Čas jen pro mě

Taková nenápadná holka

Rodiče byli starší, narodila jsem se jim v době, kdy už přestali doufat, že budou mít dítě. Starali se o mě někdy až s úzkostí a bázlivostí. Často jsem se stala posměchem spolužáků, když mně maminka v parném létě vnutila punčocháče, abych „nenastydla na ledviny“, nebo když mi chodila naproti ke škole ještě v sedmé třídě.

Není divu, že sebevědomím jsem nikdy moc neoplývala. Na střední ekonomce se mi nikdo neposmíval, ale na večírky mě spolužačky ze třídy nezvaly. Jak to tenkrát bývalo, kluci na tuhle školu nechodili, příležitost k seznámení se s nějakým mladíkem pro mě byla téměř nulová.

Tanečními jsem se doslova jen „protančila“. Na koho jsem vyšla (nebo kdo vyšel na mě), se mnou tancoval, ale na rande mě nikdo nepozval. Z dnešního pohledu vím, že jsem nebyla pro nikoho vůbec atraktivní. Šaty bez tvaru hodně pod kolena, vlasy „myší“ barvy stažené do culíku, akné na obličeji…

Pár nápadníků

Nastoupila jsem jako účetní do jednoho tehdejšího výrobního podniku. V kanceláři seděly samé ženské a jeden muž, tedy asi pětašedesátiletý kolega. Na večírku pořádaném u příležitosti MDŽ jsem potkala také lidi z jiných oddělení. Když začala hrát hudba, k tanci mě vyzval o něco starší obrýlený inženýr z projekce. Další den mě pozval na víno a začali jsme spolu chodit.

Musím přiznat, že se mi vlastně vůbec nelíbil, ani jsem si s ním moc nerozuměla. Jenže jsem konečně chodila s klukem! V té době zemřeli rychle za sebou rodiče a já jsem pochopila, že Jiřímu jde hlavně o náš velký vinohradský byt. Tak mě tlačil do svatby, až jsem vycouvala. „Stejně se každej diví, jak můžu chodit s takovou ošklivou holkou,“ vybafl na mě.

Léta plynula, přehoupl se rok 89, podnik v rámci privatizace přešel do rukou zahraničního majitele. Všechno kolem se měnilo, jen já seděla na té stejné židli v účtárně – teď už ve finančním oddělení. Překročila jsem třicítku a byla sama. Sice jsem ještě dvě kratší známosti po Jiřím měla, ale i těm šlo o možnost získat bydlení v Praze.

Nečekaná změna

Smířila jsem se s tím, že zůstanu do konce života sama. Pak ale přišel Zdeněk. Můj nový šéf. Stejně starý vdovec s tříletým Jakubem. V práci se vyprávělo, že Zdeňkova žena zemřela na rakovinu pár měsíců po porodu. Zdeňkovi pomáhaly obě babičky a v době, kdy nastoupil do firmy, začal Jakub chodit do školky.

Zdeněk odpoledne vyzvedl Kubíka ze školky a většinou ho přivedl ještě do práce. Protože ostatní kolegyně měly rodinu nebo partnery, vypadly z práce, jak jen to šlo. Jen já jsem vysedávala v kanceláři, protože doma mě nikdo nečekal. Tak jsem se sblížila s Kubíkem a se Zdeňkem. Kubík se na mě pokaždé těšil, hráli jsme si spolu, zatímco Zdeněk ještě pracoval.

Začali jsme se scházet i o víkendech a tak nějak ze situace vyplynul vztah. Zdeněk na rozdíl od jiných byt nepotřeboval a já se po několika měsících známosti nastěhovala do jeho domu na okraji Prahy a svůj byt pronajímala. Žili jsme docela spokojeně, i když ke svatbě se Zdeněk neměl. Několikrát jsem zkusila poznamenat, že bychom mohli mít dítě, že nejsme ještě tak staří. „Ale Janinko, máme Kubu,“ pokaždé odpověděl Zdeněk. „A dobře víš, že někdy vydá za tři.“

To byla pravda. Jakub byl hodně divoký, diagnostikovali mu ADHD, takže udržet ho v klidu šlo někdy těžko. Přesto jsme si k sobě našli cestu a po pár letech mi sám od sebe začal říkat: „Mami.“

To nemůže být pravda!?

Uběhlo dvacet let. Soužití se Zdeňkem bylo takové klidné, předvídatelné. On si vybudoval docela slušnou kariéru, já už dávno pracovala doma – pár lidem jsem vedla účetnictví, abych měla pocit, že ještě něco umím. Jinak jsem se hlavně starala o domácnost a o to, aby měl Zdeněk vždycky všechno připravené – čisté prádlo ve skříni, ráno snídani na stole, teplé večeře.

Kuba – hlavně s mou pomocí – zvládl základní i střední školu a byl v posledním ročníku na vysoké. Zaměřil se na výpočetní techniku.

„Jani, potřeboval bych ti něco říct,“ vysoukal ze sebe opatrně jednou večer Zdeněk. Třeba mě konečně požádá o ruku, napadlo mě. Vždyť budeme mít dvacáté výročí seznámení.

„Špatně se mi to říká,“ začal potichu, „mám tě moc rád, opravdu. Bez tebe bych nikdy péči o Kubu nezvládl. A on by bez tebe určitě nevystudoval. Vážím si tě a Kuba v tobě vidí mámu,“ pokračoval. „Jenže já, já… no, prostě jsem se zamiloval a čekám, tedy čekáme dítě!“

K otáři odvedl jinou

Šok! Obrovský šok. To bylo to první, co jsem prožívala. Chvíli mi trvalo, než jsem se vzpamatovala. Nevěřícně jsem na něj hleděla a nebyla schopná slova. Pak jsem pochopila, že ty pozdní příchody v poslední době a taky časté služební cesty se jmenovaly Nikola. Jeho o dvacet let mladší asistentka. Svobodná, bezdětná a atraktivní. Dosáhla všeho, co jsem si přála já. Byla těhotná a Zdeněk se s ní oženil.

To se stalo před šesti lety. Zdeněk má pětiletou dcerku Viktorii. Mě sice v rámci výčitek svědomí velkoryse zajistil, ale do práce chodím, abych přišla mezi lidi.

Občas za mnou zajde Kuba. Je hodný, milý, ale bere to tak nějak jinak. „No jo, mami, tátovi se holt splašily na stará kolena hormony,“ okomentoval jeho nový život. A se smíchem dodal: „To bys koukala, jak teď musí doma kmitat. Nikola mu kolikrát nechá Viky na celý víkend a jede s kamarádkami pařit. Uklízí, pere a naučil se prý i trochu vařit, chlubil se mi. No, jíst bych to asi nechtěl! Taky si někoho najdi a už na to nemysli.“

Myslím, že mu nedokážu odpustit. Ponížil mě. Byla jsem mu dobrá jen na to, abych se o všechno starala a vychovala Kubu. Ale ještě že mám aspoň jeho!