
Příběh Marie (78): Moje dcera není manželova
Sníh pomalu tál, sluníčko hřálo a konečně přicházelo jaro! Bylo mi krásných osmnáct a nedávno jsem nastoupila jako prodavačka do místního smíšeného zboží. Právě jsem se snažila přemístit bedny se zbožím ze skladu, když se nade mnou ozval příjemný hlas: „Počkejte, netahejte se s ním. My vám pomůžeme.“ Otočila jsem se a uviděla tři vojáky z nedaleké posádky. Chodili sem čas od času pro cigarety, někdy taky pro pivo. Dva už jsem od vidění znala, ten třetí tu byl nový. Krásně se na mě usmál, koupil si balíček sušenek a při odchodu se mi tak upřeně zahleděl do očí, že jsem se v tom pohledu málem utopila!
Chystala jsem svatbu
Měla jsem vážnou známost. Josef ze sousedství byl skoro o deset let starší, vyučený tesař, ale uměl snad všechna řemesla. A už pro nás přistavoval u nich v domě podkroví. Proto taky začal jezdit na montáže po celé republice, aby vydělal nějaké peníze. „Mařenko, s Josefem jsi udělala terno,“ říkávala máma. „Každá holka by ho brala.“ Byla se mnou sama, táta umřel krátce po mém narození. Svatbu jsme plánovali na léto.
No, plánoval Josef, já vlastně nevím, proč jsem s ním začala chodit. Snad proto, že u nás v zapadlé vesnici na Šumavě moc příležitostí k seznamování nebylo. A před vojáky nás matky neustále varovali. „Jo, užijou si, odjedou, a holka tu zůstane v maléru.“
Tajné schůzky
Láďa, tak se ten voják jmenoval, se v krámě objevoval několikrát do týdne, když měl volno. Přišel třeba jen pro poštovní známku nebo pro nějakou jinou maličkost. A mně se rozbušilo srdce pokaždé, když jsem ho viděla!
Po návratu z práce jsem mívala ještě další šichtu. Máma byla moc šikovná švadlena, a tak si přivydělávala šitím či spíš přešíváním šatů, kabátů, prostě všeho. Já jsem pak jejím zákaznicím nosila hotové oblečení. Láďa si toho všiml a občas na mě čekal někde za vesnicí, aby nás nikdo neviděl. Josef byl na montáži, máma nic netušila a my jsme se začali scházet.
Byla jsem zamilovaná a všechno mi bylo jedno! Nikdy jsem si s nikým tak nerozuměla. Byl úplně jiný než Josef. Hodně jsme si povídali, byl sečtělý, tolik toho věděl. „Maruško, já tě miluju,“ šeptal mi do ucha. „Chtěl bych si tě po vojně vzít!“ Bydlel až na Slovensku, ale jeho rodiče byli Češi, kteří tam odešli za prací. Slíbila jsem mu, že Josefovi všechno řeknu, až se vrátí. „Já o tobě pak napíšu našim,“ říkal. „Až dostanu v létě dovolenou, mohla bys tam se mnou jet.“ Byl to měsíc intenzivní lásky. Do dneška se divím, že máma nic nepoznala, asi ji vůbec nenapadlo, že bych mohla mít ráda někoho jiného než Josefa.
Tragédii vystřídala naděje
„Na posádce se stalo nějaké neštěstí,“ vběhla do krámu stará Hořejšová. Ženské zrovna šly z práce, tak byl obchod plný. „Prý omylem zastřelili nějakého kluka ze Slovenska. „Tady Mařka ho určitě musí znát, vždyť jsem ti kluci občas chodili!“ Obrátila se na mě: „Ježíšmarjá, ty jsi nějaká bledá, nejsi nemocná?“
Onemocněla jsem, ale žalem. Nejdřív jsem věřila, že to nebyl Láďa. Pak mi to potvrdil jeho kamarád, ten jediný o nás věděl. Jak se to stalo, nikdo pořádně nevěděl, spíš o tom nesměli mluvit. Vždyť byl konec padesátých let!
Střídavě jsem měla zimnice a vysoké horečky, nebyla jsem schopná vstát z postele. Jen jsem se podívala na jídlo, bylo mi špatně. Podle doktora, kterého máma zavolala, šlo o těžký průběh chřipky. Jenže já jsem čekala dítě! Láďovo dítě.
Celoživotní tajemství
Když se vrátil Josef z montáže, přivezl krásnou látku na svatební šaty. „Nebudeme čekat do léta a vezmeme se hned,“ šťastně se na mě usmál. „Moc se mi po tobě stýskalo.“ Styděla jsem se. Myslela jsem si, že se přiznám a zůstanu sama. Pak jsem si vzpomněla, jak jsme se s mámou těžce protloukaly bez táty. Josefa ani na chvíli nenapadlo, že by snad Helenka nebyla jeho.
Jako otec byl úžasný, dva roky po Helence se narodil malý Josífek, a i když naše láska nebyla nijak vášnivá, měli jsme se rádi a nakonec spolu prožili víc než padesát let. Helenka byla vždycky moc chytrá, je z ní paní profesorka na gymnáziu. Když se usměje, rozzáří se jí oči a já v ní vidím Láďu. Jako by se v tu chvíli pokaždé zastavil čas...
Celou dobu mě trápí, že Láďovi rodiče nevěděli, že mají vnučku. Myslela jsem si, že aspoň Helence řeknu pravdu, až bude dospělá, ale pořád jsem to odkládala. Teď už vím, že jí to nikdy neřeknu. To tajemství si vezmu do hrobu.
Čtete rádi skutečné příběhy ze života? Znáte i vy zajímavý příběh, který chcete sdílet s ostatními? Pište na redakce@casjenprome.cz. Za každý zajímavý námět, který zpracujeme a uveřejníme, pošleme knihu jako dárek!
Zaujal vás tento článek? Pokud chcete mít jistotu, že vám žádný další neunikne, sledujte nás na Facebooku!
Další články z rubriky

