Čas jen pro mě

Z mého narození měla asi radost jen maminka. Druhá dcera během dvou let – to otec nemohl vydýchat. „Příště to snad bude konečně kluk,“ zabručel pod fousy a odešel mě zapít do hospody.

Bez maminky

Příště se nekonalo. Maminka umřela, když mi byly tři roky, sestře Mařence pět. Mám ji navždycky spojenou s tím, jak nám večer před spaním vyprávěla pohádky, nejraději jsme měly tu o Popelce.

Nevím, jestli rodiče měli šťastné manželství. Tenkrát se to neřešilo. Otec byl sice skoupý na slovo a s dětmi to vůbec neuměl, city najevo nedával, ale byl to dobrý a pracovitý člověk. Najímal si na různé práce sezónní dělníky, ale sám byl v jednom kole od časného rána. Ráno obstarat kravky a prasátko, pak rychle na pole.

Po maminčině smrti se o nás starala hlavně teta Anna, otcova sestra. „Františku, takhle to dál nejde,“ zlobila se na něj, „musíš si najít nějakou ženskou! Vždyť na mě doma čeká muž a synové.“

Přišla macecha

Brzy se k nám přistěhovala Tonka. Vdova z vedlejší vesnice se stejně starou dcerou jako já. Svatba byla za pár týdnů. Táta si myslel, že ženská s dítětem kromě jiného obstará ty jeho dvě holky.

„Fanoušku, ty tvoje dcery se nechovají hezky k mé Lidušce,“ žalovala na nás, protože jsme se s Mařenkou bránily, když nám brala naši jedinou panenku. – „Sakra, Tonka, co mě s tím otravuješ?“ nevrle odpověděl otec, „to si neumíš srovnat děti?“

Zemřela Mařenka, po ní otec

Pak začala Mařenka postonávat, měla vysoké horečky. „Tonka, neměli bysme zavolat doktora?“ ustaraně se zeptal otec. „Ta holka úplně hoří!“ – „Do rána se vypotí a bude jako rybička,“ odsekla macecha. Druhý den Mařenka zemřela.

Otce to úplně zlomilo. „Neměl jsem ji poslechnout a zavolat doktora,“ blábolil opileckým hlasem pokaždé, když se vracel z hospody. Vyrovnával se s tím jediným způsobem, který znal. V hospodě byl víc než doma. Doslova se upil k smrti. Než zemřel, Tonka přivedla domů notáře a táta na ni v opileckém rauši všechno přepsal.

Když umřel, bylo mi teprve osm let. Chodila jsem druhým rokem do obecné školy. Školu jsem milovala! Pan řídící učitel naší venkovské malotřídky si všiml, jak ráda čtu, a začal mi půjčovat knížky. „Doma i na poli je tolik práce, ale slečna si čte!“ láteřila macecha.

Nesměla jsem si knížky domů nosit, tak mě pan řídící nechával po škole hodinku ve třídě, a já jsem se ponořila do světa pohádek a příběhů!

Jak Popelka

Připadala jsem si jak Popelka z mé oblíbené pohádky! Tonka mi nakládala víc a víc práce, v deseti jsem uvařila, poklidila a ještě běžela na pole. To její Lída nemusela nic. Statek docela prosperoval a Tonka byla zdatná obchodnice, takže peníze nechyběly – tedy jim. Já jsem chodila v přešívaných šatech a někdy jsem opravdu vypadala jak ta umouněná Popelka.

Ze školy jsem musela odejít hned v patnácti, i když pan řídící Tonku prosil, aby mě dala studovat. „K čemu holce budou študie? U prasat žádný školy nepotřebuje!“ A tak jsem zůstala doma a od rána do večera pracovala.

Rychlá svatba

Ještě před začátkem války jsem na venkovské zábavě potkala Jiřího. Přijel k nám z Prahy za kamarádem. Nebyl sice princ z pohádky a nezdálo se mi, že by zrovna kvůli mně hledal ztracený střevíček, ale zřejmě z nedostatku jiných příležitostí se mnou začal chodit.

Pro mě to byla příležitost, jak utéct od nenáviděné macechy. Začátkem března 1939, jen dva týdny předtím, než Prahu obsadili němečtí vojáci, jsme měli skromnou svatbu. Za necelých šest měsíců se narodila Jiřinka.

Neradostné manželství

Bydleli jsme v pavlačovém domě na Žižkově u Jirkových rodičů. Jirka i jeho otec pracovali na směny na dráze. Tchyně nebyla v jádru zlá, ale nemohla mi odpustit, že jsem podle jejích slov „Jiříčka doslova uhnala“. Brzy jsem zjistila, že Jiří se vymlouvá na směny a dochází za bývalou láskou.

Nezbývalo mi, než to tiše trpět. Kam bych taky s dítětem šla? Jiří po válce odešel do pohraničí – s sebou si nevzal mě, ale tu druhou. Tiše jsme se rozvedli a pro nás s Jiřinkou nastaly těžké časy. Našla jsem si práci jako pomocná dělnice v ČKD a pronajala pro nás pokoj v bytě ve Vysočanech.

Přece jen přijel princ

Pak jsem potkala Josefa. Vždyky jsem říkala, že mi ho asi z nebe poslala maminka. Byl to náš soused, takový na první pohled laskavý člověk. Jiřince často nosil nějaké pamlsky, když nás potkal. Všimla jsem si, že se „snažil“, aby nás potkával často.

„Boženko, mohl bych vás pozvat s Jiřinkou do zoologické zahrady?“ zeptal se nesměle. Jiřinka byla nadšená a já jsem se asi prvně v životě doopravdy zamilovala.

Po pár měsících jsme se k němu nastěhovaly. Josef byl sám, během války mu zemřeli rodiče a první žena při porodu. Pro Jiřinku to byl ten nejlepší táta a nikdy nedělal rozdíly mezi ní a naší společnou Haničkou.

Někdy si člověk na štěstí musí počkat dlouho. Prožili jsme spolu krásných padesát let. Byl to můj princ na bílém koni, který nás zachránil.