Magazín pro ženy, které už vědí, o čem je život
Příběh Marie (78): Moje dcera není manželova
Flickr
Příběhy ze života

Příběh Marie (78): Moje dcera není manželova

datum: 19. 1. 2019 0:05 autor: podle příběhu Marie Ž. napsala Alžběta Morávková
Je to taková staromódní historie jak z červené knihovny. O mladé a naivní holce a velké lásce, která nedostala šanci. Celý život přemýšlím, jaký by byl náš další osud, kdyby nedošlo k té tragédii.

Sníh pomalu tál, sluníčko hřálo a konečně přicházelo jaro! Bylo mi krásných osmnáct a nedávno jsem nastoupila jako prodavačka do místního smíšeného zboží. Právě jsem se snažila přemístit bedny se zbožím ze skladu, když se nade mnou ozval příjemný hlas: „Počkejte, netahejte se s ním. My vám pomůžeme.“ Otočila jsem se a uviděla tři vojáky z nedaleké posádky. Chodili sem čas od času pro cigarety, někdy taky pro pivo. Dva už jsem od vidění znala, ten třetí tu byl nový. Krásně se na mě usmál, koupil si balíček sušenek a při odchodu se mi tak upřeně zahleděl do očí, že jsem se v tom pohledu málem utopila!

Chystala jsem svatbu

Měla jsem vážnou známost. Josef ze sousedství byl skoro o deset let starší, vyučený tesař, ale uměl snad všechna řemesla. A už pro nás přistavoval u nich v domě podkroví. Proto taky začal jezdit na montáže po celé republice, aby vydělal nějaké peníze. „Mařenko, s Josefem jsi udělala terno,“ říkávala máma. „Každá holka by ho brala.“ Byla se mnou sama, táta umřel krátce po mém narození. Svatbu jsme plánovali na léto.

No, plánoval Josef, já vlastně nevím, proč jsem s ním začala chodit. Snad proto, že u nás v zapadlé vesnici na Šumavě moc příležitostí k seznamování nebylo. A před vojáky nás matky neustále varovali. „Jo, užijou si, odjedou, a holka tu zůstane v maléru.“

Ten voják se v krámě objevoval několikrát do týdne, když měl volno. Přišel třeba jen pro poštovní známku nebo pro nějakou jinou maličkost. A mně se rozbušilo srdce pokaždé, když jsem ho viděla! Po návratu z práce jsem mívala ještě další šichtu. Máma byla moc šikovná švadlena, a tak si přivydělávala šitím či spíš přešíváním šatů, kabátů, prostě všeho. Já jsem pak jejím zákaznicím nosila hotové oblečení.

Tajné schůzky

Láďa, tak se voják jmenoval, si toho všiml a občas na mě čekal někde za vesnicí, aby nás nikdo neviděl. Josef byl na montáži, máma nic netušila a my jsme se začali scházet. Byla jsem zamilovaná a všechno mi bylo jedno! Nikdy jsem si s nikým tak nerozuměla. Byl úplně jiný než Josef. Hodně jsme si povídali, byl sečtělý, tolik toho věděl. „Maruško, já tě miluju,“ šeptal mi do ucha. „Chtěl bych si tě po vojně vzít!“ Bydlel až na Slovensku, ale jeho rodiče byli Češi, kteří tam odešli za prací. Slíbila jsem mu, že Josefovi všechno řeknu, až se vrátí. „Já o tobě pak napíšu našim,“ říkal. „Až dostanu v létě dovolenou, mohla bys tam se mnou jet.“ Byl to měsíc intenzivní lásky. Do dneška se divím, že máma nic nepoznala, asi ji vůbec nenapadlo, že bych mohla mít ráda někoho jiného než Josefa.

„Na posádce se stalo nějaké neštěstí,“ vběhla do krámu stará Hořejšová. Ženské zrovna šly z práce, tak byl obchod plný. „Prý omylem zastřelili nějakého kluka ze Slovenska. „Tady Mařka ho určitě musí znát, vždyť jsem ti kluci občas chodili!“ Obrátila se na mě: „Ježíšmarjá, ty jsi nějaká bledá, nejsi nemocná?“

Tragédii vystřídala naděje

Onemocněla jsem, ale žalem. Nejdřív jsem věřila, že to nebyl Láďa. Pak mi to potvrdil jeho kamarád, ten jediný o nás věděl. Jak se to stalo, nikdo pořádně nevěděl, spíš o tom nesměli mluvit. Vždyť byl konec padesátých let.

Střídavě jsem měla zimnice a vysoké horečky, nebyla jsem schopná vstát z postele. Jen jsem se podívala na jídlo, bylo mi špatně. Podle doktora, kterého máma zavolala, šlo o těžký průběh chřipky. Jenže já jsem čekala dítě! Láďovo dítě.

Celoživotní tajemství

Když se vrátil Josef z montáže, přivezl krásnou látku na svatební šaty. „Nebudeme čekat do léta a vezmeme se hned,“ šťastně se na mě usmál. „Moc se mi po tobě stýskalo.“ Styděla jsem se. Myslela jsem si, že se přiznám a zůstanu sama. Pak jsem si vzpomněla, jak jsme se s mámou těžce protloukaly bez táty. Josefa ani na chvíli nenapadlo, že by snad Helenka nebyla jeho. Jako otec byl úžasný, dva roky po Helence se narodil malý Josífek, a i když naše láska nebyla nijak vášnivá, měli jsme se rádi a nakonec spolu prožili víc než padesát let. Helenka byla vždycky moc chytrá, je z ní paní profesorka na gymnáziu. Když se usměje, rozzáří se jí oči a já v ní vidím Láďu. Jako by se v tu chvíli pokaždé zastavil čas... 

Celou dobu mě trápí, že Láďovi rodiče nevěděli, že mají vnučku. Myslela jsem si, že aspoň Helence řeknu pravdu, až bude dospělá, ale pořád jsem to odkládala. Teď už vím, že jí to nikdy neřeknu. To tajemství si vezmu do hrobu.


Čtete rádi skutečné příběhy ze života? Znáte i vy zajímavý příběh, který chcete sdílet s ostatními? Pište na redakce@casjenprome.cz. Za každý zajímavý námět, který zpracujeme a uveřejníme, pošleme knihu jako dárek!

Další články z rubriky

Příběh Zdeňky (59): Dcera se za nás stydí

Příběh Zdeňky (59): Dcera se za nás stydí

Autor: podle příběhu Zdeňky J. napsala Alžběta Morávková, Datum: 21. 7. 2019 0:07
Příběh Táni (54): Škatulata hejbejte se aneb Prohozené manželství

Příběh Táni (54): Škatulata hejbejte se aneb Prohozené manželství

Autor: podle příběhu Táni K. napsala Lada Sychrovská, Datum: 20. 7. 2019 0:03
Příběh Mileny a Heleny (dvojčat narozených v roce 1893): Svatba? Jen obě najednou!

Příběh Mileny a Heleny (dvojčat narozených v roce 1893): Svatba? Jen obě najednou!

Autor: Podle příběhu Mileny a Heleny napsala Lada Sychrovská, Datum: 14. 7. 2019 0:07
Příběh Libuše (65): Dcera žije v registrovaném partnerství se ženou

Příběh Libuše (65): Dcera žije v registrovaném partnerství se ženou

Autor: podle příběhu Libuše H. napsala Alžběta Morávková, Datum: 13. 7. 2019 0:05