
Příběh Drahomíry (50): Protialkoholní duch aneb Můj muž už do hospody nechodí
„Drahúúúš,“ vyřvával už od branky manžel, „já ji viděl.“ Podklesávala mu kolena a ukazováčkem píchal někam do oblak. „Pepane, koho?“ vzdychla jsem při pohledu na vrávorajícího chlapa. „No,“ škytl, „přece tu krásnou bílou ženskou.“ „Tak akorát bílý myšky,“ ťukala jsem si na čelo. Pepan se blaženě usmál, zapadl v kuchyni na gauč a ‚řezal pilu‘.
Bílá paní z Hrádku
Zatímco hlasitě chrápal, už po několikáté jsem si v duchu vyčítala, že jsem kdy vůbec přistoupila na to se do domku po prarodičích přestěhovat. Na sídlišti, kde jsme žili před tím, manžel do hospody ani nepáchl. (Také tam byl jen prosklený kulturní dům, kam by mohl chodit akorát tak do knihovny nebo na němčinu.)
Na druhou stranu jsem to tady milovala. Dodnes, když zavřu oči, vidím starou ložnici a cítím na sobě těžkou peřinu. Babička mě drží za ruku, moje fantazie roztahuje křídla a rozletí se do snů. Uměla báječně vyprávět. V bezpečí postele jsem ráda poslouchala zvlášť to o Bílé paní z místního Hrádku, která trestala zlo. Byl to takový dětský horor, ostatně jak tak pohádky bývají.
Myslela jsem si to až do té doby, než ona záhadná bytost zasáhla i do mého života.
Hospůdko má milená
„Nemůžeš si dát to pivko doma, bude guláš?“ snažila jsem se muže navnadit. „Drahuš, pochop, s klukama tam řešíme věci, kterým vy ženský nerozumíte. A pak, když potřebujeme zedníka, instalatéra…no, kde ho najdu. Hmm,“ kýval hlavou, „jedině tam.“ „Ano, ale denně?“ „Nepřeháněj!“ Máchl rukou a byl pryč.
Jen jednou na začátku jsem si pro Pepu do místní hospůdky přišla. „Pepane, máš tu stíhačku,“ culili se do půllitrů jeho kumpáni. Byla z toho ostuda. Vlajícího manžela jsem cestou domů podpírala. Na chatrném můstku klenoucím se nad potokem, protékajícím naší vsí, jsme se oba málem zřítili dolů.
Rozvod!
Čas Pepova návratu se prodlužoval, moje trpělivost naopak zkracovala. „K čemu jsou mi ti tvoji kamarádíčci? Komín čadí do kuchyně a sprchu mi slibuješ už rok. Kominík a instalatér s tebou v hospodě řeší akorát tak ‚politiku‘.“ Hádky, výčitky a ‚tichá domácnost‘ byli u nás na denním pořádku.
Už jsem na manžela večer nečekala. Zalezla jsem pod duchnu a plánovala rozvod.
Rozpočítadlo: Ať je to ten nebo ten…
„Drahúúúš,“ stál najednou nade mnou s prstem na puse a koulel očima. „Pssst, Tonda, ale pssst,“ šermoval rukama, „Tonda vyhrál.“ Nejdřív jsem se strašně lekla, ale pak do mě vjela zlost: „Zapadni do postele. Zase jsi přebral.“ „Nééé, Drahuško, né, byla tam. Ta krásná bílá ženská. Taková šťabajzna to byla.“ Rozsvítila jsem lampičku. „Tak chlast a teď ještě ženská!“ polkla jsem vztek.
Pepan byl bílý jako křída. Padl vedle mě a brblal ze spaní: „Na lávce…, mávala nám a rozpočítávala ‚ten nebo ten‘… a ten šťastný byl Toník.“ Otočil se ke zdi a usnul, jako když ho do vody hodí.
Tonda zmizel
„Buch, buch, buch, bum,“ vzbudily mě nad ránem rány pěstí do okna. Rozespale jsem si protřela oči, a tam stála celá rozlícená sousedka. „Máš Pepana doma?“ spustila bez pozdravu. „No tak? Přišel?“ „Jo,“ přitakala jsem, „chrní jako dřevo.“
„Tonda zmizel,“ vypadlo z ní. „Z hospody prý odcházel s Pepou, domů nedošel, tak, sakra, kde je,“ bylo vidět, že je jí do breku. Lomcovala jsem s Pepanem: „Kde jste se s Tondou rozešli?“ Nešlo ho probudit. Po ‚opici‘ se probíral pomalu. „Tonda?“
Probuzení a šok
Díval se na nás nechápavě, a pak jako když do něho uhodí blesk. „Bílá paní!“ vykřikl. V tu ránu se jako zázrakem probral. Tak jak byl, nazul pantofle a běžel k lávce. Utíkaly jsme za ním. Nic, nikde nikdo. „Tady,“ držel se oběma rukama za vlasy, „tady nás ta ‚paní‘…“
Naklonili jsme se přes zábradlí dolů. Tonda ležel hlavou v potoce. Vody bylo sotva po kolena, ale na potopení to stačilo.
Pepa je jako vyměněný
Bůh ví, jestli se při pádu uhodil o kámen, nebo se ‚jen‘ v opilosti nedokázal vyškrábat na břeh. Utopil se. Od té doby je Pepan jako vyměněný. Domů si vozí lahváče a na vysedávání v hospodě zanevřel. Začal stavět včelíny. Má nové kamarády, s nimiž jednou ročně stáčí medovinu, ale tuhle ‚neřest‘ mu trpím ráda.
A ‚naše‘ Bílá paní? Zatím jsem o ní slyšela dvakrát – z babiččina vyprávění a při té opilecké tragédii. Ale kdo ví…?
Čtete rádi skutečné příběhy ze života? Znáte i vy zajímavý příběh, který chcete sdílet s ostatními? Pište na redakce@casjenprome.cz. Za každý zajímavý námět, který zpracujeme a uveřejníme, pošleme knihu jako dárek!
Zaujal vás tento článek? Pokud chcete mít jistotu, že vám žádný další neunikne, sledujte nás na Facebooku!
Další články z rubriky

