Čas jen pro mě

Před rokem jsem se rozhodla jít do předčasného důchodu. Můj František pořád říkal: „Tohle udělám, tohle opravím a…. až budu v důchodu.“ Jenže rychlá zákeřná nemoc ho porazila dřív, než stačil všechny plány uskutečnit.

Nová etapa života

Kolik let mám ještě před sebou? Má smysl honit se za penězi? Něco jsme našetřili, dcery jsou zajištěné. Tak jsem uzavřela jednu kapitolu svého života a od jara do podzimu se přestěhovala na chalupu, kde jsme s Františkem chtěli trávit většinu času.

Když jsme ji pořizovali, nemohli jsme se nabažit pohledu z okna na vzrostlý les. Do vesnice patnáct minut ostré chůze a všude kolem klid a pohoda. Nikdy jsme se na naší samotě nebáli. Jenže to jsme tam byli vždycky minimálně ve dvou. Holky trochu brblaly, že není dobré zůstávat tam úplně sama, a pořídily mi štěně německého ovčáka. Bertík byl od začátku úžasný společník. Po pár hodinách na cvičáku bez problémů poslouchal.

Zvykla jsem si, že většinu času trávíme na chalupě spolu. Také jsme si společně vytvořili různé rituály. Jedním z nich byla pravidelná odpolední skoro dvouhodinová procházka do lesa, a to za každého počasí. Bert většinou běžel přede mnou, pečlivě očichával všechno kolem a radostí vrtěl ocáskem. Občas nám přes cestu přeběhla srnka, někdy na nedaleké louce zajíc nebo bažant – prostě idylka. Po návratu jsem si uvařila kafe a Bertík dostal pamlsek.

Někdo mě sleduje!?

Ten zářijový den se vyvedl! I když už byl konec měsíce, sluníčko hřálo a v lese bylo příjemně. Možná i proto jsem sešla z obvyklé trasy a vydala se úzkou cestičkou směrem k palouku, kam jsem běžně nechodila. Jenže místo toho, aby se přede mnou les otevřel, porost byl stále hustší a terén špatně přístupný. Zřejmě tudy už dlouho nikdo nešel. „Asi jsem zabloudila,“ uvědomila jsem si. „Musím zachovat chladnou hlavu a vrátit se zpátky.“ – „Bertíku, Bertíku, jdeme!“ zavolala jsem na psa, který běžel jen pár metrů přede mnou. Najednou se zastavil, naježil, zpozorněl a zle zavrčel. „Co je, Bertíku? Co tam máš? Pojď, k noze!“

Bert se ani nepohnul – a hlavně mě neposlechl. To se mi do té doby ještě nikdy nestalo. Asi je tu schované nějaké zvíře v křoví. Pak jsem najednou měla divný pocit, že mě někdo pozoruje. Ve chvíli jsem neslyšela nic – ani ptáky, ani šumění lesa. Podivné ticho se rozprostřelo všude kolem nás. Bertík začal zoufale kňučet, ocas stažený. Vždyť on se něčeho bojí!

Hučelo mi v hlavě a v panice se otočila tím směrem, kam se upřeně díval pes. Nic tam nebylo. Přesto jsem měla dojem, že se na mě někdo dívá. Cítila jsem, jak mi po zádech teče pot a nohy mi úplně vrostly do země, nemohla jsem udělat ani krok. Snažila jsem se zhluboka dýchat.

Pak jak mávnutím proutku větve zašuměly, Bertík vesele vyskočil a zamířil cestou zpátky. Netuším, jak dlouho ten divný okamžik trval. Možná vteřinu, možná minutu… prostě nevím.

Byl to duch Marie?

Rozrušená jsem se vrátila do chalupy a pečlivě zamkla. Srdce se mi teprve teď rozbušilo. Druhý den jsem na půdě objevila dávno zapomenutou knížku pověstí a bájí z tohoto kraje. Vypadla na mě, když jsem hledala sklenice, abych mohla naložit houby.

Namátkou jsem ji otevřela a oči mi upadly na příběh o mladé dívce Marii, která utekla z domova, protože si nechtěla vzít staršího ženicha vybraného rodiči. V hustém porostu spadla do tůňky a utopila se. Její tělo našli až po několika dnech. Ta tůňka je podle pověsti zrádná, protože do posledního okamžiku není vidět. A duch Marie prý tam od té doby hlídá, a když se někdo přiblíží k místu, odkud by mohl sklouznout do vody, varuje ho…

Pořád si myslím, že Bertíka vyplašilo nějaké zvíře a já jsem z toho zpanikařila. Ale kdo ví?