Čas jen pro mě

S Vojtou jsme se vzali jako čerstvě dospělí a tak trochu z nutnosti – bylo na mě na první pohled vidět, že budu brzo rodit. Honzu jsem přivedla na svět sotva měsíc po svatbě. Od té doby byl středem našeho života právě on.

Konec manželství

Zatímco rostl, s Vojtou jsme se naopak navzájem vzdalovali, až se náš syn stal tou jedinou věcí, co nás spojovala. „Danuš, s večeří nečekej, mám moc práce, přijdu až kolem půlnoci,“ slýchala jsem často. „O víkendu mám školení,“ to byla věta, se kterou jsem se setkávala alespoň jednou do měsíce.

Nakonec se stalo to, co jsem podvědomě očekávala – našel si milenku a oznámil mi, že by se rád rozvedl. I když jsem byla zpočátku naprosto proti, musela jsem po pár hádkách uznat, že když spolu zůstaneme, ale budeme každý žít svůj vlastní život, pro Honzu to nebude nejlepší příklad.

Když byla naše rozluka úředně potvrzena, zůstal Honza u mě. Vojta se o něj sice zajímal a bral si ho na víkendy k sobě, ale tehdy sedmiletý syn jeho zájem příliš neopětoval – i když bylo všechno mnohem složitější, měl jasno v tom, že za všechno může jeho otec. „Mami, mamí, proč tam musím? Chci být s tebou,“ plakal. Jejich vztah byl bohužel natrvalo narušený.

Nová láska

Přestože mě naplňovalo, jak Honza roste a těšila jsem se z každého jeho sebemenšího úspěchu ve škole i ve sportu, začínala jsem se cítit osaměle. Petr přišel v pravou chvíli. Se svou dcerou Anežkou přibližně v Honzově věku se zastavil v papírnictví, kde jsem pracovala, a zatímco nakoupil potřeby pro její výtvarnou výchovu, stihl mě dokonale okouzlit. Když se pak pro různé další maličkosti do papírnictví vracel i v dalších dnech, osmělil se nakonec a pozval mě na rande. „Dneska vám to zase tak sluší! Nešla byste po práci na kafe?“

Jak se ukázalo, i on byl rozvedený a o Anežku se staral sám – bývalá manželka o ni neměla zájem. Nakonec jsme se scházeli pravidelně i s dětmi, které si dokonale padly do oka, a po několika letech se rozhodli, že dáme instituci manželství druhou šanci. Anežka mi dokonce začala říkat „maminko“! Všechno fungovalo bezchybně celé roky. Až do chvíle, kdy měl čerstvě osmnáctiletý Honza tragickou nehodu na motorce.

Nechci už žít!

Právě dostal řidičák a na motorku si našetřil sám, z peněz za brigády. „Honzo, za chvíli bude večeře,“ volala jsem na něj, když si nasazoval helmu a chystal se předvést motorku spolužačce Klárce, do které byl zamilovaný. „Mami, za hodinu jsem zpátky,“ usmál se na mě. Za hodinu přijelo policejní auto. Opilý řidič bavoráku nerespektoval přednost zprava a napálil to přímo do Honzy.

Do nemocnice jsme chodili každý den. Držela jsem syna za ruku a doufala, že všechno dobře dopadne. Zmýlila jsem se – zemřel týden po nehodě. Celý svět se mi sesypal. I když se Petr snažil mi být oporou a cítila jsem zodpovědnost i za Anežku, se smrtí mého jediného dítěte jsem se vyrovnat nedokázala. Když jsem spolykala prášky, Petr ani na vteřinu nezaváhal. Z nemocnice mě pak rovnou vezl do blázince. Musím uznat, že udělal dobře. „Danuško, musíš žít,“ šeptal mi do ucha. „My s Anežkou tě tolik potřebujeme!“

Těžký návrat

Trvalo to přes čtvrt roku, ale dokázali mě tam jakžtakž postavit zpátky na nohy. Nebýt ale pravidelných návštěv Petra a Anežky, asi bych to nezvládla. „Mami, už abys byla doma,“ opakovala mi při návštěvách Anežka. „Zkusila jsem tátovi uvařit guláš podle tvého receptu, ale není to tak dobré jako od tebe.“ – „Danuško, mně se po tobě tak stýská, musíš se dát do pořádku. Moc tě miluju,“ hladil mě po hlavě Petr.

Dodnes beru antidepresiva a s Honzovou smrtí jsem se nevyrovnala. Přesto mě alespoň trochu drží nad vodou fakt, že mám milujícího manžela a skvělou dceru, kterou beru za svou, i když je nevlastní.