Čas jen pro mě

Za dveřmi nikdo nebyl

Vyskočila jsem z postele a běžela ke dveřím. Otevřela jsem — a tam nikdo. Jen ticho, studený vzduch a prázdná chodba. Šedé pražské ráno, bez života, jenom syrové a zvláštně neklidné.

„Divné…“ zamumlala jsem. Chvíli jsem tam stála, bosá, s rozechvělou rukou na klice, dýchala jsem zhluboka. V uších mi ještě dozníval ten zvuk. Jakoby někomu na něm záleželo. Zavřela jsem dveře a pomalu se vrátila dovnitř. Pustila jsem vodu na kávu, ale v hlavě se mi převalovaly těžké myšlenky.

Maminka.

Byla už tak slabá… Už týden sotva mluvila, nádor postupoval rychle, nemilosrdně. Lékaři byli struční, bez naděje. Prý otázka dní. Volaly jsme si každý den, i když už ke konci spíš jen já mluvila. Dýchala tiše do sluchátka, ale já věděla, že tam je. Vždycky tam byla. Až do teď.

Tip na zajímavou knihu

V roce 1951, v pohraničním texaském městečku La Cienega, obviní tajemná žena Pilar Aguirreovou, že jí ukradla manžela, a v návalu vzteku ji i její rodinu prokleje. O více než čtyřicet let později se Lulu Munozová snaží zvládnout chaos, jenž kolem ní panuje – náladového otce, tajný život punkové zpěvačky i blížící se quinceaneru. Když zemře její milovaná babička, pohřeb naruší záhadná žena, která žije v ústraní na okraji města. Lulu to k ní táhne a jejich nečekané pouto odkrývá rodinná tajemství. Jak se blíží oslava Luliných narozenin, stará žena se musí smířit s minulostí a mladá dívka sebrat odvahu přijmout svou budoucnost. (Vydává nakladatelství Ikar.)

Smutný telefon

Zítra jsem za ní měla jet. Sobota. Měla jsem připravený kufr, koupila jsem jí teplé ponožky, i když věděla, že už jí možná nestihnu nic dát. Ale přesto jsem věřila, že ještě počká.

Oblékala jsem si kabát, když mi zazvonil telefon. Podívala jsem se na displej – Zuzka.

„Zuzka?“ řekla jsem okamžitě. V hlase mi drnčel strach. Chvilka ticha. Pak její hlas, zastřený pláčem: „Gábi… mamka… dneska ráno, o šiestej... odišla.“ – „V šest?“ zopakovala jsem dutě. Svět se na okamžik zastavil.

„Áno... presne o šiestej. Držala ma za ruku… a zrazu… ticho.“ Zírala jsem před sebe. Hrnek s čajem se mi v ruce třásl. – „Zazvonil někdo u dveří,“ zašeptala jsem. „Přesně v šest. Ale nikdo tam nebyl.“

Zuzka neodpověděla. Ale v tom tichu mezi námi jsem cítila, že to pochopila stejně jako já. Nepřišlo mi to děsivé. Spíš… tiché, silné, něžné.

Přišla se rozloučit...

Cesta na Slovensko byla jako sen. Dlouhá, omámená, mlhavá. Všechno kolem mě bylo šedé, vzdálené. Ale když jsem vystoupila z autobusu u Banské Bystrice a ucítila známý chladný vzduch, rozplakala jsem se. Poprvé od rána. Protože to byl domov. A ona už tam nebyla.

Když jsem vstoupila do pokoje, bylo tam zvláštní světlo. Ležela klidně, jako by jen spala. Sedla jsem si k ní, vzala ji za ruku. Byla studená, ale její vůně tam byla. Maminčina. A ten pokoj… jako by mě objal.

„Mami…“ zašeptala jsem. A pak přišlo něco, co se nedá vysvětlit. Klid. Teplo. Jako vlna, co mě pohladila. Jako by mě obejmula.

A já věděla. To ráno nepřišla zvonit. Přišla se rozloučit. Ať jsem byla jakkoliv daleko, nenechala mě o tom pochybovat. Nepotřebovala slova.

Stačilo zazvonit.