Čas jen pro mě

„Petře, už kvetou sněženky,“ zapálila jsem svíčku a pohladila mramorovou desku náhrobku. Dřív jsem nad ženami rozmlouvajícími s pozlacenými nápisy jmen svých blízkých kroutila hlavou. Pochopila jsem je, až když umřel manžel. Prožila jsem s ním čtyřicet let, naplněných chvílemi krásnými, ale i těmi smutnějšími asi tak jako v každém manželství. K těm nejhorším patřilo, když onemocněl a předčasně „odešel“. S tím žádný z nás nepočítá. Prázdno útočící na mě ze všech stran bytu doslova bolelo. „Jak jsi mi to mohl udělat? Nechals mě tu samotnou…!“ Vyčítala jsem mu v duchu pokaždé, když jsem čistila jeho hrob. Jistě měla jsem vnoučata, ale snad také ještě kus života před sebou. Občas jsem se přistihla, že mluvím i ke křeslu, v němž doma sedával.

Poslal mi Petr Jiřího?

Ten den jsem právě seděla na mramorové desce Petrovy hrobky a popisovala mu naši zahrádku, probouzející se prvními hřejivými slunečními paprsky, když se mi v kapse rozezpíval mobil. „Evelíno, tady Jirka.“ „???“ „No, vzpomeň si. Před lety jsme spolu pracovali.“ „ÁÁÁ,“ pomalu se mi rozsvěcovalo, „vyšší blonďák.“ „Ehm, teď jsem o odstín světlejší.“ Proklábosili jsme spolu hezkých pár minut, až mě začalo z té studené desky zábst pozadí a cítila jsem takové divné šimrání kolem žaludku. Že by mi ho, díky těm mým steskům, „poslal“ Petr? Znal ho. Jiří je také vdovec, a tak jsme se po počátečním oťukávání, výletech a vzájemných návštěvách dali tak říkajíc dohromady. „Petr, by mi ho jistě schválil,“ říkala jsem si, když nás něco vyššího spojilo právě v jeho blízkosti.

S Jirkou rádi cestujeme. Projeli jsme už velký kus Česka. Já jsem ale v hloubi duše toužila podívat se ještě jednou v životě k moři – do Bulharska, kde jsme byli s mužem před mnoha lety na dovolené a počali tam naši dceru. Cítila jsem se tam tehdy jako v pohádce a chtěla si ty krásné chvíle v životě připomenout.

Svrbění levé ruky

„Sesláním“ Jirky ale tajemný dohled a pomoc mého muže neskončily. Ráno, v den pátého výročí Petrova úmrtí, jsem měla zvláštní pocit. Vzpomněla jsem si na dávné rčení mojí maminky, které ve mně budilo spíš úsměv. Ví bůh, odkud se vzalo: „Když tě svědí pravá ruka – dáváš, když levá bereš.“ Podivné lechtání na levé dlani mi naznačovalo, že bych měla brát. „Důchod čekám až tři týdny, co jiného by mi kdo dával,“ říkala jsem si.

Ten den jsem se pustila do úklidu knihovny. Otírala jsem tlustou osm set stránkovou bichli „Křižáci na západě“. Plátěná vazba byla potrhaná a hřbet za ta léta poničený asi rybenkami. Nazrál čas se jí zbavit. „Než ji vyhodím, prohlédnu si ji, přece jen patří k mé a Petrově minulosti,“ potěžkávala jsem ji v ruce. Právě vcházel do pokoje Jiří, který přece jen leccos z mé knihovny přečetl. „Četls ji?“ zeptala jsem se ho na „Křižáky…“. Pokrčil rameny. Opatrně, aby se mi úplně nerozpadla, jsem ji prolistovala. Asi ve třech čtvrtinách knihy se mi zdálo, že vidím nějakou zvláštní ilustraci? Rozevřela jsem listy a… těsně u šití byla založena fotka bulharské Varny se čtyřmi pětitisícovkami tištěnými v roce mužova úmrtí! Šetřil nám Petr na cestu, kterou jsem si tolik chtěla zopakovat? Netuším. Nikdy se o tom nezmínil. Jak to, že jsem se právě po pěti letech, co zemřel, rozhodla vůbec tu knihu vzít do ruky? Náhoda?

Cesta snů

Tak tohle znamenalo ono svrbění na levé dlani. S Jiřím jsme si mohli dovolit koupit čtrnáctidenní zájezd do Bulharska. Po pětačtyřiceti letech jsem opět odletěla na místo, kde jsem byla kdysi tolik šťastná. Cítila jsem se tam nádherně, sice s jiným mužem, ale v hloubi duše jsem věděla, že hodně díky tomu prvnímu.