
Příběh Kláry (46): Zachránil mě opravdu anděl strážný?
Pokaždé jsem babičce říkala: „Babi, ty tvoje vyprávěnky, ty přece patří do pohádek!“ – „No, děvenko, možná patří, ale třeba i tobě jednou nějaký ten andílek pomůže, až to budeš potřebovat.“
Nechtělo se mi jet
Od té zvláštní noci uplynulo čtvrt století. „Kláro, pojeď s námi na tu chatu! Netrhej partu,“ přemlouvala mě spolužačka Eva. Slavila tehdy jednadvacáté narozeniny a pozvala nás, nejbližší kamarádky a kamarády, na chatu jejích rodičů.
Moc se mi tam nechtělo. Hlavně kvůli Honzovi, který tam měl taky jet. Asi půl roku jsme spolu chodili a nechodili. Měla jsem pocit, že na rozdíl ode mě nebere náš vztah vážně. Ale rozejít se s ním jsem se nedokázala.
Nakonec jsem se tam vypravila. Stejně jsem neměla na víkend jiný program a vlastně jsem se docela těšila. Předpovědi slibovaly slunečné dny, tak jsem si říkala, že třeba vyrazím na koupaliště nebo jen tak do lesa. Tajně jsem doufala, že ty dva společné dny s Honzou nám pomohou a že si uvědomí, jak moc ho miluju.
Přijel s jinou?!
Začátek se nepovedl. Myslela jsem, že pojedu s Honzou autem. „Klárko, promiň, budu u rodičů v Ostravě, pojedu rovnou od nich.“ Hm, tak tohle nevyšlo. Asi by mě vzal do auta někdo jiný, ale nechtělo se mi všem vysvětlovat, že to s Honzou skřípe. Ale, co! Dva přestupy z vlaku na vlak mě neporazí a z nádraží těch pět kilometrů zdolám jako nic.
Vlak měl zpoždění, takže jsem dorazila poslední. „Kde jsi tak dlouho, Kláro?“ divila se Eva. „Myslela jsem, že přijedeš s Honzou. Už je tu přes hodinu.“ Nic jsem neříkala a podívala se dovnitř. Seděl tam Honza a držel kolem pasu dlouhovlasou blondýnu! „To je Zuzka,“ představil mi ji, jako by o nic nešlo. – Všichni ztichli a čekali. „Ahoj, já jsem Klára,“ nenuceně jsem jí potřásla rukou a vyšla ven na vzduch.
„Klári, to jsem fakt netušila,“ vyběhla za mnou Eva. „To nic, Evi, už to nefungovalo delší dobu. Tedy možná vůbec nikdy…“
Nechci už ho vidět
Snažila jsem se celý večer Honzovi vyhýbat. Nebylo to těžké, byl pořád někde zalezlý se Zuzanou. Před půlnocí už trochu ovíněný za mnou přišel. „Zrovna říkám Zuzce, že jsi fajn a že nevidím důvod, proč se s tebou třeba kamarádit. Víš, ne každá bejvalka je tak tolerantní jako ty a ….“ – „To, že jsem ‚bejvalka‘, jak říkáš, jsem zjistila před pár hodinami,“ rozkřičela jsem se na něj. „Tys neměl ani špetku odvahy, abys mi to řekl do očí!“ To už mi tekly slzy a všichni kolem nás ztichli.
„Jdu pryč,“ zařvala jsem. „Nechci tě už nikdy vidět!“ – „Neblbni, Kláro, kam bys šla, první vlak jede až v půl čtvrté ráno,“ snažila se mi Eva rozmluvit můj nápad. – „Nevadí, projdu se, po cestě jsem tam za hodinu a počkám na nádraží.“
Podivné světlo mě ukázalo cestu
„Bude bouřka, počkej…,“ volala za mnou Eva, ale já jsem popadla batoh a vydala se po cestě k nádraží. Po pár set metrech les potemněl a měla jsem co dělat, abych se držela cesty. Trochu jsem se začala bát. Jenže zpátky přece nepůjdu! Pak oblohu rozčísl ohromný záblesk a okamžitě udeřil hrom. Navíc začalo prudce pršet.
Pamatovala jsem si, že je kousek nějaký krmelec pro zvěř, schovám se pod ním. Kupodivu jsem ho našla. Schoulená pod ním jsem se snažila sama sebe přesvědčit, že blesk udeří do stromu, a ne do krmelce. Asi po dvaceti minutách bouřka přestala.
Přestože jsem si stačila obléknout pláštěnku, byla jsem celá promáčená. Navíc, jak se říká, v lese prší dvakrát. Vydala jsem se směrem k nádraží. V černočerné tmě jsem skoro neviděla a najednou jsem se znovu ocitla u krmelce! Zabloudila jsem a chodím pořád dokola. Teď už jsem byla vyděšená a sama sobě v duchu nadávala za ten bláznivý nápad. Budu muset počkat, až se rozední.
Najednou se přede mnou objevilo takové jasné světélko a já jsem v jeho paprsku spatřila v dálce cestu. Bezmyšlenkovitě jsem se tam vydala. Světélko bylo pořád pár desítek metrů přede mnou a já jsem po pár minutách byla na cestě! Záře mě provázela až k nádraží, pak najednou zmizela. To už jsem byla v bezpečí.
Už nikdy jsem nic podobného nezažila a raději o tom nikomu nevyprávím. Ale věřím, že mně tenkrát pomohl můj anděl strážný.
Zaujal vás tento článek? Pokud chcete mít jistotu, že vám žádný další neunikne, sledujte nás na Facebooku!
Další články z rubriky

