Čas jen pro mě

Na gymnázium jsem nechtěla

Nikdy jsem se necítila dost dobrá. Tedy aspoň pro rodiče Možná to začalo už tehdy, když mi bylo patnáct a máma s tátou mi oznámili, že přihlášku na gymnázium vyplnili za mě. „Ty přece nechceš zůstat bez maturity, Šárko,“ řekla máma tehdy s úsměvem, který se nedal odmítnout. – „Já bych ale radši šla na aranžérku,“ pípla jsem. – Táta se zasmál. „Aranžérka? To se budeš celý život hrabat v látkách a květinách? Ne, ty máš přece na víc.“

Pamatuju si, jak jsem seděla v kuchyni, poslouchala tikot hodin a v ruce svírala katalog středních škol. Na jedné stránce byl obrázek dívky, která aranžovala výlohu – světla, barvy, kompozice. Byla to chvíle, kdy jsem poprvé věděla, co chci dělat. A také chvíle, kdy jsem poprvé pochopila, že rodiče to nikdy nepochopí.

Brácha, Pavel, už tehdy zářil. Každé jeho vysvědčení se oslavovalo dortem, zatímco já jsem za „pouhou dvojku z matematiky“ dostávala kázání o ambicích. Máma mi jednou řekla: „Ty jsi šikovná, Šárko, ale to nestačí. Lidi bez titulu zůstanou vždycky pod námi.“

Mohlo by se vám líbit

Scarlett Vandermeerová studuje na Stanfordu a soustředí se jen na to, aby se dostala na medicínu a zotavila se ze zranění, které jí málem ukončilo kariéru skokanky do vody. Na vztahy nemá čas – alespoň si to říká. Lukas Blomqvist, kapitán plaveckého týmu, mistr světa a hvězda všech vodních sportů, se vyžívá v disciplíně. Právě tak získává zlaté medaile a překonává rekordy – díky naprostému soustředění při každém záběru. Na první pohled nemají Lukas a Scarlett nic společného. Dokud nevypluje na povrch jedno dobře střežené tajemství. Rozhodnou se vzájemně si vypomoct, ale z dočasného nezávazného románku se začne stávat něco, s čím si ani jeden neví rady. (Vydává nakladatelství Ikar.)

Vzala jsem si truhláře

A tak jsem si svůj titul nahradila jiným – titul klidu. Naučila jsem se tvořit, pracovat rukama, a když jsem si později dodělala maturitu, udělala jsem to kvůli sobě, ne kvůli nim.

Na výstavě nábytku jsem potkala Petra. Truhlář. Zručný, tichý, se smyslem pro detail. Smál se mým návrhům a pak mi postavil police přesně podle mého nákresu. „Takhle si představuju spolupráci,“ řekl a já věděla, že s ním chci spolupracovat celý život.

Vzali jsme se, postavili si dům a otevřeli malý ateliér. Děti vyrůstaly mezi barvami, dřevem a smíchem. Rodiče je viděli jen výjimečně. „Nelíbí se mi, v jakém prostředí vyrůstají,“ řekla máma jednou do telefonu, jako by mluvila o nějaké nemocné rodině.

Léta jsem se snažila je přesvědčit, že i beze zkoušek z anatomie a diplomů z fakulty můžu být šťastná. Ale oni nechtěli slyšet. Až do dne, kdy mi přišel dopis.

Co by vás ještě mohlo zajímat

Příběh Nikoly (40): Máme čtyři dcery a manžel chce ještě syna

Život sama podle sebe

Pavel mi psal, že táta je vážně nemocný. Po tolika letech jsem váhala – a přece jsem jela.

Táta ležel bledý v nemocnici, připojený na přístroje. Když mě uviděl, oči se mu zvláštně rozzářily.

„Ty jsi to nevzdala,“ zašeptal. – „Ne,“ odpověděla jsem, „a víš, tati, jsem šťastná.“ – Usmál se. „Tak to je dobře, holčičko.“

V tu chvíli jsem cítila, že všechna ta léta vzdoru, bolesti a mlčení konečně měla smysl. Nepotřebovala jsem jejich uznání. Jen vědomí, že jsem zůstala sama sebou.

A když jsem pak večer doma navrhovala novou výlohu, s dcerou po boku, která mi s nadšením podávala stuhy, došlo mi, že jsem vytvořila něco, co žádný titul nikdy nenahradí — život podle sebe. Třeba to časem pochopí i máma.