Příběh Slávky (51): Je můj syn nemocný, nebo jen zlý?
Autor: podle příběhu Slávky Š. napsala Alžběta Morávková, Datum: 30. 9. 2023 0:05„Těžko se o tom mluví. Mám dva syny a jako každá máma je miluji oba. Jenže u jednoho je to úplně…

Příběh Jolany (42): Láska bez papíru
Autor: podle příběhu Jolany P. napsala Alžběta Morávková, Datum: 22. 9. 2023 0:05Většina dívek si od dětství představuje, jak kráčí svatební uličkou v nádherných dlouhých šatech s…

Příběh Tomáše (45): Sedm let jsem netušil, že mám syna
Autor: podle příběhu Tomáše V. napsala Alžběta Morávková, Datum: 22. 9. 2023 0:05Poprvé vidět vlastní dítě, když už navštěvuje první třídu, je určitě skvělým námětem pro film. Ať…

Příběh Gábiny (59): Složitá cesta k adoptivnímu vnukovi
Autor: podle příběhu Gábiny J. napsala Alžběta Morávková, Datum: 17. 9. 2023 0:05„Otěhotněla jsem před maturitou a David přišel na svět, když mi bylo pouhých devatenáct,“ začíná…

Příběh Lucie (44): Život se mi zhroutil jak domeček z karet
Autor: podle příběhu Lucie K. napsala Alžběta Morávková, Datum: 9. 9. 2023 0:05Méně je někdy více. Nemá cenu se obětovat pro všechny za cenu vlastního zdraví. O tom ví své naše…

Příběh Hanky (48): Mrtvý manžel mi schválil přítele
Autor: podle příběhu Hanky L. napsala Alžběta Morávková, Datum: 3. 9. 2023 0:05Celý život jsem si zakládala na tom, že jsem samostatná a racionálně uvažující osoba. Aby taky ne,…

Příběh Jany (54): Moje dcera dává všechnu lásku jen psům
Autor: podle příběhu Jany K. napsala Alžběta Morávková, Datum: 2. 9. 2023 0:05„Abych to uvedla na pravou míru, zvířata máme u nás v rodině rádi všichni a minimálně jeden pes a…

Příběh Evy (55): Vnoučata bych prý zkazila
Autor: podle příběhu Evy T. napsala Alžběta Morávková, Datum: 31. 8. 2023 0:05Když děti vyletí z domova, většinou se těšíme, až se staneme prarodiči. Vnoučata přinášejí do…
Komentáře