Příběh Slávky (51): Je můj syn nemocný, nebo jen zlý?
Autor: podle příběhu Slávky Š. napsala Alžběta Morávková, Datum: 30. 9. 2023 0:05„Těžko se o tom mluví. Mám dva syny a jako každá máma je miluji oba. Jenže u jednoho je to úplně…

Příběh Jolany (42): Láska bez papíru
Autor: podle příběhu Jolany P. napsala Alžběta Morávková, Datum: 22. 9. 2023 0:05Většina dívek si od dětství představuje, jak kráčí svatební uličkou v nádherných dlouhých šatech s…

Příběh Tomáše (45): Sedm let jsem netušil, že mám syna
Autor: podle příběhu Tomáše V. napsala Alžběta Morávková, Datum: 22. 9. 2023 0:05Poprvé vidět vlastní dítě, když už navštěvuje první třídu, je určitě skvělým námětem pro film. Ať…

Příběh Gábiny (59): Složitá cesta k adoptivnímu vnukovi
Autor: podle příběhu Gábiny J. napsala Alžběta Morávková, Datum: 17. 9. 2023 0:05„Otěhotněla jsem před maturitou a David přišel na svět, když mi bylo pouhých devatenáct,“ začíná…

Příběh Lucie (44): Život se mi zhroutil jak domeček z karet
Autor: podle příběhu Lucie K. napsala Alžběta Morávková, Datum: 9. 9. 2023 0:05Méně je někdy více. Nemá cenu se obětovat pro všechny za cenu vlastního zdraví. O tom ví své naše…

Příběh Hanky (48): Mrtvý manžel mi schválil přítele
Autor: podle příběhu Hanky L. napsala Alžběta Morávková, Datum: 3. 9. 2023 0:05Celý život jsem si zakládala na tom, že jsem samostatná a racionálně uvažující osoba. Aby taky ne,…

Příběh Jany (54): Moje dcera dává všechnu lásku jen psům
Autor: podle příběhu Jany K. napsala Alžběta Morávková, Datum: 2. 9. 2023 0:05„Abych to uvedla na pravou míru, zvířata máme u nás v rodině rádi všichni a minimálně jeden pes a…

Příběh Evy (55): Vnoučata bych prý zkazila
Autor: podle příběhu Evy T. napsala Alžběta Morávková, Datum: 31. 8. 2023 0:05Když děti vyletí z domova, většinou se těšíme, až se staneme prarodiči. Vnoučata přinášejí do…
Komentáře