Čas jen pro mě

„Jo, kdyby tak každý chlap byl jako tvůj Martin,“ povzdechla si jednou Hanka. – „Docela ti ho závidím,“ přidala se Iva, „pěkný chlap, milý, společenský. A ještě občas uvaří.“

Seznámení v menze

Byla jsem si vědoma toho, že naše manželství je krásné a že Martin na tom má velkou zásluhu. Poznali jsme se jako studenti. Přisedl si ke mně jednou v menze a po dlouhém obědě nad tácem s rajskou omáčkou mě pozval na rande.

Martin studoval trenérství na tělovýchovné fakultě, já se připravovala na dráhu učitelky. Vždycky jsem byla taková spíš tichá a klidná. Líbilo se mi, že Martin hodně sportuje. Nevymetal žádné bujaré večírky na koleji. Říkali jsme, že jsme dvě půlky srdce, které k sobě patří a které se našly.

Obyčejný život

Všechno bylo tak nějak normální a obyčejné. Vzali jsme se hned po škole, našli si práci a rok po sobě se nám narodili dva kluci. Zatímco já jsem s nimi zůstala doma, Martin si s kamarádem založil firmu na dovoz sportovního oblečení. Dařilo se jim a život krásně plynul.

Učila jsem na prvním stupni a moc mě to bavilo. Díky Martinovi jsme si mohli každý rok dovolit v zimě lyžování v Alpách, v létě pak dovolené za exotikou.

Marek a Matyáš, naši synové, byli celkem bezproblémoví. Ve škole se dobře učili. Navíc ani neprahli po „mama hotelu“ a oba si krátce po svých osmnáctých narozeninách našli pronájem. Trochu jsme to dotovali, ale kluci chodili po brigádách.

Touha po domečku se zahrádkou

Tak jsme zůstali s Martinem sami. Mně přibyla spousta času a navrhla jsem, že by nebylo špatné pořídit si dům se zahradou. Martin nadšeně souhlasil. „Co kdybychom se podívali po nějakých hotových novostavbách?“ navrhl. „Bude to rychlejší než se pustit do stavby. A bydlení si pak jen doupravíme podle našich představ.“

Oslovili jsme známou realitní kancelář, která nám vybrala několik domů k prohlídce. Za realitní kancelář s námi všechny nemovitosti objížděla elegantní dáma mezi padesátkou a šedesátkou – Ilona.

Překvapivě jsme se s manželem nemohli shodnout, co by se nám líbilo. Jakmile Ilona nějaký dům vychválila, Martin s ní nadšeně souhlasil, ačkoli to nesplňovalo parametry, které jsme zadali. Po dvou měsících hledání – s Ilonou v patách – jsme konečně objevili náš dům snů. Menší bungalov na konci ulice a v blízkosti lesa. Na zahradě už byly vzrostlé stromy a já jsem si ihned objednala zahradního architekta, abych udělala návrhy její úpravy.

Červíček podezření hlodá

Krátce potom, co jsme se nastěhovali, přibyla Martinovi práce. Aspoň to tak říkal. Jednou večeře se zahraničními partnery, podruhé mimořádná dodávka zboží, pak rozšiřování sortimentu a schůzky s ajťáky. A taky najednou víc služebních cest.  

Jestliže jsem do té doby Martinovi věřila a z nevěry ho nikdy nepodezírala, teď ve mně začal hlodat červíček pochybností. Od kamarádek jsem věděla, že takhle to začíná… Až se za to stydím, ale dokonce jsme mu „projela“ telefon, když byl v koupelně. Nic jsem nenašla a uklidila se.

Dámské plavky

Bohužel ten pocit klidu netrval dlouho. Pošťák přinesl balíček se zpáteční adresou hotelu na Slovensku, kde Martin byl před týdnem na služebce. „Zapomněl jsem si tam plavky,“ rychle mi odpověděl na otázku, co mu mohou posílat. – „Ani jsi neříkal, žes tam bral s sebou plavky,“ podivila jsem se. – „Ale, večer byla sauna, musel jsem s nimi.“

Rychle vzal balíček do ruky a nesl ho do pracovny. Přišla jsem tam ve chvíli, kdy opravdu vybaloval plavky – ale ženské!

Ten dům už nechci ani vidět!

Chvíli zkoušel zapírat a předstírat, že se v hotelu spletli. Nakonec šel s pravdou ven. Zamiloval se. Ne do nějaké mladé kolegyně, ale do realitní makléřky Ilony. Prý už podala žádost o rozvod a on to chce taky udělat.

Martin se znovu oženil. Ten proklatý dům už jsem nechtěla, i když mi ho Martin velkoryse nabízel. Prodali jsme ho a já si koupila byt s terasou. Jsem tam sama.

Mezi svými kamarádkami mám opět něco extra. Sice už jsem taky rozvedená jako ony, opustil mě manžel, ale na rozdíl od nich s o deset let starší ženou.