Čas jen pro mě

„Mileno,“ vzal mě Bořek kolem pasu a zadíval se mi dlouze do očí, „už se nebudeme takhle skrývat. Neděláme přece nic špatného. Nastěhuješ se ke mně.“ „Hmm,“ spadl mi kámen ze srdce. Je mi přes čtyřicet, příteli už se překulila padesátka a chováme se jako dva puberťáci. Jen aby nás někdo – přesněji řečeno jeho dospívající dcera – nenačapala, jak se třeba jen držíme za ruku.

Dceru má u sebe ob víkend

Bořek je už hezkých pár let rozvedený, a já jsem toho pravého našla až v něm. Ale vysvětlujte jeho patnáctileté dceři, že mě má její otec rád úplně jinak než ji. Že zůstane jejím milujícím tatínkem, i když začne žít s jinou ženou. „Seznámení provedeme na neutrální půdě,“ zvažoval jako na nějaké podnikové poradě Bořek, „abychom Mišku nevyplašili.“ Vymyslel výlet na zámek Hluboká.

„To je Milena,“ představil mě Míše. Našpulila rty a beze slova zaplula na místo vedle řidiče. Nasoukala jsem se tedy dozadu. Ti dva celou cestu švitořili, a když jsem něco prohodila i já, slečna po mně hodila ledovým pohledem: „Tebe jsme se neptali.“ „No tak, Miško,“ jemně, snad výchovně, ji poplácal po koleni Bořek. Celý den se po něm plazila jako liana. Mě o krok za nimi strpěla jen jako nepříjemný hmyz. Všechno se ve mně vařilo, ale nechtěla jsem hned na poprvé dělat dusno. „To se poddá,“ hladil mě večer Bořek, když jsem na něj vyklopila své pocity. „To víš, moje Miška…“ „Zase!!!“ bodlo mě u srdce, tahá ji mezi nás i do postele. Otočila jsem se k němu zády a snažila se usnout.

Můj pohár trpělivosti přetekl

Týden proběhl báječně, ale blížila se sobota, kdy měla přijet na víkend „k nám domů“. Uvařila jsem svůj majstrštyk svíčkovou, po níž se všem mým známým dělají boule za ušima, a zasedli jsme ke stolu. „Fůj, to nemyslíš vážně? Vomáčka!“ hodila po mně opovržlivý pohled. „Nechci bejt jako bečka,“ vyzývavě si mě prohlížela. „Kroť se!“ zpražil ji Bořek. Rozňahňala talíř, a pak šla tu břečku ostentativně spláchnout do záchodu. „To se ti tedy nepovedlo, chudák táta…,“ vzdychla otráveně.

Počítala jsem v duchu do deseti, abych jí neřekla něco od plic. Prala se ve mně touha jít brečet do kuchyně nebo vzít nohy na ramena a vyklidit pole? Obouvala jsem se v předsíni, když mě Bořek vzal kolem ramen. „Mileno, ona to tak nemyslela. Fakt, chce se ti omluvit.“

Káva od Maryši pardon od Míši

Míša se upřeně dívala do mých uslzených očí: „Tak pardón, uvařím vám kafe na usmířenou.“ Seděli jsme v obýváku, slečna se otáčela v kuchyni a za chvíli nesla na podnose tři šálky. V tom mém byl ještě kopec šlehačky. Posadila se naproti a pozorovala nás. Z nervů a napětí kolem jsem měla žaludek na vodě. Míša pustila romantické CD. Že by šla přece jen do sebe? Mluvila se mnou, jako bych ji zajímala. Pak mi žaludkem projela ostrá křeč. Zbledla jsem, zezelenala a jen tak tak doběhla na záchod. To se opakovalo ještě dvakrát.

„No neříkala jsem to?“ stála nade mnou s rukama v bok Míša. „To ta vomáčka! Tak já raději půjdu, abych tu ještě něco nechytla…“ Šlehaly z ní vítězné blesky a zmizela. Bylo mi stále hůř a hůř, ale Bořkovi, který jedl to samé, nebylo nic. Že by skutečně ty nervy? V noci mě naprosto dehydratovanou odvezl na pohotovost. Na kapačkách mě dali do pořádku, ale v krvi mi našli koktejl projímadla a prášků, které bral Bořek na tlak.

Zvládnu to?

Bořek kolem mě chodil nešťastně jako zpráskaný pes. Doma se pak o mě staral jako o nemluvně. „Přece nás nerozdělí puberťačka,“ chlácholil mě. Už to, že svoji dceru takhle nazval, byl pokrok. Nebýt JÍ měla bych v něm všechno, co jsem si kdy přála. „Myslím, že ji to dost vystrašilo,“ sklopil oči. (Nevím, kterou z nás dvou to vylekalo víc? Obávám se, že mě.)

Naši Bořka berou, vědí, že v něm mám oporu. S pár věcmi jsem se mámě svěřila, ale incident s „kávovým koktejlem“ jsem jí neřekla.

Ještě jsem to nevzdala. Míša snad jednou dospěje.