Čas jen pro mě

Rodina tvého táty pochází z Boleslavi. Na přelomu dvacátého století byl jeho praděda Maxmilián úctyhodný a vzdělaný muž. V roce 1890 se zasadil o založení místní školy, kde se stal řídícím, a v širokém okolí představoval i morální autoritu. Ve škole měl kupu dětí, ale doma jedináčka, tvoji babičku Julii. Pochopitelně pro ni chtěl to nejlepší. Julie byla nadaná dívka a Maxmilián osvícený otec. Po měšťance ji tedy poslal do Prahy na Vyšší dívčí školu, kam se přihlásila do kurzů psaní na stroji, němčiny, malby a hudby.

‚Na byt‘ ji vzali pražští příbuzní

Na Wilsonově nádraží, tehdy se ještě jmenovalo nádraží císaře Františka Josefa, ji čekal bratranec Viktor. „Vyklidili jsme ti malý pokojík,“ objal příbuznou kolem pasu a vlepil jí pusu na tvář. Julka zčervenala jako pivoňka. Teta ji přivítala trochu chladně, ale bratrovi slíbila, že se o neteř postará. Viktor studoval práva, vracíval se domů pozdě a do svého pokoje chodil přes Julčin pokojíček. Jednou jí přinesl horkou čokoládu, jindy svazek tulipánů, slovo dalo slovo a než se pořádně rozkoukala, byla ‚v tom‘. To se ale pražské rodině tak říkajíc nehodilo do krámu, a ani Julčin otec nebyl zase až natolik pokrokový, aby se mohla vrátit domů s outěžkem.

Hřích zametený pod koberec

Jako mávnutím proutku bylo po vzdělávání i po dívčí naivitě. Dcera pana řídícího, a mít dítě za svobodna?! To by byl její, ale nakonec i Maxmiliánův konec. Prudérní maloměstská společnost by to neskousla. Maxmilián se sestrou dali hlavy dohromady a poslali těhotnou Julii ke známým na vesnici, kde v roce 1910 porodila v tichosti chlapečka Štěpána. Musela ho tam nechat pěstounům a vrátit se domů na maloměsto – čistá jako lilie.

Vychovávala cizího zatímco…

Julii, dívku vracející se ‚jako‘ ze studií v Praze, provdali za sládka místního pivovaru, tvého pradědu Jana. Veselku uspořádali na jaře 1911. S mužem si rozuměli, byla-li to jen vzájemná úcta, oddanost či láska, nikdo neví. Pivovar počátkem minulého století vynášel, téměř nic jim nechybělo. Jen maličkost… Nemohli mít dítě. Adoptovali tedy tvého tátu Karla. O tom, co Julie prožívala, když batole ukládala do postýlky, neměl nikdo tušení. Stýskalo se jí po vlastním dítěti a musela skrývat vnitřní rozpolcenost: „Mazlím se tu s ‚cizím‘, zatímco můj vlastní…“ V krku jí vyschlo a oči měla zalité slzami. Rodina to brala jako mateřské dojetí. Velké tajemství ji tížilo a bolelo ještě o to víc, že Štěpánkovi pěstouni odjeli do Rimavské Soboty na slovensko-maďarskou hranici, a stopa po synkovi zmizela. V hloubi duše doufala, že lásku, kterou ona dává Kájovi, oplácí někdo jiný jejímu chlapečkovi.

Karlův nejlepší kamarád

Z Karla vyrostl šikovný kluk. Než se nadáli, odjel i on do Prahy na studia na obchodní akademii. Jezdil domů na prázdniny a občas i na neděle. Ošíval se, když mu Julie promlouvala do duše a vyptávala se na děvčata. „Praha, Kájo, je město plné nástrah. Dávej pozor, aby ses nemusel ženit!“ – „Maminečko, mě zajímají úplně jiné věci. S Ištvánem jezdíme za školu závody na kajaku.“ – „No, jenom aby!“ pohrozila mu v žertu. Karel byl samé Ištván to, Ištván tohle a: „Víš, mami, že Ištván nikdy nejezdí na prázdniny domů.“ – „Hmm.“ – „No, zůstává v Praze, aby si vydělal na studia, i při škole chodí pracovat. Jeho rodina je nějaká divná.“ – „Tak víš co, až příště pojedeš domů, vezmi ho s sebou.“

Ty oči, ta gesta jí někoho připomínaly

Na Velký pátek přijeli domů dva. Vedle Karla stál štíhlý modrooký mládenec. „Štěpán,“ představil se, podával Julii ruku a tu bodlo u srdce. – „Kája o vás mluví jako o Ištvánovi.“ – „Ano,“ usmál se, „tak mi říkají na Slovensku a zůstalo mi to i tady.“ – „Na… na Slovensku?“ Vyvedlo ji z rovnováhy. „Klid, zhluboka dýchej, to je jen hloupá shoda náhod,“ říkala si v duchu. Jan neměl o jejím ‚prohřešku‘ z mládí tušení, a ani Karlovi neřekli, že je adoptovaný.

Jedna stránka je rozum, ten se dá ještě silou vůle ovládnout, ale tou druhou jsou city. Kluci zůstali v Boleslavi týden, a Julie si byla každou hodinou jistější. Štěpánova gesta, oči, tón hlasu… byly otiskem bratrance Viktora. „Jak jste se ocitl na Slovensku?“ zeptala se jakoby mimochodem. – „Neměl jsem takové štěstí jako tady Kája. Nemám rodiče a pěstouni mě tam nechali už jako malého u příbuzných.“ – „Proboha!“ – „Byl jsem pro ně parchant, hladový krk navíc…“ dodal už téměř šeptem. „Ale to už je za mnou,“ pohodil hlavou, jako by chtěl minulost vymazat.

Dvojhlasné „maminko“

To už Julie nezvládla. Vytryskly jí slzy a běžela do ložnice. „Je přecitlivělá,“ omlouval ji manžel. Kluci se vrátili do Prahy, aniž by se s nimi rozloučila. Julie chřadla, chodila po domě jako tělo bez duše, až musel Jan přivolat rodinného doktora. Teprve tehdy, bílá jako stěna, promluvila. „Jene, vím, že mě zatratíš, ale už nemůžu dál…“ Všechno mu přiznala. V Janově tváři se vystřídaly snad všechny barvy duhy. Ještěže tam seděl pan doktor. Nalil mu skleničku žitné. „Život jde cestičkami, které si nevybíráme,“ řekl, aby prolomil ticho. Julie se choulila na židli. „Co teď nadělám. No tak mám syny dva,“ rozhodl Jan. „Jak to ale vysvětlíš tomu hochovi, to nevím.“ – „A Kája?“ – „Je čas nalít i jemu čistého vína.“

Byla to velká diplomacie. Kluci byli hodně zaskočeni. Tři měsíce se doma neukázali. Až uprostřed léta se otevřely dveře a na prahu stáli oba. Dvojhlasné „mami“ bylo tím nejkrásnějším smířením, jaké si mohla Julie představit.