Čas jen pro mě

Asi bych měla začít seznámením mých rodičů. To totiž o mnohém vypovídá. Táta pracoval jako strojírenský odborník v zahraničním obchodě. Máma tam nastoupila po maturitě jako sekretářka. Během pár let „dokázala“ tátu rozvést, zakázat mu stýkat se s dospělými dětmi z prvního manželství a vzít si ho. A samozřejmě si ho pojistila narozením vlastního dítěte, tedy mě.

Staral se o mě táta

Táta byl skoro o třicet let starší a myslím si, že po pár letech soužití s mámou pochopil, že udělal velkou chybu. Nicméně tak nějak koexistovali vedle sebe.

Máma mezitím vystudovala vysokou školu a brzy po revoluci začala podnikat a doma skoro nebyla. Táta naopak odešel do důchodu a staral se o mě – když jsem přišla ze školy, byl vždycky doma on, to on mi pomáhal s úkoly a přípravou do školy, jemu jsem se svěřovala se vším, co mě trápilo. Taky jsme měli spolu tajemství. Tajně jsme navštěvovali jeho vnoučata, dvě holky v mém věku a menší kluk.

Vypadáš nemožně!

„Vypadáš nemožně,“ řekla mi máma, když náhodou byla doma. „Ty špíčky na stehnech fakt nevypadají dobře. Měla bys cvičit.“ – „Známky tedy nic moc,“ zamračila se nad pololetním vysvědčením z prváku na gymplu, kde mi jedna dvojka kazila vyznamenání.

Po gymplu jsem zamířila na pedagogickou fakultu – a to mi máma nemohla odpustit. „Úča, z tebe bude úplně obyčejná úča,“ prskala nesnášenlivě. „Ale co bych taky od tebe mohla očekávat? Na něco lepšího, jako je třeba medicína nebo práva, nemáš.“

Přitom jsem pořád nosila jedničky a dvojky, učení mi nedělalo žádné potíže. Jen jsem chtěla být učitelkou! Táta to schvaloval. „Martinko, na nikoho se neohlížej a jdi si za svým,“ říkal mi. Ani červený diplom mámu nepřesvědčil. „No jo, na tak lehké škole můžeš mít vyznamenání i ty,“ okomentovala to.

Láska a děti

Po promoci jsem nastoupila na základní školu a začala učit na druhém stupni češtinu a dějepis. V té době táta postonával. Když konečně šel k doktorovi, bylo už pozdě. Bylo mi čtyřiadvacet, když zemřel.

O dva roky později jsem se provdala za Tomáše, kolegu tělocvikáře. Mámě se samozřejmě nezamlouvalo, že je to „jen“ učitel, ale s jeho rodinou ji „smířil“ Tomášův táta, lékař.

Moc jsme chtěli hned děti, ale moc se to nedařilo. Otěhotněla jsem až po třicítce. Narodila se Viktorka. Překvapivě tři roky po ní ještě Mareček.

Kdyby mi jen trochu pomohla...

Zůstala jsem s dětmi pár let doma, do doby, než Mareček nastoupil do školky. Tomáš zrovna dostal nabídku dělat ředitele základní školy, kam musel dojíždět. Rána jsme zvládali, odpoledne jsem vyzvedávala já.

Jenomže dvakrát do týdne jsem měla odpolední vyučování a doběhla jsem pokaždé těsně před uzavřením školky, kde byl Mareček už poslední. Viktorka sice chodila do „mé“ školy, ale ty dvě odpoledne trávila v mém kabinetě.

Taky nastal problém, když děti byly nemocné. Máma občas hlídala, ale stálo mě to velké přemlouvání. Tomášovi rodiče bohužel bydlí na opačném konci republiky, ale s nadšením se vnoučatům věnují a berou si je na prázdniny a víkendy.

Náhradní babičku mají raději

„Mami, nemohla bys dvakrát týdně děti vyzvednout?“ zkusila jsem to. „Bydlíš pár minut od nás, bylo by to třeba jen na hodinu. Vždyť víš, že nezlobí…“ – „Ty ses snad zbláznila,“ vykřikla máma. „Konečně mám čas na sebe. Celý život jsem se starala o tátu a o tebe, pracovala, podnikala… Teď si mohu užívat. Stačí, že je musím hlídat, když jsou nemocné.“

Nekomentovala jsem to. Jen jsem ji v duchu litovala, že si nedokázala vytvořit vztah k jediné dceři a stejnou chybu opakuje u vnoučat.

Tak jsme s Tomášem našli „vyzvedávací tetu Hanu“. Je starší než máma, bývalá zdravotní sestřička a děti ji milují. Vyzvedne je, když je potřeba, a je s nimi, když jsou nemocné. A začali jí říkat „babičko“. Zrovna včera mi Mareček řekl: „Maminko, to je dobře, že tady máme babičku Haničku. Aspoň nás má na rozdíl od té pravé ráda…“