Čas jen pro mě

„Sakra,“ ulevila jsem si. Zase jsem si zalila šálek kávy studenou vodou. Vylila jsem tu blátivou břečku do záchodu, znova zapnula rychlovarnou konvici a… ani ťuk. Pustila jsem televizi – ticho a tma jako v hrobě. Chtěla jsem rozsvítit…NIC. „Hergot!“ zaťala jsem bezmocně pěst, a počítala v duchu do deseti. Tohle se stalo už pokolikáté, zrovna když odjel syn na služební cestu. Jsem bez proudu.

Synovy úhybné pohledy

Vyšla jsem do patra našeho domku, kde bydlí ‚mladí‘. Zaklepala jsem. „Hano, jde vám,“ hledala jsem snachu očima, „elektrika,“ poslední slovo už jsem spolkla. Stála v koupelně a fénovala si vlasy. „Babi, zase máš nějaký problém?“ otočila se na mě a pokrčila rameny. Tehdy poprvé jsem si naivně myslela: „Ona se v jističích vyzná stejně jako já. Tak holt budu mít k večeři vodu s chlebem a před spaním ‚černou hodinku‘.“ Sešla jsem zpátky k sobě dolů.

Už dávno mě nemrzelo, že mě snacha nepozvala k sobě. My dvě si prostě nesedneme. Připadám si ‚u nich‘ vždycky jako jogín sedící na hřebících. Ale hlavně, že je s ní můj syn šťastný. No, šťastný? Tomáš se v poslední době dost změnil. Se shora jsou slyšet ostré výměny názorů, po nichž se mi Tom nápadně vyhýbá očima.

Mám dvě vnoučata

Přitom, když si Hanu před osmnácti lety přivedl domů, bylo všechno úplně jinak. Hana měla roční holčičku z předchozího nevydařeného vztahu. (Stane se.) Přijali jsme ji i malou Štěpánku s otevřenou náručí, a když přišel na svět malý Tobiášek, byla jsem tou nejšťastnější babičkou dvou vnoučátek na světě. Hlídala jsem je, vařila, pletla jim svetry, a aby mohli mladí v klidu pracovat, nastoupila jsem do předčasného důchodu.

První černý mrak

Bylo to jako blesk z čistého nebe. Manžel si nedal říct. Nahazoval novou omítku. Sám. „Barák jsme postavili před čtyřiceti lety vlastníma ruka, nebude mi do něj šťourat někdo cizí,“ bručel, když jsem hučela, aby si zjednal pomoc. „Ano, tehdy stál kočárek s Tomáškem před lešením, a my dva mladí nadšenci lepili jednu cihlu za druhou,“ zasnila jsem se.

A najednou bác. Infarkt. Za měsíc jsem byla vdova.

Udělala jsem někde chybu?

Dlouho jsem se z toho šoku vzpamatovávala. Ale naštěstí jsem nezůstala tak úplně sama. Byla jsem přece obklopena synovou rodinou. Marně přemýšlím, kde se pak stala chyba, nebo kde jsem překročila ten bludný kámen, který jako by mě přivedl někam úplně jinam.

„Babi,“ začala Hana, když jsem k nim ještě chodila na ‚pokec‘, „řekli jsme si s Tomem.“ – „Ehm, Hani, nech to na jindy,“ držel ji za rameno syn. – „Ale…, ale proč chodit kolem horké kaše. Nač to oddalovat,“ ucuknula mu, „řekni jí to sám.“

Přepiš dům na nás

„Tak, hmm, mami,“ lezlo to z něj jako z chlupaté deky, „víš, chtěli bychom nechat vyměnit okna.“ – „No fajn,“ oddychla jsem si, „s tím jsme přece s tátou taky počítali.“ – „No a při té příležitosti si myslíme (očividně spíš Hana si myslí), že bys mohla dům přepsat na nás,“ oddychl si, že už to konečně vyslovil. Nejdřív jsem se usmála: „Snad mě taky nepohřbíváte? Nebojte, komu jinému nakonec padne do klína.“ – „Jasně, mami, ale plánujeme tu nějaké změny.“ – „Sem s nimi,“ kousla jsem do jednoho z chlebíčků, které jsem dole připravila a přinesla jim.

Kadeřnický salon

„Asi takhle,“ spustila Hana, „Štěpánka s Tobíkem se tísní v jednom pokoji a dole…,“ významně se na mě podívala, „dole máš místa, teď když děda...“ – „Něco na tom bude,“ přikývla jsem, „popřemýšlím o tom.“

Svým způsobem měli pravdu. O dům se budou starat oni, a mně jeden pokoj s kuchyní a příslušenstvím dole bohatě stačí. Hana ke mně byla úplně medová. Slyšela mě, jak mluvím o převodu domu do mobilu s právničkou. A pak jsem na zahradě zaslechla Štěpánku, jak básní kamarádce, že si dole v přízemí otevřou s mámou kadeřnictví. (Dodělávala učňák a plánovala.) „Štěpánko, nemaluješ si to moc dopředu?“ bafla jsem na ni se za rohu. Cukla sebou: „Ne, ne, mamka to chce udělat pro sebe a já nastoupím u ní. Babi, můj pokojíček padl. Budeme mít rodinný podnik.“ – „Hm, to budu mít jako zákaznice v kuchyni?“ – „Babi, to neřeš.“

Domov důchodců – už teď?

Ještě ten večer jsem vyběhla nahoru. „Babi,“ nadechla se Hana, „Štěpka má pravdu.“ – „A j… já?“ zakoktala jsem se. – „Byla jsem omrknout důchoďák,“ pokračovala Hana, „mají místo a můžeš si tam vzít vlastní nábytek. Budeš se tam cítit jako doma.“ – „Aha,“ vyschlo mi v krku a nebyla jsem schopna dalšího slova.

K právničce jsem jela s Tobiášem. Připravenou smlouvu o přepsání domu na syna jsem zrušila a v nové závěti jsem ho darovala pouze vnukovi.

Tlak na mě se stupňuje

A od té doby se doma dějí podivné věci. Tu vypadne proud, podivně vždy jen okruh v přízemí. Jindy vypnou vodu nebo blafne a netopí kotel, a jako na potvoru zrovna, když mladí odjedou na víkend pryč. Vím, že to jsou naschvály. Se synem jsem to už mnohokrát probírala. Je jako ve dvou ohních. Tlačím na něj já i jeho žena.