Čas jen pro mě

Všechno jsem si to představovala tak nějak jinak. Bylo mi teprve devatenáct, když jsem se musela vdávat, protože byl na cestě nejstarší Martin. S Mirkem, mým manželem, jsem se znala jen pár měsíců. Odbýval si vojenskou službu u nás ve městě. Pocházel od Bratislavy a v Čechách se mu nechtělo zůstávat. Mně se zase nechtělo na Slovensko. Jenže nakonec tu Mirek dostal dobře placenou práci a podnikový byt.

Velká rodina

„Rodina má být velká,“ vykřikoval Mirek. Já jsem rodila děti jako na běžícím pásu. Dva roky po Martinovi přišel na svět Petr. A po dalších třech Hanička. V pětadvaceti jsem měla tři děti a těšila jsem se, až za dva tři roky konečně půjdu do práce, jen co Hanička půjde do školky.

Vždyť jsem na všechno byla sama. Je pravda, peníze Mirek nosil, ale nepamatuji se, že by vzal děti na výlet nebo si s klukama zahrál fotbal. „Živím vás, dobře vás živím, tak mám o víkendu nárok si odpočinout,“ bručel, když jsem chtěla, aby si s nimi hrál. „Se mnou si taky táta nehrál, a vyrostl jsem,“ dodal pokaždé. Pak většinou odešel „na jedno“ do hospody, kde strávil celý večer.

Pak jsem neplánovaně otěhotněla počtvrté. Tentokrát jsem to zvládala jen těžce. Čekala jsem totiž dvojčata! Nebylo mi dobře, doktor mi řekl, že mám ležet, ale copak to šlo? Nakonec jsem poslední týdny před porodem musela strávit v nemocnici. O děti se starala trochu moje máma, taky mladší sestra, na chvíli přijela i tchyně ze Slovenska.

Jak je uživím?

Když jsem se vrátila z porodnice s dvojčátky Tomáškem a Terezkou, myslela jsem, že se zhroutím. Byla jsem naprosto vyčerpaná, nic jsem nezvládala. Mirek přišel o práci, protože se zrušila fabrika, kde celé roky pracoval. Začal pít, domů chodil opilý a jeden den mi suše oznámil, že se chce rozvést! Prý jsem nemožná, o děti ani o domácnost se neumím postarat. Dvojčatům byly dva roky.

Dalších několik let mám v mlžném oparu. Vůbec nevím, jak jsem ten kolotoč zvládala. Tedy spíš asi nezvládala. Škola, školka, práce… Jsem vyučená prodavačka, ale plat mi nestačil. Alimenty chodily, ale Mirek měl údajně málo peněz, takže to byly jen ty nejmenší částky. Děti ho přestaly zajímat.

Abych vyšla, po večerech jsem ještě uklízela kanceláře a o víkendech jsem občas chodila pomáhat s úklidem do domácností. Ptáte se, kdo hlídal děti? Staraly se samy o sebe. Máma onemocněla a zemřela, sestra se vdala a měla svou rodinu.

Nedala jsem to

Bohužel jsem to nezvládla. „Vaše děti běhají celé dny bez dozoru po ulici,“ vyčítavě mi řekla sociální pracovnice. – „A jak to mám dělat?“ vzdychla jsem. – „To jste si měla rozmyslet předtím, než jste se rozhodla pro tak velkou rodinu,“ vážně pronesla.

Co jsem jí na to měla říct? Martin nechodil do školy – a já jsem to netušila. Petrovi diagnostikovali poruchu čtení. Neměla jsem čas se mu věnovat. Hanička už jako malá školačka musela ráno připravovat všem snídani a svačinu.

Martin musel jít do diagnostického ústavu. Sociálka mi sebrala i dvojčata – byly jim čtyři. Umístili je do dětského domova asi 30 kilometrů daleko. Jezdila jsem za nimi, jak to šlo. Mohla jsem jen o víkendech, jenže to jsem pak nemohla být doma s Péťou a Haničkou.

Dneska jsou všichni dospělí. Martin se připletl do nějakých krádeží a je ve výkonu trestu. Petr a Hanka mají sice své partnery, ale jsou bez práce. Ani jeden z nich nemá žádné vzdělání, ani výuční list.

Dvojčata nakonec šla do pěstounské péče. Odmítají se setkat. Prý se v té pěstounské rodině měla mnohem lépe než doma. Doneslo se ke mně, že Terezka čeká děťátko. Tak ráda bych jí pomohla, kdyby chtěla…