Oslava kamarádčiných narozenin

Za všechno mohla moje kamarádka Inka a oslava jejích pětadvacátých narozenin. Mně bylo tehdy osmadvacet a byla jsem přesvědčená, že umím pít s noblesou. Dvě skleničky vína, dostatek vody a nejpozději o půlnoci domů. Takový byl plán.

„Dneska to rozjedeme!“ oznámila Inka hned u dveří a vrazila mi do ruky skleničku s něčím růžovým. – „Co v tom je?“ – „Ovoce.“

To byla pravda. Plaval tam jeden osamělý malinový list. Zbytek tvořil rum, vodka a cosi, co se zřejmě používalo k odlakování nehtů.

Co by vás ještě mohlo zajímat

Příběh Marcely (45): Spletla jsem si vlak. Naštěstí!

Byla jsem hooodně veselá

Po druhé skleničce jsem všem vyprávěla, že bych se měla živit zpěvem. Po třetí jsem svůj talent předvedla. Dodnes doufám, že tehdy ještě nikdo nevlastnil telefon s kvalitním fotoaparátem.

Kolem půlnoci dorazila další skupina hostů a s nimi vysoký tmavovlasý muž v bílé košili. Představili mi ho jako Kamila. Podala jsem mu ruku a řekla: „Já jsem Magdalena, ale můžete mi říkat osudová žena.“ – „Kamil,“ odpověděl. „Ale zatím mi můžete říkat Kamil.“

Pak už si pamatuji jen útržky. Tančila jsem s pokojovou palmou, hledala kabelku, kterou jsem měla na rameni, a vysvětlovala Kamilovi, že muži narození v listopadu bývají citově komplikovaní.

Probuzení v cizí kuchyni

Ráno jsem otevřela oči v neznámé kuchyni. Ležela jsem na zemi, hlavu pod židlí a přes obličej měla přehozenou mokrou utěrku.

„Pomoc!“ zachraptěla jsem. Ve dveřích se objevil Kamil s hrnkem kávy. – „Dobré ráno, osudová ženo.“ – „Kde jsem? A proč mám na hlavě hadr?“ – „Jste u mě. Inka vás odmítla pustit do taxíku, protože jste chtěla řidiči zazpívat árii. Přivezl jsem vás sem, udělalo se vám špatně a sama jste si dala na čelo utěrku. Tvrdila jste, že je to rodinná léčebná metoda.“

Chtěla jsem zemřít. Pokud možno okamžitě a beze svědků.

Co by vás ještě mohlo zajímat

Příběh Kamily (35): Jak rozbít světlomet kafem

Připravil snídani

Kamil mi však uvařil čaj, připravil topinky a ani jednou se mi nesmál. Tedy alespoň ne nahlas. Když mě odvážel domů, zeptal se: „Nezašla byste někdy na kávu? Tentokrát bez té růžové směsi.“ – Souhlasila jsem. Zřejmě jsem stále měla v krvi zbytky odvahy.

Dnes jsme spolu čtrnáct let, máme dvě děti a Inka při každém výročí připomíná, že bez jejího narozeninového koktejlu bychom se nikdy nedali dohromady.

Kamil zase tvrdí, že se do mě zamiloval hned, jak mě uviděl spát pod stolem s utěrkou na hlavě. „Vypadala jsi tak bezbranně,“ říká.

Já si ale myslím, že ho okouzlil můj zpěv. Jen nemá odvahu to přiznat.