Příběh Katky (60): Už mě nebaví provozovat „mama hotel“
Autor: podle příběhu Kateřiny J. napsala Alžběta Morávková, Datum: 27. 4. 2025 0:05„Vždycky mi přišlo samozřejmé, že rodiče pomáhají svým dětem při vstupu do života. Jenže nic se…

Příběh Martiny (40): Moje máma nemá ráda mě ani vnoučata
Autor: podle příběhu Martiny M. napsala Alžběta Morávková, Datum: 26. 4. 2025 0:05„Už od dětství jsem od mámy slyšela, že jsem hloupá a tlustá,“ začíná svůj dopis naše čtenářka…

Příběh Kamily (38): Velikonoční pomlázka v pruhovaném pyžamu
Autor: podle příběhu Kamily H. napsala Alžběta Morávková, Datum: 21. 4. 2025 0:05Netušila jsem, jak mi jedno velikonoční pondělí doslova obrátí život naruby, svěřila se naše…

Příběh Olgy (56): Bigamista
Autor: podle příběhu Olgy J. napsala Alžběta Morávková, Datum: 20. 4. 2025 0:05Delší dobu jsem tušila, že se něco děje. Pak zapomněl zavřít mailovou schránku a bylo to jasné.…

Příběh Jany (57): Prý jsem zlá tchyně
Autor: podle příběhu Jany Č. napsala Alžběta Morávková, Datum: 19. 4. 2025 0:05„S manželovou matkou jsem si užila své,“ napsala nám čtenářka Jana. „Byla to nesnášenlivá tchyně,…

Příběh Moniky (44): Zachránil mě hlas mrtvé babičky
Autor: podle příběhu Moniky J. napsala Alžběta Morávková, Datum: 13. 4. 2025 0:05Věci mezi nebem a zemí si neumíme vysvětlit. Přitom nás často překvapí.

Příběh Lídy (50): Syn si našel mnohem starší přítelkyni!
Autor: podle příběhu Ludmily M. napsala Alžběta Morávková, Datum: 6. 4. 2025 0:05Pro své dítě chce každý rodič to nejlepší. Lída nebyla výjimkou. Když jediný syn dospíval,…

Příběh Dariny (45): Život běží kolem mě
Autor: podle příběhu Dariny J. napsala Alžběta Morávková, Datum: 5. 4. 2025 0:05První jarní sluníčko se opírá do oken, je krásný nedělní den, ale já sedím doma sama a dívám se z…