Čas jen pro mě

Jsem učitelka v mateřské školce, dětí mám kolem sebe plno, ale vlastní jen jedno. Manžel od nás odešel, když byly Tomášovi dva roky. Zůstali jsme sami dva a můj sen o velké rodině se třemi dětmi se s přibývajícími roky rozplynul. Bála jsem se Tomovi přivést náhradního tátu a po špatné zkušenosti jsem už vlastně ani nestála o další zklamání.

Možná i proto jsem se tak těšila, až mi Tomík představí nějakou vážnější známost, a snila o vnoučatech.

Velké překvapení

„Mami, co bys řekla tomu, kdybych v sobotu odpoledne někoho přivedl?“ řekl jen tak mimochodem u večeře a zatvářil se tajemně. – „Samozřejmě,“ usmála jsem se. „Nějaká slečna?“ vyzvídala jsem. – „No, tak nějak,“ neurčitě odpověděl.

V sobotu jsem netrpělivě čekala. Svátečně jsem prostřela stůl, připravila moučník a nervózně přecházela od okna do křesla a zpátky. Když zarachotil v zámku klíč, rychle jsem běžela do chodby. „Mami, mami,“ volal Tom, „rád bych ti představil Romanku.“ – „Dobrý den, paní Lído,“ moc ráda vás poznávám,“ otočila se ke mně Romana.

Zkoprněla jsem. To nebyla žádná slečna, jak jsem si představovala! Můj Tomáš držel majetnicky kolem ramen odhadem čtyřicetiletou ženu, tedy asi o patnáct let starší než on.

Zatímco já jsem se nezmohla ani na slovo, Romana pokračovala: „Říkala jsem Tomovi, že by vám o mně měl dopředu něco říct. Chápu, že jste si představovala pro něj někoho jiného, ale… No, prostě se máme rádi!“

„Moje máma přece nemá předsudky,“ okamžitě zareagoval Tomáš. „Říkal jsem ti, Romanko, že chce, abych byl šťastný!“

Návštěva proběhla trochu rozpačitě, ale nakonec hlavně díky Romaně jsme zdvořilostně konverzovali asi dvě hodiny.

Vezmu si ji!

Večer mi Tomáš vysvětlil, že Romana je jeho kolegyně z práce. Chodí spolu už skoro rok, ona se prý nechtěla se mnou seznamovat do té doby, než si bude jistá, že to oba myslí vážně. „Tome, přece si nechceš vzít takhle starou ženskou?“ zaútočila jsem. – „Mami, Romaně je devětatřicet, to není žádný věk! Miluji ji a chci si ji vzít. A to i v případě, že s tím nebudeš souhlasit…“ tiše dodal.

„Tome, teď ti to ještě nepřijde, ale jednou budeš chtít děti. V jejím věku to může už být problém,“ trochu jsem hrála na city. – „Dneska rodí i ženské po čtyřicítce,“ bezstarostně odpověděl. „A navíc Romanka už z prvního manželství syna má. Myslel jsem, že by mohla vzít Matyáše na tu první návštěvu, ale nezdálo se jí to vhodné! Bude se ti líbit, je to moc prima osmiletý kluk!“

Raději už jsem nic neříkala. Rozvedená s dítětem, a ještě k tomu o čtrnáct let starší! To snad nemůže být pravda. Uplynulo několik měsíců. O Romaně jsme se doma moc nebavili. Tomáš většinu času stejně trávil u ní.

Když jsem přijala hovor z neznámého čísla, byla jsem docela překvapená. „Dobrý den, paní Lído, tady Romana. Mohla bych vás prosím pozvat na kávu? Myslím si, že bych vám měla něco vysvětlit.“  

Těšíme se na holčičku

V malé kavárničce, kde jsme se sešly, se rozpovídala. „Je mi jasné, že ze mě nejste nadšená. A věřte mi, že vám rozumím. Mám přece syna a dovedu si představit, že bych taky radostí neskákala,“ začala. „Mám Tomáše moc ráda a nechci vám ho přece brát. Vím, jak vás má rád. Chtěla bych, aby můj Maty byl jednou tak skvěle vychovaný a připravený na život jako Tom. Tomáš je totiž ohromně zodpovědný, to u jiných kluků v jeho věku nebývá zvykem. A to díky vám.“

„Zůstali jsme s Matym úplně sami,“ tiše pokračovala. „Táta zemřel už dávno. Maminka byla dlouho nemocná. Nemohla jsem jí ani říct, že mě bývalý manžel týral, tedy nejen psychicky, ale i fyzicky… Teprve když umřela, vzchopila jsem se a dostala sílu se rozvést. Matymu byly tři roky. Když před víc než rokem k nám do práce nastoupil Tomáš, nečekala jsem, že se to takhle vyvine. Říkala jsem mu, ať si najde mladší, nedal si říct. A Maty ho miluje…“

„Tak přiveďte Matyáška na návštěvu, ať ho poznám,“ vypadlo ze mě. – „Moc vám děkuju, Tom bude šťastný – a Maty samozřejmě taky.“

Svatba byla před rokem. Moc jim to slušelo. S Matym jsem brzy našla společnou řeč, je to moc milý a citlivý kluk. A společně se těšíme na holčičku, která se má narodit každým dnem.