Čas jen pro mě

Skočila jsem do prvního vlaku

Bylo mi třicet a cestovala jsem za kamarádkou do Brna. Na nádraží jsem dorazila pozdě, protože jsem se ještě cestou vracela domů pro nabíječku. Mobil měl sice osmdesát procent, ale tehdy jsem byla přesvědčená, že bez nabíječky člověk nepřežije ani cestu do sousedního okresu.

Když jsem přiběhla na nástupiště, u kolejí stál vlak. Na nic jsem se neptala, nikam jsem se nepodívala a prostě nastoupila. Dveře se za mnou zavřely a já se spokojeně usadila.

„To jsem ale šikovná,“ pochválila jsem se nahlas.

Starší paní naproti mně se pousmála. Dnes už vím, že to nebyl obdivný úsměv. Spíš výraz člověka, který tuší blížící se katastrofu, ale nechce kazit překvapení.

Co by vás ještě mohlo zajímat

Příběh Pavlíny (48): Můj nový gynekolog byl muž z psí louky

Jedu opačným směrem!

Podezření jsem pojala asi po dvaceti minutách. Krajina za oknem mi připadala nějaká neznámá. Navíc průvodčí při kontrole jízdenek povytáhl obočí.

„Slečno, vy jedete do Brna?“ –„Ano,“ odpověděla jsem sebejistě. – „Tak to jedete velmi originální trasou.“

Tehdy jsem teprve zjistila, že vlak míří úplně opačným směrem. Vystoupit jsem mohla až v malém městě, jehož název jsem v životě neslyšela. Kamarádce jsem zavolala, že dorazím později.

„Jak moc později?“ zeptala se. –„To záleží na tom, jestli se ještě někdy dostanu zpátky do civilizace.

Sama na malém nádraží

Na nádraží jsem vystoupila sama. Vlak odjel a já zůstala stát na téměř prázdném peróně. Začínalo pršet, další spoj měl jet až za několik hodin a můj telefon, navzdory drahocenné nabíječce v kabelce, neměl kde dobít energii.

Vtom ke mně přišel výpravčí. Byl vysoký, usměvavý a v uniformě vypadal tak důvěryhodně, že bych mu v tu chvíli svěřila nejen zavazadlo, ale i vlastní občanský průkaz.

„Vy jste ta cestovatelka do Brna?“ zeptal se. – „Ano. Jen jsem si cestu trochu prodloužila.“ –„Asi o sto dvacet kilometrů. Ten průvodčí ve vlaku je můj kamarád, volal mi, že na našem nádraží vystoupí trochu popletená cestující.“ –„Mám ráda poznávání vlasti,“ prohlásila jsem hrdě.

Co by vás ještě mohlo zajímat

Příběh Aleny (52): Zloděj, co nebyl zloděj

Honza přinesl buchtu

Jmenoval se Honza. Odvedl mě do čekárny, uvařil mi čaj a zjistil, jak se nejrychleji dostanu zpátky. Když viděl, že budu čekat skoro tři hodiny, přinesl mi z domova svačinu. Bydlel totiž hned vedle nádraží.

„Maminka vám posílá buchtu,“ oznámil. – „A ví, že ji dáváte cizí ženě?“ – „Řekl jsem jí, že jste ztracený případ.“

Nevím, jestli za to mohl stres, hlad nebo ta povidlová buchta, ale povídali jsme si celou dobu. Honza byl vtipný, milý a vůbec se mi neposmíval. Tedy alespoň ne víc, než bylo nutné.

Když přijel můj vlak, napsal mi na jízdenku telefonní číslo.

„Kdybyste zase potřebovala zjistit, kam jedete.“ –Ještě z vlaku jsem mu poslala zprávu: „Jedu správně. Zatím.“

Tip na knihu o neplánovaném cestování

Ty nejkrásnější věci vás na cestě leckdy potkají, když si ji příliš neplánujete. Marie Šabatková se s odvahou a srdcem na dlani vydává na své první větší dobrodružství v devatenácti letech, ještě před posledním ročníkem waldorfského lycea. Jejím souputníkem je výjimečný zrzavý kluk, oplývající vtipem a neobyčejnou klikou v bezhlavých nápadech. Společně otvírají dveře do světů hladu, zimy, náhod a zázraků, fyzických i jiných bolestí a krátícího se dechu. Jejich vzpomínky ze Střední Asie daly vzniknout této knize, jež vybízí uvrhnout se do všech těch hrůz a krás po jejich boku a nahlédnout do myšlenek a srdcí dvou středoškolských studentů, kteří poprvé vykročili za hranice Evropy. Při poznávání neznámých kultur a prostředí je doprovází jak obavy, tak i nesmírná uvědomělost, láska a víra v to, že šíleně báječné zázraky můžou čekat za rohem. (Vydává nakladatelství Universum.)

Děti naši seznamovací historku milují

Za týden přijel za mnou. Tentokrát jsme oba pečlivě zkontrolovali číslo vlaku, směr i cílovou stanici. Po roce jsme se zasnoubili a brzy nato vzali. Dnes je mi pětačtyřicet a Honza stále pracuje na železnici. Občas tvrdí, že jsem jediná cestující, kterou musel zachraňovat opakovaně.

Naše děti tu historku milují.

„Mami, tys opravdu neuměla nastoupit do správného vlaku?“ ptají se.– „Uměla,“ odpovídám. „Jen jsem si vybrala ten, ve kterém na mě čekal lepší život.“

Honza se pokaždé usměje a dodá: „A od té doby ji raději nikam samotnou nepouštím.“

Dodnes jsem přesvědčená, že jsem tehdy neudělala chybu. Jen jsem nastoupila do spoje, který nemířil do Brna, ale rovnou k mému budoucímu manželovi. A uznejte – takové zpoždění se opravdu vyplatí.