Čas jen pro mě

Evelýna k nám do práce nastoupila asi před pěti lety. I když je o patnáct let mladší, brzy jsme se spřátelily. Maminka jí zemřela, když byla ještě hodně malá. A pro mě, která vychovala dva kluky, bylo docela milé vést s někým „ženské“ řeči.

Otec mé kamarádky

Protože se moji synové do manželství a dětí zatím moc neženou, občas jsem Evelýně s radostí pohlídala malou Emičku. Co taky doma? Spoustu let jsem rozvedená, kluci mají své životy a bydlí s přítelkyněmi.

Při jedné návštěvě mi Evelýna představila svého otce. Muž kolem sedmdesátky, na svůj věk ještě fešák. A přestože už je léta v důchodu, chodí na pár hodin vypomáhat na chirurgii, kde býval primářem.

Nějak jsem si to zkraje neuvědomila, ale Vladimír se u dcery objevoval skoro pokaždé, když jsem tam byla na návštěvě já. „Táta se do tebe snad zamiloval,“ smála se. Pak mi jednou zavolal: „Promiňte, paní Jitko, doufám, že se nebudete zlobit. Ale rád bych vás pozval do divadla.“

Krásné chvilky

Bylo to nádherné! Už dlouho jsem se necítila tak báječně! Vladimír byl pozorný a galantní, užívala jsem si každou vteřinu. Po představení mě pozval na skleničku.

„Manželka zemřela, když byly Evelýnce tři roky,“ tiše vyprávěl, „ale zvládli jsme to, i když to bylo někdy složité.“ Já mu zase líčila, jak jsem zůstala sama se dvěma kluky a jak jsem se měla co ohánět, aby mohli studovat. Měla jsem najednou pocit, že se známe odjakživa.

Žádost o ruku

Další týden mě Vladimír pozval na koncert, pak na večeři. Vlastně se stalo pravidlem, že jsme alespoň dvakrát týdně trávili večery spolu. Bylo to krásné přátelství, které pomalu přerůstalo v lásku. Nikdy mě nenapadlo, že se po padesátce ještě dokážu zamilovat!

„Jituško, nechtěla by sis mě vzít?“ zaskočil mě jednou při večeři. – „Ale… já…já, nevím,“ koktala jsem, „překvapil jsi mě…“ – „Za rok mi bude sedmdesát, „pokračoval, „Evelýnka má svou rodinu. Do práce vlastně chodím jen proto, abych se zabavil. O peníze nejde, jsem zajištěný. Mohli bychom spolu ještě cestovat a užívat si pár let života.“

Jsi zlatokopka!

„To mě nenapadlo, že jsi taková zlatokopka,“ syčela na mě další den v práci Evelýna. „Vetřela ses k nám do rodiny, abys zobla bohatýho chlapa, co?“ – „Já jsem se přece nikam nevetřela…,“ nechápavě jsem kroutila hlavou. Vladimíra jsem totiž do té doby vůbec neznala.

„Není tak složitý si zjistit, že máme dost velký majetek! Že táta má kromě domu tady ve městě ještě pozemky a dva činžáky v Praze?“ – „Evelýnko, to jsem do této chvíle netušila a je mi to jedno!“

Nechce už mě vidět

„Vladimíre, já si tě vzít nemůžu,“ oznámila jsem mu. „Narušilo by to tvůj vztah s Evelýnou, a to já nechci.“ – „Jituško, jsme dospělí,“ držel mě za ruce a díval se mi do uslzených očí, „Evelýnku přece neošidím, ale s tebou se najednou cítím tak šťastný, nechci se tě vzdát.“

V okamžiku, kdy jsem se přestěhovala k němu do domu, se s ním Evelýna scházela tak, abychom se nepotkaly. V práci dala dokonce výpověď. Prý nebude na jednom pracovišti se „starou vypočítavou zlatokopkou“, jak o mně roznášela.

Jsme šťastní, ale...

Naše svatba byla malá. Jen dva svědci a my. Mrzelo mě, že Evelýna odmítla přijít, chyběla mi taky malá Emička, na kterou jsem si zvykla. Na můj popud udělal Vladimír pořádek a sepsal podrobnou poslední vůli. Veškerý majetek připadne dceři. Ani to neprolomilo ledy.

Za ten rok, co jsme spolu, jsem Evelýnu ani Emičku neviděla. Vím, že Vladimíra to moc mrzí. Když se sejdou, chová se k němu dcera normálně, ale prý nesmí mluvit o mně. „Určitě si to časem sedne,“ říká trochu nepřesvědčivě.

Je mi to líto, jenže přece nemůže dospělá žena bránit otci ve vlastním životě?