
Příběh Ivy (50): Duch na naší chalupě
Hned první léto naši uspořádali „rodinnou brigádu“, protože do chalupy zatékalo a bylo třeba udělat novou střechu, pod níž plánovali vybudovat podkrovní ložnice. Dorazili oba dědové a strejda Jaromír, bratranec mámy. Toho jsem měla moc ráda, protože byl neuvěřitelný vtipálek, a nikdy člověk nevěděl, co myslí vážně.
Duchové přece neexistují!
„Víš, Ivčo, že na půdě bydlí duch?“ vážně se mě zeptal po večeři, když všichni seděli po náročné práci u stolu a tak trochu popíjeli. – „Duchové přece neexistují, strejdo,“ odpověděla jsem s vážností svých šesti let. – „To nikdy nemůžeš vědět,“ zamyšleně mi řekl Jaromír. „Já jsem toho vašeho dneska viděl.“ – „A mohla bych ho vidět taky? Strejdo, strejdo, kde ho najdu?“ poskakovala jsem kolem jeho židle. – „To není jen tak, ten duch se musí chtít ukázat sám.“
„No tak, Jaromíre, už ji neděs,“ zasáhla máma. „A ty, Ivi, umýt a na kutě.“
Domek byl tehdy malý, jen kuchyň a pokojík. V něm jsem spala s rodiči a v kuchyni na nafukovacích lehátkách dědové a strýc Jaromír. Byla teplá srpnová noc a Jaromír, který měl trochu „těžší“ spánek po večerním posezení, si vynesl lehátko ven.
Ježíšmarjá, duch...
Krátce po půlnoci všechny vzbudil Jaromírův křik. „Ježíšmarjá, to snad není pravda… Duch!!! Je tu duch… Já ho vidím…!!!“
Dědové, táta i máma vyběhli ven, já jsem rozespale vykoukla z okna. Venku před chalupou stál vyděšený strejda Jaromír a třásl se jako osika. „Tady byl, tady…,“ mával rukou a ukazoval k nedalekému lesu. „Takovej malej kluk… Díval se na mě a pak se úplně rozplynul…“ blekotal Jaromír.
„Hele, Jaromírku, trochu jsi přebral a něco se ti zdálo,“ zabručel děda Josef. „Jdeme spát, zítra máme ještě dost práce.“
Byl to takový malý kluk
Když dědové a Jaromír odjeli, ještě nějakou dobu jsme se všichni smáli příběhu o duchovi. Uplynulo pár let a na ducha jsme zapomněli.
Až jednou se táta vypravil do místní hospody na jedno a zůstal minimálně na tři. Tedy aspoň tak to říkal. Cestou domů měl trochu přebráno. K chalupě dorazil kolem půlnoci a najednou začal křičet: „Holky, Jaromír měl pravdu! Je tu… viděl jsem ho… toho ducha!“
Máma rozčíleně vyšla před chalupu a zasyčela: „Honzo, nekřič, vzbudíš Ivu.“ – „Ale já nelžu, Haničko, byl tam. Takový malý kluk!“
To už jsem byla vzhůru a vyběhla ven: „Tati, tati, tys viděl toho ducha jako strejda Jaromír?“ – „Viděl, Ivuško, viděl. Vypadal přesně tak, jak říkal Jaromír!“
„Jděte už oba spát,“ zavelela máma. „Vymýšlíš si tu pěkné hlouposti,“ obrátila se na tátu. „Akorát z toho Ivuška nebude spát.“
Kde je pravda?
Další týden jsme přijeli až v sobotu v podvečer a táta trval na tom, že zajdeme do hospody na večeři. Právě jsme do sebe soukali tlačenku s cibulí, když si k nám přisel místní štamgast Pepa. „Slyšel jsem, že jsi viděl toho ducha?“ obrátil se na tátu. Máma jen zakoulela očima. Tenhle směr konverzace se jí moc nelíbil.
„Ta vaše chalupa je totiž začarovaná,“ pokračoval k nelibosti mámy Pepa. „Údajně tam bydlel myslivec, který v opilosti omylem zastřelil malého kluka, co tam pytlačil. Jeho máma pak myslivce proklela, že se tam bude dítě zjevovat a bude ho strašit ve snech, když bude opilý. Myslivec se z toho zbláznil a zastřelil se. No a ten kluk se prý zjevuje pokaždé, když se na chalupě nebo v jejím okolí někdo opije…“
Tak nevím, co je na tom pravdy. Já jsem toho ducha nikdy neviděla. Ale můj muž, když k nám poprvé přijel a trochu večer „poseděl“ s tátou, mě ráno přesvědčoval, že kolem něj běhal duch.
Já na duchy nevěřím, ale co když tam ten „náš“ opravdu straší?
Čtete rádi skutečné příběhy ze života? Znáte i vy zajímavý příběh, který chcete sdílet s ostatními? Pište na redakce@casjenprome.cz. Za každý zajímavý námět, který zpracujeme a uveřejníme, pošleme knihu jako dárek!
Zaujal vás tento článek? Pokud chcete mít jistotu, že vám žádný další neunikne, sledujte nás na Facebooku!
Další články z rubriky

Příběh Zdeny (59): Tragédie, která rozbila naše životy
Autor: podle příběhu Zdeny Š. napsala Alžběta Morávková, Datum: 26. 6. 2022 0:05„Sedím v křesle a prohlížím si staré album,“ začíná svůj dopis do redakce naše čtenářka Zdena. „Na…

Příběh Petry (52): Mám ho vzít zpátky?
Autor: podle příběhu Petry B. napsala Alžběta Morávková, Datum: 25. 6. 2022 0:05Staré přísloví říká, že nelze dvakrát vstoupit do stejné řeky. Je to pravda, nebo jen okřídlený…

Příběh Katky (48): Domácí násilí zůstalo dlouho skryté
Autor: podle příběhu Kateřiny V. napsala Alžběta Morávková, Datum: 18. 6. 2022 0:05Domácí násilí má většina z nás stále spojené s „problematickými“ lidmi. Nechceme si přiznat, že k…

Příběh Petra (56): Nebát se navštívit lékaře. To je má rada pro všechny, kteří mají problémy s dýcháním
Autor: podle příběhu Petra J. napsala Alžběta Morávková, Datum: 12. 6. 2022 0:05V době, kdy stále kolísají počty nakažených virem COVID-19, můžeme problémy s dýcháním snadno…

Příběh Jolany (43): Nevím, kdo je otec mého dítěte
Autor: podle příběhu Jolany L. napsala Alžběta Morávková, Datum: 11. 6. 2022 0:05Většina dívek si představuje, jak potká toho pravého prince na bílém koni. Lásku korunuje krásná…

Příběh Hanky: (52) Poklad na cizí zahradě
Autor: podle příběhu Hany W. napsala Alžběta Morávková, Datum: 29. 5. 2022 0:05Měla babička pravdu o zakopaných špercích na zahradě pod hruškou? Nebo šlo jen o výmysl popletené…

Příběh Jaroslavy (73): Z banální virózy se vyklubala zákeřná nemoc
Autor: podle příběhu Jaroslavy M. napsala Alžběta Morávková, Datum: 28. 5. 2022 0:05Chronická obstrukční plicní nemoc (CHOPN) je onemocnění, které ovlivňuje život pacienta na…

Příběh Ireny (43): Život s gamblerem
Autor: podle příběhu Ireny P. napsala Alžběta Morávková, Datum: 22. 5. 2022 8:00Padnout až na dno a pak se odrazit je těžké. Nejhorší však je stáhnout s sebou ty nejbližší, kteří…
Komentáře