Čas jen pro mě

Když mi bylo sedmnáct, potkala jsem na taneční zábavě ve vedlejší vesnici Honzu. Upřímně řečeno, dávno vím, že žádný krasavec to nebyl. O pět let starší student techniky s odstálýma ušima a silnými brýlemi. Já jsem byla tak zamilovaná – a po roce těhotná! Doma to kupodivu vzali s klidem, mámě se ulevilo, že nezůstanu na ocet. „Maturitu stihneš před porodem,“ řekla. „A Honza odpromuje a jako inženýr určitě najde dobré místo, aby vás uživil.“

Žena v domácnosti a úspěšný chlap

Robert se narodil měsíc po maturitě a Honza opravdu získal dobře placené místo. Přestěhovali jsme se do Prahy a pronajali si byt. Byla jsem doma šťastná, věnovala jsem Robíkovi a starala se o domácnost. Po dvou letech přišla ještě Editka.

Zatímco já jsem utírala nosy a prdelky, Honza stoupal po kariérním žebříčku.

Dotáhl to na ředitele pobočky jedné zahraniční firmy. Žili jsme si opravdu dobře, pořídili jsme si parcelu za Prahou, postavili si dům a každý rok jezdili na krásné dovolené.

Nevšimla jsem se, že se za mě stydí

Úplně mi uniklo, že z Honzy se stal atraktivní chlap. Obličej se mu trochu zakulatil a odstálé uši nebyly vidět. Dioptrie „vymazala“ laserová operace. Zato já jsem zůstala pořád tou stejnou šedou myškou. Dokonce ještě šedivější. Starala jsem se o domácnost, vozila děti do školy a na kroužky, psala s nimi úkoly a ve volném čase pěstovala rajčata, okurky, ředkvičky a jahody.

Ani jsem si neuvědomila, že jsem trochu přibrala, že mi zhrubla pleť, ke kadeřnici jsem šla tak jednou za rok, když jsem chtěla zkrátit konečky. Společných aktivit jsme s Honzou měli stále méně a méně. Rodinné dovolené nějak vyšuměly. S dětmi jsme jezdili každý zvlášť. „Aspoň budou mít víc zážitků,“ komentoval to Honza. Vůbec jsem si neuvědomila, že se za mě stydí!

Děti dospěly a už nás moc nepotřebovaly. K moři jezdily s kamarády a já jsem byla čím dál víc doma sama. Honza mě na firemní akce nebral, za přáteli chodil bez mě. Zato počet služebních cest se zvyšoval.

Kruté prozření

„Víš, že budeme mít dvacáté výročí svatby?“ nadhodila jsem jednou, když byl výjimečně doma včas a seděli jsme u večeře. „Co kdybychom letěli do Paříže, nikdy jsem tam nebyla…,“ zasnila jsem se. – „Paříž za to nestojí, chaos, zmatek, nepořádek,“ shrnul jednou větou a lokl si piva. – „Celé dny jsem tu sama a už dlouho jsem se nikam nepodívala!“ – „Proč nejedeš s nějakou kamarádkou?“ – „Ale já nechci jet s kamarádkou, já chci jet s tebou!“ To už jsem vykřikla.

Provinile se na mě podíval. „Hele, Ivet, měl jsem ti to asi říct dřív,“ ztišil hlas. „Určitě stejně jako já cítíš, že jsme se odcizili,“ pokračoval. „Dostal jsem nabídku vést pobočku v Irsku. Já vedle sebe potřebuju reprezentativní partnerku…,“ špitnul. „A to ty nejsi.“ Překvapeně jsem se na něj podívala. „Bohužel jsi ustrnula, neumíš jazyky, neumíš se upravit, nalíčit, správně obléknout.“ – „Tak já jsem ustrnula?“ Křičela jsem na něj a polykala slzy vzteku i lítosti. „A kdo se tady o všechno staral? Kdo vařil pral, uklízel, pečoval o zahradu?“ – „Promiň, ale to dělají i jiné manželky, a přitom ještě dokážou být přitažlivé,“ dodal tvrdě.

Pravdivý pohled do zrcadla

Rozvod byl rychlý a Honza velkorysý. Za peníze, které mi dal, jsem si pořídila byt na Vinohradech. Pak jsem začala hledat práci. Od maturity na obchodní akademii uběhlo dvacet let. Myslela jsem si, že bych mohla sedět aspoň někde na recepci. Absolvovala jsem spoustu pohovorů – a nic.

„Mami, podívej se na sebe do zrcadla,“ řekla mi Editka. „Když někam přijdeš ve vytahaném svetru, vlasy stažené do culíku a s neupraveným obličejem, nemůžeš se divit, že tě nikde nechtějí,“ nebrala si servítky. – „Celý život jsem se nemalovala, ani to neumím,“ odpověděla jsem podrážděně. – „No, právě. To není jen o líčení, to je o péči o pleť, o vlasy…,“ dodala dcera a druhý den mě odvlekla ke své kadeřnici. Pár proužků melíru a trochu prostříhané vlasy, a najednou jsem vypadala jinak.

„Teď pleť a tělo,“ řekla Editka. „Tady kousek od bytu je úžasný salon, chodím tam na kosmetiku, používají speciální přístroje, půjdeš tam.“ „Já jsem nikdy v žádném salonu nebyla,“ bránila jsem se. „Co když se tam na mě budou špatně dívat?“ „Už jsem tě objednala,“ rázně ukončila konverzaci dcera.

Zázraky se dějí

„Dobrý den, pojďte dál,“ uvítala mě milá recepční tak v mém věku. „Vás sem objednala dcera, že?“ Usmívala se a nabídla mi kávu. A pak mě převzala kosmetička. – „Já jsem nikdy nebyla na kosmetice,“ pípla jsem. – „Hlavně, že jste přišla,“ řekla. Bylo to tak příjemné! 

„To snad není možné,“ vykřikla jsem při pohledu do zrcadla. Ten rozdíl byl tak viditelný, že se mi chtělo plakat! Nejkrásnější na tom bylo, že radost měly i ta sympatická kosmetička a recepční. Objednala jsem se okamžitě na příští měsíc a zároveň si naplánovala i kúru na zpevnění těla. Koupila jsem si i přípravky na domácí péči, které mi doporučily.

Nový život

Uběhlo pět let, s nadsázkou dnes mohu říct, že jsem získala sebevědomí, které jsem nikdy neměla. A taky práci. Dělám asistentku jednomu obchodnímu řediteli. Naučila jsem se udělat si čas jen pro sebe. Pravidelně cvičím, chodím na jógu a každý měsíc si dopřeju, kadeřníka, kosmetiku a občas i „údržbu těla“. 

Nedávno jsem potkala náhodou Honzu. „No, Ivetko, tobě to ale sluší,“ nemohl uvěřit vlastním očím. Prohodili jsme spolu jen pár slov. Pospíchala jsem na schůzku. Už dva roky mám přítele, a představte si, že je o dva roky mladší!