Čas jen pro mě

To je jediný obrázek, který mi v mysli zůstal z kojeňáku. Na dětský domov si už pamatuji víc a vybavuji si povlečení se srdíčky, tetu Zuzanu, kterou jsem si oblíbila, a ve svých snech si představovala, že ona je moje maminka. Realita byla prozaičtější.

Z kojeňáku do děcáku

Matka mě dala do kojeňáku ve třech měsících. Byla moc mladá, sedmnáct, neuměla se o mě postarat. Neměla nikoho, sama vyrostla v dětském domově a situace se jen opakovala. Asi bych měla šanci na adopci, jenže máma takzvaně „projevovala zájem“ – posílala mi pohledy k narozeninám, k svátku a k Vánocům. Dárky nikdy žádné.

Podívat se za mnou nepřišla. Čekala jsem každou neděli u plotu a vyhlížela, jestli přijde. Místo ní přišlo parte. Tety mi později řekly, že spáchala sebevraždu. Nikdy jsem tak neměla možnost se s ní potkat a zeptat se jí třeba na to, kdo byl můj táta.

Osamělá na internátě

Když mě přijali na zdrávku do okresního města, byla jsem šťastná! Nastěhovala jsem se na internát a jednou za měsíc jezdila „domů“ do domova. Jiný domov jsem neměla a neznala. Zbylé víkendy jsem trávila na internátě sama, když vyšlo kapesné, zašla jsem si třeba do cukrárny! To byl pro mě vrchol blaženosti!

„Co tu děláš, Miluško, tak sama?“ Leknutím jsem sebou trhla a otočila se. V cukrárně si vyzvedávala velký dort naše kuchařka ze školní jídelny. „Nojo, že mi to hned nedošlo,“ plácla se po čele. „Vždyť ty nemáš, holka, kam jít! Pojď se mnou na chvíli k nám.“ – „Ale to přece nejde,“ pokusila jsem se protestovat. – „A proč by to nešlo? Jen pojď, zvu tě na čaj.“

Setkání s velkou rodinou

Tak jsem vstoupila do Jaruščiny domácnosti. Nikdy jsem nic podobného nezažila. Mluvili jeden přes druhého – Jaruška, její manžel Mirek, dva školou povinní synové Petr a Pavel, a taky babička a děda a další příbuzní.

Dort byl pro Mirka, zrovna slavil čtyřicátiny. Nejdřív jsem si připadala trapně, že tam nepatřím a že ruším, ale byli všichni tak milí a bezprostřední, že jsem si tuhle rodinu okamžitě zamilovala! Vůbec jim nepřišlo divné, že Jaruška si domů neplánovaně přivedla holku z intru.

„Tady máš pár chlebíčků a kousek dortu, Miluško, vem si to na intr, vždyť jsi taková vychrtlá, určitě pořádně nejíš,“ rázně řekla Jaruška a přidala ještě řízek. „To máš na zítra ke svačině.“ Přes mé protesty Jaruška každý den vyběhla z kuchyně, když jsem přicházela do školy, a do ruky mi dala svačinu. „Mažu chleby klukům, tak jeden navíc mě neporazí,“ usmála se.

Krásný „obyčejný“ život

Víkendy, které jsem nejezdila do domova, jsem byla pokaždé pozvána k Jarušce. „Chtěla jsem holku a mám ty dva kluky. Pořád lítají s Mirkem někde po hřišti,“ láteřila na oko. Já jsem si užívala, že mohu s Jaruškou trávit víkend doma. S ní jsem vařila a pekla, pomáhala jí na zahrádce. Moc mě ten „obyčejný“ život bavil.

Měla jsem strach, že na mě budou kluci žárlit, ale chovali se ke mně jako ke starší kamarádce. Jaruška s Mirkem mě brali na výlety, slavila jsem s nimi Vánoce i všechny narozeniny a svátky celé jejich velké rodiny. A dodnes vzpomínám na první společnou dovolenou v kempu na Balatonu!

Nečekané překvapení

„Připravili jsme ti tady z toho kumbálu pokojíček,“ řekla jednu sobotu Jaruška. „Mužský tam měli nepořádek, aspoň to uklidili. Nebudeš přece pořád spát v obýváku na gauči. A ti raubíři by tě rušili.“ Otevřela dveře a já jsem uviděla ten nejkrásnější pokojíček na světě!

„Je to taková nudle, ale na přespání to stačí, a když jsi u nás, budeš mít aspoň soukromí.“ Zůstala jsem stát jako přimrazená a údivem jsem úplně oněměla. Prvně v životě jsem měla vlastní pokoj! Jen pro mě! 

Vyhrkly mi slzy. „Děkuju, děkuju, mami… tedy paní Jaruško.“ Teď se pro změnu rozplakala Jaruška a kluci posmrkávali. „Víš, co? Jestli mně chceš říkat ‚mami‘, budu ta nejšťastnější ženská na světě!“  

Moje máma a můj táta

Maturitní vysvědčení jsem letěla jako první ukázat mámě. „Holka, nestála jsem tady nad těma hrncema za nic,“ objala mě. „Jsi šikovná a jsme na tebe moc pyšní,“ řekla s dojetím. 

Když jsem se před více než dvaceti lety vdávala, vedl mě k oltáři táta Mirek a máma Jaruška to oplakala. A v tom malém pokojíku, který byl původně pro mě, teď přespávají moje děti, když jsou u babičky a dědy na návštěvě. Jsou tam šťastní stejně jako já.