Čas jen pro mě

Vždycky jsme byli taková úplně normální, obyčejná a nijak zajímavá rodina. Malá, zapadlá vesnice na jihu Čech, to je náš domov. Tam jsme se oba s Vráťou, mým manželem, narodili, tam jsme se poznali, brzy se v kostele vzali a vychovali čtyři děti – dvě holky a dva kluky.

Rychlá svatba a rozvod

Radka, naše nejstarší, se musela vdávat jen půl roku po maturitě na zdravotní škole. „Aspoň si děti odbydu, dokud mám na ně čas a energii,“ smála se, když jsem hubovala, že si nic neužila. Rychle za sebou přivedla na svět Lucku a Honzu. Když děti povyrostly, nastoupila do okresní nemocnice a postupně se vypracovala na vrchní sestru.

Zatímco v práci byla úspěšná, manželství se nepovedlo. Moc o tom s námi nikdy nechtěla mluvit. Prostě fungovali tak nějak každý zvlášť. On se bavil opravováním starých motorek, Radka si užívala to, co dřív nestihla, a hodně cestovala s dětmi nebo s kamarádkami.

„Tak jsme se s Milanem rozvedli,“ oznámila nám u nedělní kávy jakoby o nic nešlo. „Mami, tati, neřešte to,“ rychle zareagovala na naše vyděšené obličeje. „Prostě to tak je, nejsme první, ani poslední.“ – „A kde teď budeš bydlet?“ napadlo mě. – „Zatím jsem u jedné kamarádky, časem se uvidí,“ bezstarostně odpověděla.

Velký šok

„Mohla bych přijet příští sobotu?“ zavolala mi Radka. „A někoho s sebou přivezu,“ dodala tajuplně. – „Ona má asi nějakého nového chlapa,“ hlásila jsem to hned Vráťovi. – „Dost brzy po rozvodu,“ zabručel a víc to nekomentoval.

„Tak to je Marta,“ představila nám asi třicetiletou ženu, která vystoupila z auta. – „Ráda poznávám Radčiny kamarádky,“ usmála jsem se. – „No, chci to hned uvést na pravou míru,“ podívala se na nás Radka. „Marta není kamarádka. Marta je moje partnerka a chceme uzavřít registrované partnerství!“

„Co…co to říkáš, já tomu nerozumím…,“ vykoktal ze sebe Vráťa. „Vždyť ty jsi přece normální! Byla jsi vdaná, máš děti!“ Pak to šel rozdýchat na zahradu.

Úplně popletená a zmatená jsem šla uvařit kafe. Zatímco Marta tiše seděla na pohovce, Radka ke mně přišla. „Mami, musíš mě pochopit,“ tiše řekla, „už dávno vím, že jsem na holky. Ale chtěla jsem počkat, až děti budou dospělé.“ – „No, děti... a co jsi řekla těm?“ – „Samozřejmě. Kupodivu to vzaly docela v pohodě. Taky jsem to řekla bráchům a ségře…“

Je to přece naše dítě!

„Myslíš, že jsme něco udělali špatně?“ pořád to rozebíral Vráťa, když Radka s Martou odjely. – „Prostě se s tím musíme srovnat,“ rázně jsem mu řekla, když tupě zíral do zdi. „Naše Radka je hodná a pracovitá holka a dobře vychovala děti. A že je lesba? Není ani první, ani poslední,“ vysvětlovala jsem mu, když si stěžoval, jak se ho na Radku vyptávali chlapi v hospodě. „Pořád je to ale naše dítě! A ta Marta se mi docela líbí.“

„Tak vaše Radka prý žije s ženskou. Je to pravda, Libuško?“ zastavila mě sousedka. „Jo, dneska je svět naruby,“ významně podotkla. – „To na to přišla až po čtyřicítce, když má děti?“ rýpla si druhá, když jsme šly společně z kostela. „Teď je to nějaká móda...“ – „Ještě, že mám normální děti,“ jedovatě do mě dloubla prodavačka v místním obchodě.

To už bylo na mě moc. „Naše Radka je slušná holka,“ rozkřičela jsem se. „Nikomu neublížila, nic neukradla, nikoho nezabila! A jestli má ráda ženskou? No, bože, tak má. Asi pánbůh chtěl, aby to tak bylo. A my s tím nic neuděláme!“ vypadla jsem rozlobeně z obchodu.

„Mami, tati, budeme mít děťátko,“ šťastně oznámila Radka a držela za ruku Martu. „Já děti mám, ale Marta po nich toužila, tak se nechala uměle oplodnit, ale vychovávat ho budeme spolu.“ „A příští týden máme něco jako svatbu, tedy uzavírání registrovaného partnerství, jestli chcete přijít…“

Šli jsme. Obrečela jsem to stejně jako tu Radčinu první svatbu a jako sňatky ostatních dětí. S pomluvami jsme si přestali dělat starosti, nakonec si lidi zvykli. My jsme získali další dceru, Marta je moc fajn. A taky máme roční vnučku Klaudii. Hlavně, že jsou všechny zdravé, šťastné a mají se rády.